Galactic Civilizations IV

Že genocida není jediným výsledkem střetů intergalaktických ras a národy mohou v černočerném nekonečnu koexistovat v relativním míru, se snaží dokázat Galactic Civilizations IV vývojářů ze studia Stardock. Právě interakce mezi diametrálně odlišnými civilizacemi s různorodými záměry tvoří jádro jejich poslední iterace ustálené tahovky (první díl vyšel před 19 lety) o kolonizaci vesmíru.

Organismus na bázi uhlíku i křemíku

Pokud trpíte rozhodovací paralýzou při tvorbě postavy v rozličných RPG, je dost dobře možné, že se na hodiny zaseknete už na úvodní obrazovce volby civilizace, za kterou budete v Galactic Civilizations IV hrát. Každý z 18 národů (nepočítaje možnost vytvořit si vlastní unikátní vesmírnou rasu) má diametrálně odlišný přístup k obývání světů, různé motivace a bohatou historii, která ovlivňuje jejich přístup k ostatním formám života.

Například Mimootské bratrstvo, rasa roztomilých křečků, se vyznačuje schopností se neuvěřitelně rychle množit. Navíc každý vesmírný koráb vyrábí rovnou ve dvou exemplářích, byť s menším počtem životů. Hraním za tuto civilizaci tak budete nuceni extrémně rychle expandovat, abyste rapidní růst chundelatého obyvatelstva uživili dostatkem jídla a vámi osídlené planety netrpěly přelidněním.

Na opačné straně spektra je třeba rasa robotů se sdíleným vědomím, Yor singularity. Mechaničtí obyvatelé jsou schopni osídlit i planety, které jsou pro rasy z masa a kostí neobyvatelné. Dále nepotřebují jídlo, nestarají se o znečištění, ale také se nerozmnožují. Obyvatele zkrátka vyrábějí, což komplikuje začátky hry, ale jakmile pořádně nakopnete ekonomiku, nebude trvat dlouho a herní vesmír zaplaví vlna terminátorům podobných nájezdníků.

Každý z nabízených národů je fascinující, kreativně navržený, slibuje odlišný přístup k hraní a jiné priority při rozšiřování vašeho intergalaktického impéria. V čele ras vázaných na vodu budete hledat a kolonizovat převážně oceánské planety, ekologický národ inteligentních stromů je zase citlivý na znečištění, takže planety s vysokou vulkanickou činností jsou velké ne-ne.

Tomu říkáš tutoriál?

Připravte si ale pořádnou dávku trpělivosti, než tyto nuance a mechanismy, kterými se herní svět Galactic Civilizations IV řídí, odhalíte. A často za tím bude metoda pokus-omyl.

Kupříkladu jen některé obyvatelné světy se mohou stát takzvanými „core worlds“, na které lze dosadit guvernéra a následně tam stavět ekonomické, kulturní, výrobní a agrikulturní zlepšováky. Z ostatních planetek se stanou pouhé kolonie, které veškerou produkci posílají nejbližšímu hlavnímu světu. To je obecně velmi příjemný mechanismus, protože i s desítkami planet v područí musíte manuálně spravovat pouze hrstku. Ale hra vám nijak nevysvětlí, jak tento systém funguje a podle jakých kritérií se z planet stávají kolonie nebo spravovatelné světy.

Jsou tady i další prvky, které jdou proti intuici. Například každý hlavní svět může mít svůj přístav na oběžné dráze, který produkuje vesmírné lodě. Jestli si ale myslíte, že se staví jako všechny ostatní budovy a najdete ho mezi stavbami na pravé straně obrazovky, jste na omylu, protože příkaz ke stavbě doku má své vlastní dedikované tlačítko vpravo dole.

Tutoriál (jakási sci-fi verze Clippyho od Microsoftu) je naprosto nedostatečný pro tak komplexní strategii. Pokud jste hráli například Civilization VI, bude vám řada věcí povědomá – je tady výzkum, těžení nerostných surovin vesmírnými stanicemi, spravování planet, které se nápadně podobá výstavbě měst v „Civce“ včetně bonusů ze sousedních políček. To všechno si ale musíte odvodit a domyslet.

Doteď, po několika hrách, nevím, na jakém principu fungují civilizační ideologie, které do jisté míry utvářejí vaši strategii a rozhodují třeba o tom, jestli je vaše civilizace tradicionalistická, nebo inovativní. Podle rozhodnutí v událostech se vždy přikloníte k nějaké kategorii, ale jak se odemykají a kolik je potřeba bodů pro zpřístupnění další úrovně, je pro mě dodnes záhadou.

