Miliardy hvězdných soustav, reálná data ze všech koutů naší galaxie, jejich realistická extrapolace tam, kde zatím scházejí. Naprostá hráčská svoboda vyrazit kamkoli vystačíte palivem i „doskokem“ svého hypermotoru. Pocit, že tohle můžete hrát do smrti.

Hvězdná záře

Jenže pocit není praxe a praxe má v novodobém Elite tolik různých a různě povedených vrstev, že nezbývá než začít loupat. Na úplném vrchu je vždycky zpracování: jak to vlastně vypadá a zní, když se rychlostí v násobcích té světelné řítíte od mateřské hvězdy ke stanici, obíhající jednu z planet dané soustavy? Na první i druhý pohled fenomenálně.

Hvězdy jsou z dáli zářivé tečky a zblízka přesně ty obří koule rozžhaveného plynu, jak známe Slunce očima družice SDO. Planety berou dech svými prstenci nebo rodinami měsíců. A orbitální stanice, které kolem nich krouží? Balet z Vesmírné odysey tu tančí přímo před vašima očima a vy jste jeho nedílnou součástí. Dokud to samozřejmě v plné rychlosti nenaboříte do zdi přistávacího doku.

Nejde přitom jen o rozlišení textur nebo grafické finesy, kterými jsou tyto textury přelity. Dech beroucí je především způsob, jakým Elite: Dangerous pracuje se světelnými zdroji. Světlo a stín dotvářejí hloubku, kterou nevnímáte pouze za průzorem své lodi, ale také v jejím interiéru.

Stačí zarotovat v dosahu libovolné hvězdy a jenom se kochat, jak dovnitř kokpitu vniká tuhle oranžová a jinde třeba blankytně modrá záře, jaké vrhá stíny a jak se tyto stíny plíží celou kabinou. Ve chvíli, kdy si váš mozek spojí, že hvězda, u které zrovna kochání provozujete, kdesi na obloze skutečně existuje, jste TAM.

Pilot, ten tvrdej chleba má

Vydělávat peníze! Robert Heinlein ve své sci-fi Měsíc je drsná milenka zpopularizoval libertariánské konstatování, že „Neexistuje nic takového jako oběd zdarma“, a pro vesmír Elite: Dangerous platí dvojnásob. Jestli do hry vlítnete s představou, že za hodinu budete mít vyděláno na lepší loď a za další dvě ji osadíte vybavením nejvyšší kvality, čeká vás tvrdá srážka s (virtuální) realitou.

Elite lze samozřejmě pečlivým, důkladně naplánovaným hraním opanovat, ale zadarmo to nebude ani omylem a při nárazovém hraní se progres vleče klidně i týdny. To není automaticky špatně, ale je důležité před tím varovat piloty a pilotky, natěšené na prozkoušení všeho, co hra nabízí, během několika málo volných večerů.

Jsme přece ve vesmíru a tam věci obecně dost trvají. Nízké odměny a zdlouhavější náplň většiny činností od plnění misí po těžbu si žádá nejenom trpělivost, ale také rozvahu: stačí přecenit své síly nebo špatně odhadnout poměr mezi úsilím a výnosem a hodina hraní je v tahu, aniž byste z ní měli byť jen pěťák. A v případě mrzké smrti pod lasery nepřítele budete naopak pěťáky doplácet na pojištění lodi.

Chybami se člověk samozřejmě učí, ale na mnoha místech se neobejdete bez konzultace diskusních fór a wiki, protože hra vám potřebné informace prostě neřekne. Její základy nasajete bez problémů přímo z palubních obrazovek, ale detailnější poznání systémů a naučení šikovných i důležitých fíglů záleží jak na internetových rešerších, tak na vůli experimentovat a, jak už jsme si řekli, chybovat.

Neviditelná ruka trhu

Byla řeč o misích a těžbě, ale především musíme dát řeč o činnosti, kterou v Elite zabijete zdaleka nejvíc času: létání. Zatímco mezi jednotlivými slunečními soustavami skáčete s pomocí hyperpohonu a trvá to jen několik blýskavých sekund, cestování uvnitř soustav je záležitostí, během které lze občas stihnout i to pověstné kafe.

