House of the Dying Sun

Verdikt
72

House of the Dying Sun je nesmírně intenzivní, ale také málo trvanlivá vesmírná akce. Potěší adrenalinovým válčením ve skvělém tempu, ale herního obsahu nabízí až příliš málo.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Marauder Interactive
Vydání: 1. listopadu 2016
Štítky: sci-fi, vesmírný, vesmírný simulátor, virtuální realita, vesmír, indie hra, akční

Bláznivá nebeská show House of the Dying Sun vrací žánr vesmírných simulátorů k jeho kořenům. Soustředí se výhradně na akci a dokazuje tak, že v jednoduchosti je síla. K jednostranně zaměřené hratelnosti se však pojí i velmi skromný obsah. Krátká kampaň a málo dodatečných bonusů neslibují zábavu na dlouho. Hra je jako dietní svačina, po které se rychle vrátí hlad.

Tak trochu rebelská hra 

Vesmírná akce House of the Dying Sun rebeluje proti moderní podobě svého žánru. Zatímco nynější praxe velí ve hrách jako Star Citizen či Elite Dangerous budovat gigantické světy a komplexní hratelnost, novinka koncentruje zábavu do malého prostoru a přímočaré herní mechaniky. Namísto komplikovaného objevitelsko-obchodně-akčního konceptu preferuje bezprostřední akci, podobně jako třeba někdejší žánrová perla Tie Fighter.

S moderními vesmírnými simulátory nemá novinka vlastně nic moc společného. Je zkrátka včerejší, a to je dobrá zpráva pro hráče, kteří netouží po zdlouhavém cestování v obrovských a často poloprázdných mapách, po složité ekonomice, rozvláčném ději a multiplayerově (roz)laděné hratelnosti. V House of the Dying Sun je vše účelově strohé, kompaktní, rychle přístupné a bez hluchých míst. To je fajn změna.

Hbitě a poslušně

Vesmír není v House of the Dying Sun otevřený ani celistvý. Jednotlivé mise nabízejí pokaždé jiný uzavřený prostor, ve kterém jako uragán smetete všechno na dohled a zase rychle zmizíte za horizont. Málokterá mise trvá více než deset minut, nicméně v nich zažijete spoustu intenzivních bitev a zvratů, což je na House of the Dying Sun to nejkrásnější. Vysoké herní tempo s pestrou náplní dokonce nezpomalí, ani když se vypráví legračně prostý příběh. V roli vykonavače poslední vůle zemřelého vládce galaxie prostě pokropíte v každé misi flotilu zrádců, a je to. Stručný diktát hře sedí, strohost a účelově úzké zaměření v ní doceníte hned, co se poprvé zvednete z ranveje.

Bojovat bez rozptylování je učiněná fantazie. V misích se s nepřítelem střetáváte už po pár úvodních vteřinách a v záři efektů se radujete z každého vyhraného souboje, hlava se točí v extrémních manévrech a srdce buší od dobře zvolené taktiky. Přímočaré zábavě jde na ruku i ovládání. Pilotovat loď je snadné jako řídit malé auto. Stroj poslouchá na povel, otáčí se na pětníku a brzdy má jedovaté až hanba. Takto zjednodušený přístup k akci moderní simulátory nepraktikují a novinka ukazuje, že je to možná docela škoda.

Ačkoliv hra nabízí hned několik tříd různě velkých, silných či vybavených plavidel, společný je jim silně arkádový styl řízení. To hře prospívá, těžkopádnost by se v ní neuplatnila. V podobně přístupném duchu byl navržen také herní interface, skrze který celou akci režírujete. Nabídne logicky uspořádané funkce, chytré klávesové zkratky a intuitivní menu. Nejdůležitější povely se realizují myší v kruhové nabídce, která mění význam podle toho, v jakém kontextu se zrovna spouští. Rozdávat rozkazy díky tomu můžete, jak když bičem mrská.

