V základu se vlastně o nijak složitý sport nejedná. Prostě zarazíte do země tyčku, na ni postavíte míček, vší silou do něj říznete, v ideálním případě ho nepošlete kamsi do Narnie a nemusíte z kapsy tahat nový, druhou ranou ho umístíte poblíž vlajky a následně doklepnete do jamky. Hotovo, vyřešeno. Zasvěcenější čtenáři ale vědí, že kdo by dokázal hrát tak, aby to vypadalo vždycky takhle, stal by se velmi rychle nejbohatším golfistou na světě.

Hráč, který chce v tomto sportu uspět, se neobejde bez fyzické zdatnosti a, přiznejme si, trochu i hrubé síly, ale zároveň ani bez nejjemnějšího motorického citu, když se blíží jamce a je potřeba přejít od rozmáchlých ran k úsporné chirurgii.

Musí mít perfektní prostorovou představivost a k tomu i schopnost se dlouhé hodiny v kuse maximálně soustředit a projevovat mentální odolnost, protože, jak říkal už Arnold Palmer, v golfu hraje roli každých pár palců a nejdůležitějších je těch šest mezi ušima. Umí to být neskutečně napínavé drama a nouze není ani o strhující příběhy. Jmenujte jiný sport, který tohle všechno má!

Pokud jste si při čtení předchozích odstavců klepali na čelo a nechápali, jaký kardinální nesmysl se tu snažím oslavovat, nejspíš si s klidem můžete nechat ujít i recenzovaný titul. Obdobně zasaženým podivínům, kteří vědí, o čem mluvím, však udělám radost: Electronic Arts se po deseti letech vrátili ke sérii PGA Tour a výsledek s prostým názvem EA Sports PGA Tour stojí za pozornost.

První švih

Hned jakmile se v EA Sports PGA Tour postavíte na první odpaliště, zjistíte, že střely ovládáte standardním pohybem analogové páčky vzad pro nápřah a vpřed pro švih, přičemž hra sleduje, jak rovně a v jakém tempu jste to provedli. Rovnou si u toho můžete i nastavit křivku rány, kterou lze záměrně tlačit do výšky, či naopak držet při zemi, případně kroutit doleva i doprava, pokud chcete zahrát draw či fade. Žádná věda. Tedy, respektive... zatraceně velká věda, však golfový švih je jeden z nejkomplexnějších pohybů ve sportu všeobecně, ale hra ho převádí na obrazovku jednoduchým a účelným způsobem.

Při té příležitosti si hned zkraje odbudeme jednu ze dvou větších výtek vůči celé hře: Nápřah je zvláštně pomalý a lze zaznamenat i drobnou prodlevu ovládání. Pohyb hole směrem dolů jednoduše začíná o zlomek vteřiny později, než pohnete palcem vy, a výsledek je zkrátka tak nějak... dřevěný. Pravda, po dvou turnajích už jsem si na to zvykl a přestal to vnímat, a, aby bylo jasno, bavíme se čistě o reakci a pohybu samotného golfisty. Následný let i chování míčku jsou fantastické, ale to bohužel nemění nic na faktu, že pocitové provedení golfového úderu zvládá konkurenční PGA Tour 2K23 prostě o něco lépe.

Také si ale všimnete věci, která mě naopak ihned silně potěšila: I perfektně provedené rány mají rozptyl, který je logicky větší, čím delší si vezmete hůl. Což je paráda, protože to reflektuje prostý a velmi realistický fakt, že trefit na 300 metrů míček pokaždé na metr přesně tam, kam chcete, zkrátka a dobře neumí nikdo.

Jasně, že to naštve, když dobře zamýšlená a precizně švihnutá rána stejně trochu ujede a dostaví se výsledek, který byste si za Rahmeček nedali, protože musíte míček lovit z písku, pátrat po něm s křovinořezem, když zmizí v mlází, či ho po nešťastném odrazu hledat kdesi u Stromovousovy verandy. Ale to je golf. Tak se hraje, tak velmi často opravdu vypadá.

Rovnice o padesáti neznámých

Radost zájemců o realistický zážitek nemusí končit drajvem, protože při druhé ráně, kterou se snažíte si přihrát na green, se teprve dostaví ten pravý hlavolam. Hra se totiž může pochlubit velmi věrnou fyzikou, za jejíž pomoci důsledně simuluje asi tak miliardu různých prvků, na něž při propočtu švihu nesmíte zapomenout.

