Připravit ke startu

„Výlet“ na rudou planetu přitom začíná velmi slibně. Stále se ocitáme v desítky let vzdálené budoucnosti na zdevastované planetě Zemi, kterou bičují smrtící písečné bouře, a lidé tak hledají spásu někde jinde – dříve na Měsíci, teď na Marsu.

Deliver Us Mars vás na rozdíl od předchůdce nechá nějakou chvíli pobýt na Zemi, a zjistit tak, jak se žije lidem za nějakých cca 40 let od teď. Nepotrvá to ale dlouho a dohromady se dá čtyřčlenná posádka směřující k Marsu.

Právě z této planety byla totiž odeslaná zpráva dávno ztracených kolonistů. Zpráva, kterou nahrál váš otec Isaac. Jste Kathy, mladá slečna, které dělá společnost starší ségra Claire, kámoš Ryan a jeho holka Sarah, kterou s vaším otcem pojí temná minulost.

Ještě před startem cítíte, že ať už vás na dlouhé cestě potká cokoliv, o emoce nebude nouze a značná část hry se i díky flashbackům do časů života na Zemi točí okolo úzkého rodinného kruhu a vztahu jeho jednotlivých členů. Ve hře to dává naprostý smysl a z hlediska vyprávění jde o jedny z nejsilnějších momentů.

Do kina na Deliver Us Mars

Převážnou část hry ale strávíte – světě div se – na Marsu, kde je podobnost s předchozím titulem největší. Prozkoumáváte různé oblasti, většinou po svých, ale sem tam se přesouváte v marsovském vozítku, překonáváte environmentální překážky, řešíte hádanky, nasloucháte holografickým záznamům i svým kolegům astronautům.

Asi největším skokem Deliver Us Mars od původního Měsíce je právě přítomnost jiných postav. Už nejste osamělý dobrodruh pověřený spasením Země, doprovázený jen robůtkem, který ani tentokrát nechybí. Je vás na to o tři víc. A díky tomu působí celá hra mnohem uvěřitelnějším dojmem, je tu daleko větší a přirozenější pocit bezpečí a konverzace jsou tak lidské, že není vůbec těžké se do hry a jejích situací vžít.

Dabing je jednoduše brilantní, postavy do jedné zajímavé, výměna replik by nemohla být skutečnější ani plynulejší… Zkrátka a dobře herecké výkony Ellise Chappell (Kathy), Neila Newbona (Isaac), Bryony Tebbutt (Claire), Nicole Tompkins (Sarah) a Dannyho Ashoka (Ryan) jsou vynikající a těšil jsem se na každou další cutscénu.

A to i proto, že příběh Deliver Us Mars stojí za to. Není ani náhodou černobílý a stejně jako příběh v Deliver Us the Moon pořádně nutí k zamyšlení jak z hlediska našeho chování v rámci rodiny, tak z hlediska našeho chování v rámci přírody.

Každé další zhlédnutí záznamu, každá další přečtená zpráva na Messengeru budoucnosti vám čím dál tím víc prozrazuje, k čemu na Marsu došlo a jaké to může mít dlouhodobé následky. A lámete si hlavu s tím, jak byste se v jistých situacích sami zachovali.

Ale to ani nemusíte. Hra vám totiž žádnou volbu nedává. Jdete rovnou za nosem a děláte i to, co byste třeba nikdy neudělali. Na jednu stranu je škoda, že v pár opravdu silných momentech nerozhodnete o dalším směřování příběhu vy. Na stranu druhou je takto celý příběh ucelený a můžete se dobře bavit i jako napětím sotva dutající divák.

Houstone, máme pořádný problém

To byla spousta chvály na to, že jsem hned v prvním odstavci vyjádřil své zklamání! To proto, že jsem se dosud záměrně vyhýbal jakémukoliv hodnocení herní stránky. Deliver Us Mars by totiž byl skvělý filmový zážitek, kdyby to nebyla hra. Být to celovečerák, odcházel bych z kina spokojený a přirovnával bych ho k Marťanovi, aby bylo každému zvědavci jasné, že tady nejde o žádné mimozemšťany, ale zcela uvěřitelnou budoucnost prvních kolonistů na Marsu.

Jenže je to hra a herní prvky celému zážitku bohužel jenom škodí. Vím, že walking simulátory nepatří zrovna k nejoblíbenějším žánrům, ale tvůrci by dle mého udělali líp, kdyby se jejich zákonitostmi řídili. Místo toho tu dostáváte plošinovku s tak nezábavnou herní náplní, že si u ní budete rvát vlasy ve snaze nezešílet a přečkat herní pasáže pro další drobky příběhu.

Zatímco poletování ve stavu beztíže kolem vesmírné lodi a odkrajování jejích částí laserem umí být uspokojující, šplhání po zamrzlých skalách a později i polstrovaných částech základen s pomocí cepínů patří k těm nejhorším aktivitám, ke kterým mě kdy jaká hra nutila.