Jakkoli totiž jednotlivé lodi používají při meziplanetárních letech tzv. frame shift drive, fungující na bázi smršťování a rozpínání prostoru před a za lodí (podobně jako to umí warpový pohon proslavený Star Trekem), pořád to nestačí na rychlosti, které by vás na druhý konec soustavy dostaly lusknutím prstů, naopak.

Když s lodí vstoupíte do „superletu“, jde v podstatě o takový úkrok stranou z konvenčního prostoru na cosi jako meziplanetární dálnici, otevřenou do libovolného směru. Na ní postupně nabíráte rychlost s ohledem na hmotná tělesa kolem vás: pokud zrovna míjíte planetu nebo hvězdu, bude vás její gravitační pole logicky brzdit.

V prázdném prostoru rychlost hbitě šplhá do nadsvětelnýh čísel, ale i tak trvá běžný přesun od hlavní hvězdy k nejbližší planetě klidně kolem minuty – pokud tedy nepřestřelíte cíl a nemusíte pracně otáčet a trefovat ho znovu. Lodím navíc v tomhle ohledu schází jakákoli automatika a nelze tedy nastavit koordináty, stisknout tlačítko a odejít na párek.

Z rutinního úkonu se stává umění skrze potřebu správně odhadnout, kdy začít s lodí brzdit, a vyložená vyšší dívčí (respektive vyšší kosmonautská) vás čeká, pokud si v menu vypnete veškeré letové pomocníky, dovolující nerealistické manévrování. Že jste zahlédli na vzdáleném konci soustavy osamělou planetu, jejíž prstence lákají k prozkoumání? Šťastnou cestu – čekají vás minuty jednotvárné nudy.

Hledáme zaměstnání

Ze superletu můžete vyskočit kdekoli se vám zachce, ale chtít se vám bude pravděpodobně v místech, kde tu jednotvárnost můžete rozbít. Ty fungují v podstatě jako instance: pevně dané a neměnné jsou stanice, navigační bóje a pásy nebo pole planetek, zatímco náhodně se generují místa, kde může číhat například zahozený kontraband nebo také cíle konkrétní mise.

Právě s misemi jsme si v Elite užili zdaleka nejvíc mrzení. Ať už šlo o stopování nechvalně proslulého piráta nebo prostě jen přesun zboží odněkud někam, zaměstnavatelé platili mizerně, cíle měly tendenci se vůbec neukázat a vůbec předvádět vysoce nezpůsobné jednání, včetně resetu počítadla, pracně naplňovaného hodinovým lovem.

To by tolik nevadilo ve hře, která člověku polopaticky vysvětlí a ukáže každou prkotinu, ale Elite si svou určitou nedobytnost hýčká – což je ve chvíli, kdy nemáte šanci rozlišit, jestli její systémy náhodou nepřestaly fungovat, recept na frustraci. Plnit náročnou misi, která vás nevodí za ručičku, je jedna věc; marně se motat v kruhu bugů věc druhá.

Kolumbové vesmíru

Síťový aspekt hry (která připojení natvrdo vyžaduje i v sólovém režimu a ano, je to během výpadků hlavního serveru na facku) se odráží především v ekonomické rovině. Různé stanice produkují a potřebují různé komodity na základě svého umístění: zemědělské planety vyvážejí potraviny, lihoviny nebo například kůže, zatímco poptávat budou především průmyslové technologie nebo třeba biologický odpad za účelem hnojení.

Právě do nabídky a poptávky přímo promlouvá míra obchodu, provozovaného živými hráči. Tam, kde je poptávané množství nasyceno, ceny odkupu klesají, zatímco naopak jinde může dojít k dočasnému vyčerpání exportované komodity a její ceny jdou logicky nahoru.