Podobně je to i s výzkumem. Stejně jako v Civilizaci VI jsou tady desítky technologií, které vám odemykají nové jednotky, vylepšení a diplomatické možnosti. Na výběr máte v základu pouze čtyři technologie a ty se z dostupných navíc vybírají náhodně. Může se vám stát (a velmi pravděpodobně i stane), že se k některým základním naukám dostanete v pozdních fázích hry prostě proto, že jste kdysi upřednostnili něco jiného.

Už jsem tak například vesmír podmaňoval obrovskými bitevními křižníky a zkoumal možnosti uměle vytvořených xenovirů, než jsem si odemkl výrobu základních vědeckých lodí pro průzkum všudypřítomného vesmírného smetí, což je naprosto základní koráb, který v jednom exempláři dostanete na začátku hry. Jsem si vědom, že nabídka technologií se dá zamíchat a rozdat znovu, ale cena desetiprocentního nárůstu délky výzkumu mi přijde příliš vysoká na kompenzaci zbytečného efektu náhody.

Skvělý start a mikromanagement v cíli

Galactic Civilizations IV mají obecně s tempem hry problém a zdaleka nejzábavnější jsou začátky, kdy je vesmír velký neprozkoumaný list papíru čekající jen na to, až si na něm každý popíše svůj kousek. Jakmile jsou karty rozdány, planety zabrány a třecí plochy vymezeny, zbývá většinou pouze válčení, respektive vojenské a kulturní konflikty. A obě dvě formy upevňování vlivu notně ztrácí dech oproti zbytku hry.

Tak například vojenství připomíná spíš hru na kočku a myš. Zatímco kolonie zabere kdejaká osamocená vesmírná loď, na dobytí „core“ světů potřebujete vojenský transport, který z oběžné dráhy na povrch dopraví pěchotu (což vám hra taky neřekne, takže si na to musíte přijít sami). Umělá inteligence toho značně využívá a posílá hejna osamocených korábů daleko do vašeho týla, takže vy své flotily musíte rozdělit a zabezpečit všechny možné přístupové cesty do srdce říše, což se v otevřeném vesmíru dělá zatraceně těžko. Nahánění osamocených sabotérů pak připomíná lovení slabých hrdinů v Heroes of Might and Magic III, kteří na periferiích vašeho království zabírají doly a nehlídaná města.

Tím frustrace z válčení ale zdaleka nekončí, protože Galactic Civilizations IV mají velký problém s přehledností herní mapy. Jednotkám by velmi prospělo jakékoliv zvýraznění v uživatelském rozhraní, protože v nekonečnosti a temnotě vesmíru se zkrátka velmi jednoduše přehlédnou a nic není víc k vzteku, než když vám planety na opačné straně impéria začne zabírat zbloudilý bombardér, ke kterému musíte odvelet odvetnou flotilu.

Smírem k trvalé nudě

Pokud válčení neholdujete, dá se teoreticky kampaň vyhrát mírumilovně. To obnáší sbírání prestiže plněním výzev a obecnou vyspělostí vaší civilizace. Jenže protivníci berou jako křivdu i takovou prkotinu, jako že s nimi neuzavřete pro vás naprosto nevýhodný obchod, nebo že jim například jen tak nedarujete peníze či pokročilou vojenskou technologii, o kterou požádají.

A upřímně, i kdyby se vám povedlo všem úspěšně podlézat, nestojí to za to. Pokud se nakrásně dostanete do závěru hry, máte dostatečný náskok v prestiži a nebudete chtít zvítězit anihilací všech protivníků, připravte se na bezmyšlenkovité odklikávání tahů doplněné o mikromanagement výzkumných lodí. Žádné zajímavější aktivity hra v tu chvíli nenabízí.

Nepřesvědčivý je i vizuál. Zatímco planety, hvězdné systémy a flotily jsou vyvedeny do pěkných detailů, které vyniknou při přiblížení kamery, zbytek vesmíru je ostudně prázdný. Někdo by mohl navrhnout, že tak to přece ve skutečnosti je, ale takový Endless Space 2 ukázal, že i bezútěšná prázdnota se dá ztvárnit líbivě a zajímavě, popustíte-li trochu uzdu fantazii.

Pokud bych si měl vybrat vesmírnou 4X tahovku, dal bych před Galactic Civilizations IV určitě přednost právě Endless Space 2. Možná nemá tak skvělé vypracované civilizace, ale hraní je poutavější, dává více možností, jak se profilovat a řídit své pangalaktické impérium, a v neposlední řadě není tak frustrujícím simulátorem nahánění osamocených, téměř neviditelných vesmírných lodí.