Trocha užitečné taktiky

O rozkazování je řeč proto, že House of the Dying Sun je do značné míry kooperativní hra. Málokdy si zaválčíte na vlastní pěst, k ruce vám obvykle bude vlastnoručně budovaná letka, řízená umělou inteligencí, která je složená z útočných, obranných a podpůrných plavidel. Ačkoliv se flotila v akci chová víceméně autonomně, můžete nad ní získávat velkou kontrolu díky speciálnímu taktickému pohledu. V něm hra přejímá drobné prvky ze strategií, odkrýváte celou mapu bojiště a jednotkám rozdáváte hromadné či individuální povely při běžícím nebo zastaveném čase.

Taktický režim je vítanou pomůckou zejména při velkých bitvách, kdy je nutno získat celkový přehled o situaci a případně flotilu rozdělit pro boj na více frontách. V praxi to může vypadat tak, že část skupiny pošlete za úkolem, kde hrozí časové prodlení, a sami se vydáte jinam. Osobní i kooperativní pohled lze střídat naprosto bez omezení, stejně jako „přesedávat“ mezi jednotlivými stroji. Zní to asi morbidně, ale zábavná je díky tomu dokonce i herní smrt. Když zničíte aktuální plavidlo, automaticky se přesunete do dalšího, pokud nějaké zbývá. Samozřejmě to dává šanci na překvapivé obraty v misích, které se již zdály prohrané.

Motivace stíhaná rychlým koncem

Jak už bylo naznačeno, House of the Dying Sun v sobě nemá nic zbytečného navíc. Lodě a jejich výbavu proto ani nekupujete v nějakém ekonomickém manažeru, vše je vám jednoduše přiděleno. Jediné, co lze ovlivnit, jsou parametry útoku, obrany a pohybu jednotlivých strojů skrze zásobu upgradů. Vybírat lze odolnější štíty, rychlejší motory i výkonnější palubní zbraně včetně elektronicky naváděných – s nimi je největší zábava. Osud většiny misí závisí právě na uvážlivé práci v hangáru. Možnost ladit výbavu v rámci celé skupiny před každým odletem se projeví jako klíč k úspěchu.

V misích časem zřetelně stoupne obtížnost, což má motivovat právě k práci s upgrady. Ty se v misích získávají poctivým plněním postranních úkolů, čímž ovšem vzniká zamotané dilema. Hráč musí neustále řešit, zda se hnát za body a podstupovat mnohem větší bojovou zátěž, nebo se smířit s méně rizikovým postupem, který však možná nikam nepovede. V pokročilejších fázích kampaně se totiž bez upgradů obtížně plní i základní nařízení.

Na hře je krásné, jak se ze zdánlivě banální touhy po technických vylepšeních může vyklubat infarktová válka se špatnými nebo aspoň velmi dramatickými konci. Riziko si však zvyknete přijímat. Lepší upgrady totiž znamenají nejen větší akceschopnost, ale i celkově barvitější zážitky z válčení. Poctivě vyladěná flotila se koneckonců uplatní i ve speciální survival módu zvaném Challenge. V něm se hráč uvnitř náhodně generovaného prostředí snaží pod časovým limitem likvidovat pravidelné vlny nepřátel.

Příliš krátká senzace 

Challenge je nicméně poslední aktivitou, kterou lze ve hře podniknout. V kombinaci s trestuhodně krátkou kampaní, která nevydrží o mnoho déle než průměrný film, to neslibuje zrovna trvanlivou hratelnost. Samozřejmě ji nenafoukne ani jinak příjemná podpora virtuální reality. Nelze se proto ubránit velkému zklamání.

Prodlužování zábavy pouhým zvyšováním obtížnosti je dobrý tah, nicméně přináší pouze nová řešení ve stále stejných zápletkách, což nestačí. House of the Dying Sun vlastně ukazuje pouhý zlomek ze svého potenciálu a dalo by se říci, že dělá dojem placené demoverze. To je obrovské mínus, tenhle projekt měl určitě navíc. Třeba s případným editorem misí by přitom snadno s odstraněním problému pomohla hráčská komunita.