Pohyblivá ekonomika nelítá jako splašená, ale dává široké pole k realizaci chytrých obchodních plánů a nacházení těch nejefektivnějších a tím pádem nejvýnosnějších obchodních tras, na kterých zároveň nelze sedět donekonečna. K dobrému obchodu na každý pád potřebujete dobrá data ze všech soustav ve vašem kosmickém okolí, a k dobrým datům vás přiblíží průzkum.

Tím opisujeme kruh zpátky k prvotnímu nadšení z hvězd, prosvětlujících kokpity lodí. Pokud tu svou vybavíte palubním scannerem, můžete se směle vydat do neprobádaných soustav a stát se nefalšovaným vesmírným kartografem. Zmíněná neprobádanost tu má více rovin, protože hvězdné mapy jsou v Elite za prvé regulérním zbožím, a za druhé je velký rozdíl mezi letmou návštěvou nové soustavy a jejím kompletním zmapováním.

Že v ní byl někdo před vámi ještě neznamená, že máte jeho data automaticky také, naopak. Je zcela běžné přiletět do soustavy, kde sice znáte parametry hlavní hvězdy, ale po aktivaci scanneru na vás vyskočí tucet nových těles, ke kterým si to pak můžete ručně namířit a proskenovat je jedno po druhém.

Další vrstvu pak tvoří specializované scannery za nemalé peníze, jejichž měření znásobí hodnotu dat, pořízených v dané soustavě. K tomu přidejte pátrání po hvězdách, jejichž přítomnost prozradí schematická mapa, ale v praxi je na obloze musíte najít a doletět k nim sami, a také řadu exotičtějších těles včetně černých děr, které číhají na ty opravdu kované průzkumníky ve vzdálenějších a obtížněji dosažitelných hlubinách vesmíru.

Vozový park

Čím víc se totiž odpoutáte od startovních soustav (vzdálených od Země řádově desítky světelných let), tím opuštěnější světy vás čekají. Bez vybavení lodi směrem k maximální palivové a opravárenské soběstačnosti skončíte kdesi uprostřed ničeho a nezbude vám, než spáchat kosmické harakiri – povypínáním podpory života, nebo poetičtěji nasměrováním lodi do nejbližšího slunce. Jestli vám k tomu vůbec zbylo palivo.

Protikladem samotářství je v Elite paktování s dalšími hráči, které bylo nedávno konečně podepřeno důležitým updatem Wings: ten umožňuje efektivnější souhru mezi až čtyřmi hráči, utvářejícími společnou letku. V jejím rámci můžete sdílet důležité informace a lépe koordinovat let i boj. Bitky s živými protivníky jsou pochopitelně zábavnější a představují daleko větší zkoušku, než pustit se do počítačových nepřátel, ale nemějte obavy, že by vám dobře vybavený, umělou inteligencí řízený soupeř nedokázal zatopit.

Ať už budete cestovat sami nebo v tlupě, společnost vám bude dělat vaše loď. Autoři správně pochopili, že i virtuální kokpit může být daleko víc než jen plocha pro zobrazení HUDu, a že své dělá nejenom grafika, ale i zvuk. Ten, co se správně nemá šířit vakuem, nechme stranou a připišme ho na účet umělecké licence, ale ten v kokpitu? Panečku!

Každá loď tu má „svůj“ hukot, své audiovizuální prostředí, ve kterém se pamatovalo i na zdánlivé banality, jaké v praxi nádherně šálí smysly. Nevěřili byste, kolik úžasu mohou vyvolat prachobyčejné šmouhy na skle kabiny – najednou je mezi vámi a vesmírem skutečná vrstva futuristického skla, která dodává prostoru před ním i za ním grády. Když se potom z tvrdě vybojované bitvy řítíte ke stanici s proraženým průzorem, zatímco vám v nouzovém skafandru rychle dochází kyslík, a snažíte se trefit svou spásu naslepo (protože údaje není kam promítnout), mají vás Braben & spol. zcela v hrsti.