Ovládání není moc přesné, lezení je zdlouhavé a obecně nezábavné, je to zdroj pořádné dávky frustrace a nejčastější prvek, který boří imerzi. Za běžných podmínek nemůže vaše postava zemřít, ale v každé pasáží s lezením jí hrozí smrt pádem z velké výšky. Ovšem protože checkpoint je na každém metru, dochází tu pouze k tomu, že smrt je zcela bezpředmětná a jen vás nutí opakovat to nejhorší ze hry pořád a pořád dokola, čímž vás zdržuje od onoho skvělého vyprávění.

Jako pouhé zdržení na mě působily i přejezdy ve vozítku, během nichž se vůbec nic neděje, ale ve zcela zbytečném zdržování je mistrem ještě další mechanika – puzzly. Já nemám nic proti hádankám, ostatně hry na nich postavené vyloženě vyhledávám, ale tady je to stejně jako lezení jen prvek navíc, aby se neřeklo, že je to interaktivní walking simulátor, jak kdyby to byla urážka.

Houstone, problém přetrvává…

Hádanky jako takové nejsou špatné. Musíte vymyslet, jak propojit síť laserů, a otevřít tak dveře kupředu. Ale to je právě ten problém. Stejně jako četné pády končící „smrtí“ boří ponoření do příběhu a uvěřitelnost, boří je i tyto hádanky.

V tomto světě totiž hádanky nemají žádný logický základ. Jste na základně na Marsu. Jste v ubikacích, kde denně žili lidé. A já silně pochybuji, že trávili svůj čas tím, že přenášeli vysílače z jedné místnosti do druhé, vzájemně je mezi sebou propojovali, rozdvojovali jejich signály a zeslabovali je dalšími speciálními zařízeními, aby si konečně otevřeli dveře do kantýny… Je to prostě blbost, pitomost a štve mě, že jsem spoustu času musel trávit tím, abych takto složitě otevíral hloupé, nemyslící dveře, místo abych konzumoval další střípky dobře vystavěného příběhu.

Fakt, že hrajete plošinovku, taky může za zbytečně přepálené, kýčovité scény. Když utíkáte a všechno se přesně těsně za vámi bortí. Když v té stupidní šplhací minihře odpadají kusy lodi těsně pod vámi. Když Kathy přežije spoustu situací, které by prostě nikdo přežít nemohl. Je to neuvěřitelné, ale v tom špatném slova smyslu.

Korunu tomu všemu nasazuje žalostná technická stránka. Grafika jako taková není špatná a sem tam umí vykouzlit krásné scenérie díky nápaditému level designu (prostředí prostě dokáže zaujmout). Ale hra je plná bugů: Dokonce jsem se už smiřoval s tím, že budu recenzovat bez dohrání, jelikož v jedné pasáži prostě a jednoduše nebylo možné pokračovat dál. Pak na nepočítaný pokus se naprostou náhodou podařilo bug obejít a hru jsem dohrával s hořkou pachutí na patře, která, pravda, rychle mizela s tím, jak gradoval závěr příběhu.

Menších, přesto rušivých chyb jsem po cestě potkal víc než dost. Na jednom místě se mi podařilo obejít jeden ze spouštěčů další naskriptované přepálené akce, která tak nastala v naprosto nesmyslný moment, zase mě vytrhla z celého zážitku a dala najevo, že se nekoukám na film, ale hraju rozbitou hru.

Další kapitolou jsou animace. Zatímco ty obličejové v cutscénách skvěle zvládají předávat divákovi emoce postav, ty herní se zapomněly v dávné minulosti. Plynule na sebe nenavazují, některé postavy vůbec nepůsobí přirozeně, ve šplhací minihře se mi postava několikrát pokroutila způsobem, až jsem se bál, aby na to hra nezareagovala katapultáží do vesmíru či propadnutím skrz texturu...

Deliver Us a Better Game

Z textu výše je zjevné, že mě Deliver Us Mars zasáhla svým vyprávěním a pořádně zklamala hratelností. Tyto dvě hlavní složky se zkrátka nepodařilo spojit – jejich násilné slepení je do očí bijící a je zjevné, že jedno je tu navíc, na obtíž. A příběh to není.

Kdyby hra nebyla vyloženě rozbitá, myslím, že bych ji byl schopný doporučit s varováním, že si pro slušný příběh musíte vytrpět několik systémů, které od něj jen zdržují a většina z nich není ani sama o sobě zábavná. Ale za současného stavu musím jako hráč udělat až příliš mnoho ústupků pro to, abych se dostal k tomu zajímavému.

Budu se opakovat, ale tak už to s matkou moudrosti je – Deliver Us Mars by byl skvělý zážitek, kdyby to nebyla hra.

Nejlepší (dle let) dobrodružná pro Xbox Series X před 2025

Upravte si filtr třeba takhle: