The Callisto Protocol

Abyste rozuměli, Schofield samozřejmě opravdu do detailu vykrádá sám sebe, to jsme v reklamní kampani odhalili správně a s jeho dávným sci-fi hororovým dítkem je tu styčných bodů až hanba. Počínaje estetikou strohých chodeb potřísněných krví a různým dalším sajrajtem přes minimalistické uživatelské rozhraní, HUD na zátylku hlavního hrdiny a správu inventáře až k faktu, že to osamělý protagonista nemá možná v hlavě tak úplně v pořádku.

Znovu, ale jinak

Jenže tam, kde se z mechanika Isaaca Clarka stal relativně brzy nezdolný stroj na zabíjení s bohatým arzenálem, připraveným kosit velké množství nekrotizovaných bubáků, ukazuje Jacob Lee z The Callisto Protocolu úplně jinou tvář. Tvář skoro až retro survival hororu, ve kterém je každý střet potenciálně smrtící, s náboji se minimálně v první polovině hry musí relativně šetřit a checkpointy mnohdy nejsou tak benevolentní, jak jsme si v posledních letech zvykli.

Možná právě tohle je důvodem tak rozdílných hodnocení v médiích z celého světa. Zatímco někdo drsnější a nesmiřitelnější přežívání na Bohem zapomenutém měsíci Jupitera ocení, jiného budou úvodní hodiny nekonečně frustrovat a přivádět k šílenství. Jsem rád, že spadám do té první skupiny hráčů, i když nijak nepopírám, že i mě studio Striking Distance zaskočilo nepřipraveného.

Začněme ale hezky postupně, protože právě silný start je něco, čím se může The Callisto bezvýhradně pochlubit. Jacob Lee je pilot, který se svým kolegou Samem veze do vězeňské kolonie Black Iron na měsíci Callisto jistou zásilku. Libuje si, že to je snad jeho poslední džob, po kterém bude moci odejít do předčasného důchodu. Bohužel se ale na scéně objevuje „teroristka“ Dani Nakamura se svým týmem, který má na náklad z nějakého důvodu zálusk.

Samozřejmě všechno dopadne velmi špatně, loď ztroskotá, Sam při nárazu umírá bolestivou smrtí a Jacob i Dani se rychle dostávají do rukou bachařů, kteří je promptně uvrhnou do želez, přidělí jim čísla místo jmen a oznámí jim, že jejich život tak, jak ho dosud znali, definitivně končí.

Tváře z plakátů

Hra se hned v úvodu pochlubí ansámblem proslulých tváří. V ústřední roli uvidíte Joshe Duhamela známého třeba z filmových Transformerů, ale i jako představitele seržanta Piersona z Call of Duty: WW2. Dani Nakamuru zase ztvárňuje Karen Fukuhara, kterou jste mohli vidět jako Kimiko v seriálu The Boys, no a nechybí ani herní veterán Sam Witwer, známý jako Starkiller ze Star Wars: The Force Unleashed nebo jako Deacon St. John z Days Gone.

Kdyby měla hra ztvárňovat Jacobův život v klaustrofobní cele, asi by to po chvíli nebylo moc zábavné. Naštěstí ale velmi krátce po jeho uvěznění dojde v Black Iron k propuknutí podivné nákazy, která nijak nediskriminuje a velmi rychle vyrábí odporné mutanty z vězňů i stráží. Jacob se naštěstí setkává s dalším vězněm, který má plán na útěk, ve vězení je dost dlouho na to, aby se v něm dobře vyznal, a na dlouhou dobu bude hrdinovým jediným spojencem v pekle káznice, byť spolu budou většinou komunikovat jen na dálku.

The Callisto Protocol je v zásadě lineární, z určené cesty můžete maximálně čas od času uhnout, a najít tak nějaký ten proviant či kredity navíc. To se rozhodně bude hodit, protože vylepšení na zbraně získáte výhradně ve speciálních 3D tiskárnách, kde si také za úplatu můžete pořídit munici nebo zdraví. Ačkoli jsem se ovšem snažil hru prolézat velmi pečlivě, nikdy jsem neměl pocit, že bych mohl kdovíjak utrácet, a různé upgrady jsem získával velmi postupně a vybíral zvlášť rozvážně.

Tyč a pryč

Jak už jsem nastínil výše, rozhodně to není tak, že by Jacob rychle dostal nějakou flintu a mohl se na svobodu prostřílet ve velkém stylu. Kdepak, holenkové, nejprve bude vaším nejlepším přítelem ocelová tyč, následně ji vystřídá bachařský obušek a na nějaké velké střílení si na docela dlouhou dobu musíte nechat zajít chuť. Základ přežití v The Callisto Protocol je skutečně boj na blízko, přičemž si na jeho zákonitosti budete možná muset chvíli zvykat.