Jednotlivé lodě z nabídky necelých dvaceti kusů se samozřejmě liší nejenom na pohled a poslech, ale především slouží rozdílným účelům a rozdílně se s nimi létá. Nejde přitom pouze o parametry, rozpínající se od lehkého a veleobratného Eaglu po těžkotonážní bitevní Anacondu nebo tahače od firmy Lakon: už jen skutečnost, že lodě mají různě posazené a konstruované kokpity, v praxi znamená, že z některých máte lepší přehled o dění kolem sebe, a v jiných si naopak připadáte jako v akurátním vesmírném náklaďáku.

Adekvátní vybavení

Není vlastně divu. Pokud bychom měli najít hru, která má k Elite: Dangerous nejblíž, volili bychom poslední Euro Truck Simulator. Elite neuvěřitelným způsobem modeluje vesmír, sahající podstatně dál, než za hranice evropských silnic, ale podstata zážitku tu balancuje na iluzi, že sedíte uvnitř kabiny, která se na dlouhé hodiny stává vaším druhým domovem.

K tomu vám dopomůžou i extra kousky hardwaru, kterým si můžete zážitek z vesmírné pilotáže zásadně umocnit. Hru lze bez zásadních problémů a handicapů ovládat na klávesnici s myší nebo gamepadu, ale teprve s joystickem a plynovou pákou (případně i pedály, pokud jste opravdoví fajnšmekři) dosáhne symbióza světa před monitorem a na monitoru maxima.

Po možnosti vyzkoušet hru s HOTAS soupravou X52 od Saiteku, kterou Elite přímo podporuje, si upřímně nedovedeme představit, že bychom létali bez ní, ale to neznamená, že to nejde, nebo že byste museli investovat přímo do zmiňované značky či modelu. Za zlomek ceny lze pořídit samotný joystick Thrustmaster T-16000M, na který řada hráčů přísahá a bohatě s ním vystačí.

Stejně tak se nemusíte bát, že by vás v případě pořizování extra ovladačů čekalo martýrium s jejich nastavováním a vůbec zvykáním si na desítky nových funkcí. Hra na jednu stranu umožňuje vlastní nastavení veškerých možných i nemožných ovládacích prvků, ale ovládání je v Elite velice intuitivní a s joystickem a pákou pod rukama vám přejde do krve takovým způsobem, že si pak jen v průběhu hraní doladíte detaily, aby vám sedly na sto procent.

To se bohužel nedá říct o druhém kousku hardwaru, umocňujícím vtažení do virtuálního vesmíru: brýle Oculus Rift si s hrou rozumí z principu i z hlediska kontinuální vývojářské podpory, ale svými stávajícími limity ji dělají obtížně hratelnou. Rozlišení prostě a jednoduše nestačí a veškeré texty nutí mžourat a trávit zbytečné množství času nakláněním hlavy tak, abyste je přečetli. Ve výsledku je to daleko únavnější než samotné nepohodlí brýlí na hlavě.

I přesto doporučujeme, pokud budete mít tu možnost, Elite s Oculem vyzkoušet. Už v téhle fázi pouhé rozhlížení po kabině a v úvodu zmiňované kochání se světlem a stíny dokáže slušně ře0čeno zbourat – a definitivně přesvědčit, že současná renesance virtuálních brýlí není jen lehce odmávnutelná módní vlna.

Potenciál se zdá být nedozírný a to vlastně sedí i na samotnou hru. Nepostrádá vzdálené megalomanské cíle, jakými možná za pár let bude chůze po stanicích a planetách nebo socializování v orbitálních putykách. Ta pravá síla nedřímá v místech, kde loď parkujete, ale tam, kam se s ní odvážíte.

Stačí jen dotáhnout klíčové šrouby obchodně-bojové dynamiky a neslevit z nadšení, které už teď vyneslo Elite: Dangerous na stabilní oběžnou dráhu nejednoho hráčského srdce.

Nejlepší (dle let) vesmír pro Windows mezi 2024 a 2022

Nejlepší (dle let) vesmír pro Windows před 2022