Soubojový systém je totiž postaven na blokování (které není ideální, protože vás nechrání úplně), ale mnohem spíš na uhýbání úderům. Nepočítejte se soulsovým kotoulováním kolem nepřítele a postupným uždibováním jeho zdraví. Fígl je v tom, že se musíte za pomoci levé analogové páčky (PC hráči prominou, recenzuji verzi pro PS5 a netuším, jaký je ekvivalent na klávesnici a myši) vyhýbat do stran, podle toho, jakou rukou se vás zrovna nepřítel chystá zasáhnout. Nebudu vám nic nalhávat, chvíli mi trvalo, než jsem se s tímto systémem sžil a jsem si stoprocentně jistý, že právě tohle bude mít lví podíl na rozdělování názoru hráčské obce.

Na střelné zbraně samozřejmě dojde také, větší roli ale začnou hrát až ve druhé polovině hry, a i když je posléze nábojů relativní dostatek, stejně jsem se je ve většině případů zdráhal používal, protože jsem si je podvědomě šetřil na větší střety. Věc se má totiž tak, že ve chvíli, kdy na vás jde více než jeden nepřítel naráz, začíná skutečně boj o holý život. Jacob mnoho žďuchanců nevydrží, a pokud se nechcete opakovaně dívat na barvité (skutečně detailně provedené) animace smrti, budete muset využít veškerý důvtip i nástroje, které vám hra do rukou dá.

Drtivý odpad

Jednou z Jacobových pomůcek rukavice umožňující telekinetickou manipulaci s předměty v okolí, ale i se samotnými nepřáteli. Občas si díky ní můžete podat bednu z příliš vysokého regálu, daleko častěji se ale budete snažit trefit mutanta plynovou bombou, případně jej zahodit do průmyslové drtičky či jiného smrtícího masomlejnu. Kupodivu ani tento nástroj jsem ve hře nevyužíval tak často, jak by se mi trailery snažily namluvit, ale v tíživé situaci mi přeci jen opakovaně zachránil kůži.  Musím uznat, že rotující ozubené kotouče bez potíží chroustající jinak tuhého zlobivce mi působily příjemné hřejivé pocity po těle.

The Callisto Protocol je zkrátka daleko pomalejší a rozvážnější hra, než byste mohli čekat. Zběsilé máchání obuškem bez rozmyslu představuje tu nejrychlejší cestu k brutálnímu zmrzačení vlastního hrdiny, a pokud budete nazdařbůh pálit jeden projektil za druhým, nejspíš se vám stane, že v momentě, kdy se vám to bude hodit nejmíň, začne pistole cvakat naprázdno.

Pravidelným původcem ošemetných chvil je herní mechanismus, který se začne pravidelně projevovat zhruba od půlky hry. Autoři nás na něj připravili už v rámci reklamní kampaně, a na letošním Gamescomu jsem dokonce absolvoval samostatnou prezentaci, která se mu věnovala.

Řeč je o mutacích, které mohou postihnout nahlodaného protivníka a udělat z něj mnohem náročnější kořist. Poznáte je tak, že na těle virem postiženého nešťastníka (fakt už mi začínají docházet termíny, za chvíli začnu psát prostě „zombie“ a vy si to nějak přeberete) vyrazí odpudivá chapadélka. Ta je v ten moment třeba zasáhnout palnou zbraní, jinak zmetek zmutuje do větší a boláky ještě posetější zrůdy, něžné asi jako buldozer.

U tohoto mechanismu se musím pozastavit – kupodivu se totiž v praxi ukázalo, že možná nefunguje tak, jak si autoři přáli. Zatímco „nemutující“ stvůry musíte skutečně umlátit celou řadou úderů, u těch mutujících stačí zpravidla dvě či tři rány, než se objeví zmíněné šlahounky, a když je trefíte, jde protivník okamžitě do hajan. Znamená to tedy, že mutující nepřátelé jsou kupodivu vlastně mnohem snazší cíle, samozřejmě vyjma případů, kdy se z nějakého důvodu netrefíte a necháte biologický proces popsaný výše úspěšně proběhnout.

Další podobný rozpor jsem našel u bezpečnostních droidů, se kterými vás hra seznámí hned zpočátku, aby je pak na dlouhé hodiny odstavila. Droidi jsou vám představeni v podstatě jako instantní cesta do pekel, Jacob se kolem nich musí plížit a když vás zmerčí jejich světlomet, potupně zemřete v dešti projektilů. Jaké však bylo moje překvapení, když se při dalším (již ozbrojeném) setkání ukázalo, že těmto děsivým neosobním monstrozitám stačí pouhé čtyři střely do hlavy, aby se z nich stala hromada kouřícího šrotu!

Na půli cesty

Ačkoli jsem v předchozích odstavcích snad dostatečně zdůraznil, že je The Callisto Protocol poněkud obtížnější hrou, než by si fanoušci Schofieldových starších titulů mohli myslet, vlastně mě trochu mrzí, že se vývojáři ze Striking Distance nepokusili ještě trochu víc přitlačit na pilu, respektive přitlačit hráče víc ke zdi. The Callisto Protocol totiž zůstává stát tak trochu na půli cesty a je to škoda, protože ačkoli jsem si náboje i lékárničky během hry šetřil a snažil se být opatrný, jak se na přeživšího v zamořené věznici sluší a patří, hra mi nikdy opravdu nešlápla na krk, nezahnala mě do úzkých, nerozpumpovala mi krev ve spáncích, nedonutila mě zatajit dech a s bušícím srdcem doufat, že to přežiju.

Jako horor hra bohužel v mých očích z toho důvodu selhává, protože ačkoli nešetří nechutnými a znepokojivými výjevy a v rukou drží všechny trumfy pro to, abyste se navždycky zbavili snu o výletu do vesmíru, nakonec to všechno vyplýtvá v pár laciných lekačkách, které fungují hlavně díky obligátním náhlým hlasitým hudebním tónům. The Callisto Protocolu by přitom tolik slušela nejistota a permanentní pocit nebezpečí, jaký uměl vzbudit geniální Alien: Isolation, samozřejmě ovšem s možností se efektivně bránit.

To je nakonec moje největší (a skutečně citelné) zklamání. Bohužel jsem opět nedostal tu porci strachu, po které už tak dlouho a tak marně toužím. Mrzí mě to především proto, že by ve skutečností stačilo opravdu málo, abych si v recenzi jen chrochtal blahem.

Technický skvost

The Callisto Protocol má ohromnou výhodu v audiovizuálním zpracování. Jak už jsem zmínil, hrál jsem na PlayStationu 5, kde hra nabízí tradiční dva režimy zobrazení. Quality je pro mě jako vždy bohužel úplně k ničemu, protože otáčení kamerou je už tak záměrně dost pomalé a na absenci plynulosti ve 30 FPS nemám nervy. Dobrou zprávou je, že hra i v Performance režimu vypadá skvostně a až na velmi příležitostné poklesy framerate nemám vůči technickému stavu žádnou výtku. Snad jen sněhem a ledem obalená monstra vypadají trochu podivně a plameny ohňů se hýbají moc pomalu, aby vypadaly věrně, celkově se ale jedná o jeden z nejhezčích letošních titulů.

Interiéry věznice, strohé, kovové chodby plné harampádí a zohavených mrtvol lidí i bývalých lidí, naprosto úchvatná hra světel a stínů, fantastická atmosféra mlhou zahalených koridorů, ve kterých jen náznakem tušíte nebezpečí, uspokojivé osekávání kusů těl zombií (je to tady, já to říkal) a v neposlední řadě všechna ta krev, šlem a hnědá břečka ze stok, která ulpívá na oblečení i těle hlavního hrdiny. V The Callisto Protocol je radost dělat screenshoty, už jen proto, že obrazovku neuzurpuje žádný vizuální smog uživatelského rozhraní. Což je dobře, protože fotorežim je poněkud chudší než ty, na které jsme si zvykli třeba ve hrách od Sony.

Ruku v ruce s chválou grafiky a estetiky musí jít i chvála zvuku. Ten je v rámci žánru extrémně důležitý a i v tomto ohledu uhodili Striking Distance hřebíček na hlavičku. Industriální ruchy rozpadající se věznice doplňuje skučení monster (přičemž si občas nejste jistí, co je co). Zejména při hře se sluchátky si můžete užívat skvěle zvládnutý 3D zvuk, podle kterého lze přesně určit polohu, ze které se na vás něco vrhne.

Vyzdvihnu i příjemné využití ovladače DualSense, který sice tentokrát nechává adaptivní triggery spát, ovšem haptická odezva a různé druhy vrnění mě zaujaly už v úvodním menu.

The Callisto Protocol nakonec v mých očích dopadl podstatně lépe, než jsem se po řadě ukázek a absolvovaných preview seancí obával, přesto mu ale k dokonalosti pár kroků chybí. Oceňuju, že se nakonec nekoná jen „přeskinovaný Dead Space“, promarněný potenciál atmosféry se mi ale odpouští špatně.

Přesto platí, že jsem těch zhruba deset hodin hraní nenudil. Pro hráče, kterým stačí jen lehké šimrání nervů a trpí nedostatkem sci-fi, se jedná o záležitost, kterou by rozhodně neměli minout.