Poryvy větru? Jsou tu. Menší zpětná rotace při odpalu z horšího povrchu, s čímž je potřeba počítat při vyměřování rány? Jistě. Důležitost kontur greenu při míření přihrávky? Tvrdost a rychlost fairwaye a greenu? Převýšení? Vliv odpalu z místa, které vám leží pod nohama, nebo naopak ve výšce? Pochopitelně.

A extrémní důležitost správně zvolené hole nejen kvůli tomu, jak daleko chcete odpálit, ale i po jaké křivce, protože z čím větší výšky míček spadne, tím méně se odkutálí a udrží se na greenu? Že se ptáte. Jen pozor na vítr, do většího oblouku vám samozřejmě foukne víc. Snad jediné, co chybí, je možnost zablátit míč, ale to už bych asi chtěl přeci jen moc.

Vyznavači opravdu nemilosrdného zážitku vezmou zavděk bohatými možnostmi nastavení obtížnosti, v nichž si mohou povypínat všechny možné ukazatele (doporučuji), či dokonce omezit kameru pouze na pohled zpoza ramene golfisty, tedy bez možnosti přesně se podívat, kam míříte (jen pro nejsrdnatější). Opačně to ale samozřejmě funguje taky, a kdo by si spíš chtěl užít relaxační zážitek bez chuti přerazit hůl vejpůl a věnovat ji Paní jezera, různých pomocníků a asistentů si též může zapnout víc než dost.

Co mě naopak zamrzelo, je nepřítomnost počasí. Vrtochy podnebí přeci ke skutečnému golfu neodmyslitelně patří a k situacím, kdy se uprostřed turnajového kola rozpláčou oblaka, hřiště promokne, tím změkne a je potřeba hrát trochu jinak, dochází po celou dobu existence sportu. Proč ve hře vždycky bez výjimky svítí slunce a nemění se ani denní doba?

Pravda, na jednu stranu je možná trochu nefér peskovat titul za nepřítomnost něčeho, co nenajdeme ani v žádné konkurenční hře, jenže na stranu druhou se prostě jedná o promarněnou příležitost. Tvůrci mohli povýšit zážitek ještě o úroveň výš, ale neudělali to. Použitý engine Frostbite by přitom něco podobného s přehledem zvládal a tvrdost povrchů už hra simuluje, takže by stačilo jen posunout táhlem. Inu, věčná škoda.

Svobodný let

Ale zpět k pozitivům. Golfový fanoušek může rovnou samou radostí natřásat lahev šampusu, když zjistí, kolik různých druhů ran hra nabízí, a že svým repertoárem pokrývá snad všechny skutečné situace, které na hřišti mohou nastat. Klasiky typu chip, pitch a flop se samozřejmě daly čekat, ale EA Sports PGA Tour vás nechá vystřihnout i různé druhy záchranných ran či třeba nízkých úderů, když potřebujete kupříkladu hrát pod větvemi stromů nebo proříznout silný protivítr.

Počítá se i se situacemi, kdy je cíl „mezi holemi“ (neplést s písní od Čechomorů), a jedna je tudíž moc krátká a druhá zas moc dlouhá. Hra vás i bez jakýchkoliv cavyků nechá puttovat z okraje greenu, a dokonce i z fairwaye, pokud usoudíte, že se takový pokus zrovna hodí. Což je situace, která je ve skutečném golfu k vidění naprosto běžně, ale pro PGA Tour 2K23 to byla nepřekonatelná překážka. Druhů ran je v součtu k dispozici nějakých dvacet a, nebudu lhát, některé z nich jsem vlastně snad ani nikdy nepoužil, protože nebylo proč. Ale mohl bych, kdybych chtěl, a to se počítá!

Snad jedinou výtku musím vznést k mírné nerovnováze při hraní z písku blízko jamkoviště, k němuž hra nabídne dvě možnosti: Blast shot, tedy švih, kdy hlavou hole krom míče naberete i kolečko písku a green tím proměníte v riviéru, kde chybí už neodbytní prodavači chlazeného kokosu. A pick shot, který má simulovat švih, kterým naopak trefíte pouze míček a vyloupnete ho z bunkeru bez zásahu písku, což umožní míčku udělit zpětnou rotaci, a snadněji ho tak zastavit v místu dopadu, aniž by se odkutálel někam do Ázerbájdžánu.

A právě pick shot funguje zkrátka až moc dobře. Ne, že by v realitě nic podobného neexistovalo, ale jednak to ani omylem nejde zahrát pokaždé, protože silně záleží na tom, jak míček v písku leží, a jednak to ani golfisté světové extratřídy nedokáží trefit při každém pokusu úplně přesně. Ve hře to ale naopak jde vždycky, míček se pak bez výjimky přilepí na green, jak kdybyste ho předtím upustili do ječného sladu, a hra z bunkeru se tak mění spíš ve formalitu. Což je škoda. Krátká záchranná hra je v PGA Tour 2K23 výrazně obtížnější a vyhovovalo mi to víc.

Jedna nepříliš vyvážená rána a devatenáct v nejlepším pořádku je ale stále velmi solidní výkon, za který si hra zaslouží chválu. U ní můžeme zůstat, i když přijde řeč na závěrečný klimax jamky. Puttování je skvělé. Působí přirozeně, organicky, míček se chová naprosto uvěřitelně, reaguje na kontury greenu v závislosti na vlastní rychlosti a hra výborně zohledňuje rozdíl v puttování do kopce a z kopce.

Trefit se z velké dálky přes výraznější terénní vlny je vyložené peklo a hrajete pak spíš na to, aby se míček zastavil alespoň někde blízko cíle, a ne v potoce za greenem. Ale když se zrovna opravdu vyvede epesní kousek a po téměř orbitální křivce vykroužíte nějakou šílenost z dvaceti metrů přímo do jamky, vypukne ryzí euforie.

Od amatéra k zelenému saku

Hra nabízí multiplayerové vyžití jak v přátelském, tak kompetitivním duchu a ozvláštňuje golfové snažení stovkami různých výzev a questů. Pravda, „quest“ může ve spojitosti s žánrem znít trochu divně, ale nebojte, nikdo vás nepošle umlátit deset goblinů devítkou železem či ukrást čepici Brookse Koepky, jedná se o úkoly typu „vyhraj tohle“, „zahraj takové a takové rány“ a podobně.

Tréninkové výzvy se nesou v podobném duchu a taktéž nepředstavují nic světoborného, ale člověk přeci jen nemusí mít vždycky náladu vyhroceně zápolit v turnaji. A pokud se chcete jen tak v klídku potrénovat a ještě za to shrábnout nějakou tu herní odměnu, můžete.

Hlavní chod ale je samozřejmě režim kariéry. Nemusíte se mentálně zocelovat v očekávání nějaké revoluce – hra vás nechá začít na amatérské úrovni, projít amatérským šampionátem, účastnit se Q-School, postoupit do druhé ligy v podobě túry Korn Ferry, nakonec se probít až mezi největší frajery na PGA Tour a pokusit se si podmanit golfový svět vítězstvím v některém z turnajů kategorie major. Nic šokujícího. Ale to není negativní kritika – však od kariéry v golfové hře opravdu ani nic jiného nechci a nečekám.

Samotné turnaje se tvůrcům vydařily na jedničku s hvězdičkou. Probíhají na nějakých třiceti věrně zpracovaných hřištích a při hraní si člověk vážně napůl připadá, že sleduje televizní přenos. Prezentace je na vysoké úrovni, komentář skoro vždycky trefný i kvalitní (o výjimce si ještě povíme) a mezi soupeři najdete desítky zvučných golfových jmen.

Ono to prostě pomáhá se ponořit do dramatické situace, když vám ve čtvrtém kole turnaje zběsile dýchá na záda pekelně soustředěný Tony Finau, než kdyby se vás pokoušel sesadit nějaký náhodně vygenerovaný Ištván Vinnetou. Pár věhlasných golfistů sice chybí, zamrzel například absentující Jon Rahm či Rory McIlroy, ale ansámbl je i tak řádně nabitý.

Síla samoty

Zprvu mě velmi potěšilo, že vás hra také nechá si zvolit, jestli chcete hrát o samotě, nebo tak, jak se turnaje chodí ve skutečnosti, ve flightu, tedy ve dvoučlenné skupině s počítačem ovládaným protihráčem. Rychlostí odpalu Brysona DeChambeau mě to sice zase přešlo, protože to na papíře zní super, ale v praxi je zkrátka otrava čekat, než si protivník odšolichá svůj šťouch, když prostě chcete hrát vy. Takže jsem vymoženost zase šmahem vypnul. Hráčům bazírujícím na co nejvěrnější atmosféře ale tahle funkce určitě radost udělá, a je proto rozhodně fajn, že je k dispozici.

Je to nicméně právě zde, kde fatálně selhává komentář. Ten totiž při popisu děje na obrazovce bere v potaz také poslední předchozí ránu, ale už zapomíná rozlišovat, zda jste ji hráli vy. Když na hřišti stojíte sami, pochopitelně to není problém, ale jakmile zapnete protihráče, komentátor vám pak pravidelně tragikomicky gratuluje ke skvělé ráně z písku, která ve skutečnosti písek neviděla ani z vlaku, protože soupeř předtím zahrál do bunkeru a podobně.

Je kuriózní, že se něco podobného dostalo do hotové hry, protože příšerných komentátorských bludů si všimnete tak do dvou minut prvního odehraného kola. Mám podezření, že v EA nečekali, že by si funkci hraní ve flightu snad někdo vůbec zapínal, a neobtěžovali se ji proto ani testovat.

Hru počítačem ovládaných soků jako takovou ale musím naopak pochválit. Nekoná se žádná uniformní přehlídka kybernetických organismů – hráči chybují, v průběhu turnaje se jim v některých kolech daří víc, v jiných míň, a prakticky se nestane, aby soupeř podal několikrát po sobě identický výkon. Tak to má být, čtyři výborná kola po sobě jsou i v realitě velká rarita, a pokud někdo vévodí tabulce po prvním kole, ani v nejmenším není jisté, že po třetím bude vůbec v první desítce. Uznalé pokývnutí.

Jediné, co ohledně turnajové prezentace opravdu nechápu, je nepřítomnost opakovaných záběrů. Zavěsili jste epické eso jednou ranou na tříparu? Chcete se tím pokochat a opájet se vlastní výjimečností? Smůla, žádné takové, jde se na další jamku. Opakovačky jsou, nezlobte se na mě, přeci docela základní funkce, neumím si vysvětlit, co tvůrce vedlo k rozhodnutí je nezahrnout. Snad ještě přibudou.

Mistři

A úplný vrchol? Turnaj turnajů, bájná fata morgana, záblesk v dálce a posvátné hřiště, o němž sní každý, kdo kdy vzal golfovou hůl do ruky, ale jen těm nejvyvolenějším je umožněno ho zažít na vlastní kůži? Řeč je samozřejmě o slovutných Masters.

V herním provedení zaslouží jedničku s hvězdičkou. Turnaj se sympatickou věrností zahajuje slavnostní odpal starých pardálů v čele s Garym Playerem, hřiště v Augustě je zpracováno s maniakálním citem pro detail, komentátor vám mezi řečí naznačí, že se zrovna blížíte na Amen Corner či povypráví o důležitých momentech týkajících se té které jamky. Což má mimořádné kouzlo obzvlášť v případě, že jste třeba debatované chvíle kdysi sami viděli v televizním přenosu a také si je pamatujete. Atmosféru nakonec dotváří i skvělé prostřihy na ikonická místa. Vidět vlastního golfistu, třeba jak kráčí po nezaměnitelném Hoganově mostu, prostě přivodí příjemný mráz v zádech.

Navíc nelze neocenit, že tvůrci nezapomněli ani na takové prvky, jako je třeba notoricky nebezpečný točivý vítr na dvanácté jamce, kterou Jack Nicklaus svého času označil za „nejtěžší golfovou jamku na světě“. Ano, správně, s vířivou zlobou přírody se budete potýkat i ve hře a pak člověk konečně pochopí, proč profíci před ránou kolikrát váhají i několik minut.

Přítomnost Masters a samozřejmě i ostatních majorů, ke kterým konkurence nesehnala licenci, je pro golfového fanouška sama o sobě obrovské plus. Že se turnaj ještě k tomu podařilo zpracovat se ctí a úctou, kterou si zaslouží, je pak vyložená radost.

Golfový bůh

Snaha o vlastní zlepšení a soupeření se sebou samým je klíčovým prvkem prakticky jakéhokoliv sportu. Golf pochopitelně není výjimkou a osobně jsem navýsost spokojený, že konečně vyšla vážně míněná golfová hra, která se nebojí zapojit pořádný RPG systém. PGA Tour 2K23 s touto myšlenkou sice lehce koketovala, ale zdejší řešení je oproti tomu jak nebe a dudy.

V EA Sports PGA Tour si vytvoříte vlastního golfistu, který zpočátku sice nebude úplné poleno, přeci jen se s ním účastníte amatérských šampionátů, ale na přesně mířené rány na sto padesát metrů, které se zastaví na místě, v úvodu také můžete rovnou zapomenout.

Za hru získáte zkušenosti a z nich vyplývající body dovedností, které pak můžete investovat do různých aspektů jednotlivých golfových disciplín. Zpřesnit krátkou hru. Prodloužit drajv. Naučit se krotit přihrávky. Uklidnit roztřesené puttování. Odemknout nové druhy odpalů.

A tak to přeci má být! Skuteční golfisté také chodí do posiloven, trýzní se různými dietními plány a najímají bataliony trenérů a koučů, co jim pomáhají vylepšit švih. Všechno proto, aby uměli zamířit ještě o trošku lépe či jejich míčky létaly o pár metrů dál.

Ono se náhodnému kolemjdoucímu může zdát, že je vlastně tak nějak jedno, kam na té širé louce poletí první švih, hlavně, když to není do lesa. Jenže je potřeba si uvědomit, že jakmile první ránu pošlete dejme tomu o pět metrů dál či v o pět stupňů lépe zamířeném úhlu, může to znamenat, že si na tu druhou vezmete kratší, a tudíž přesnější hůl. A ta zase může udělat třeba metrový rozdíl v tom, jak blízko jamce si přihrajete.

O metr kratší putt pak klidně narýsuje hranici mezi birdie a parem. A ušetřená rána nakonec může znamenat kupříkladu pár set tisíc dolarů v ocenění za lepší umístění. Za takovou výplatu už by si člověk zacvičit snad možná i šel, není-liž pravda? Hra tenhle aspekt trefně reflektuje a zaslouží za to nadšený palec nahoru.

O poznání menší extázi nicméně prožívám z faktu, že výkon vašeho golfisty ovlivňuje i výbava. On to v jádru není nesmysl, však v golfových kruzích již nějakou dobu probíhá debata, jestli se vrcholové turnaje nebudou hrát jinými míčky, které nelétají tak daleko, protože jamky původně navrhované pro golfisty s výbavou, co byla k dispozici před několika desetiletími, už jsou pro dnešní bijce s moderním vercajkem moc krátké a snadné. Takže ne, v principu vážně není jedno, jakou si vezmete hůl nebo míček, ale při turnaji samozřejmě musí mít všichni stejný a je prostě a dobře pitomost, že by váš svěřenec měl hrát nějakým lepším než protivníci.

Kvituji alespoň to, že si lepší výbavu nelze koupit za skutečné peníze, jen za herní měnu. Ano, bavíme se o hře od EA, mikrotransakce tu nepříliš překvapivě jsou. Ale pořídíte za ně pouze kosmetiku.

Hezčí by to nešlo?

Aby nedošlo k nedorozumění – EA Sports PGA Tour není ošklivá hra. Ne, naopak by ji šlo označit za nejhezčí golfovou hru všech dob. Jenže takové prohlášení, byť z něj čiší velkolepá pompa, ve skutečnosti vlastně nepředstavuje žádný převratný výkon, protože jednak je to sotva o prsa, jednak veškerá přímá konkurence hry prakticky sestává z... jednoho titulu. Nemůžu se zkrátka zbavit dojmu, že potenciál enginu Frostbite byl o trochu větší a hra mohla vypadat ještě o řád lépe.

Ačkoliv bych na druhou stranu nejspíš měl být rád, že se na vizuální kvalitu hry dál netlačilo, protože už v současném stavu neběží úplně jak vystřelená z děla. Počítačový výkon bohužel nemůžu posoudit, hraní na recenzi probíhalo na PlayStationu 5, ale i tam hra zvládne vykouzlit pouze 30 snímků za vteřinu, a to ještě s občasnými mikropropady.

Hratelnost to nijak zvlášť nekazí, přeci jen se nejedná o bleskovou akci, které bych za podobnou snímkovou frekvenci bez milosti strhával hodnocení. Ale zároveň nelze popírat, že k medově hladkému ideálu to má daleko jak průměrný student filozofie k abstinenci.

Herní menu by chtělo ještě přeleštit, nabídky reagují se zřetelnou a nepříliš příjemnou odezvou. A nutnost být i při samotářském hraní permanentně online mi osobně leze na nervy jakbysmet, ale to už si přijdu, jak kdybych velel ke zteči na větrné mlýny.

Při hraní občas trochu zazlobí kamera, pokud je těsně za vaším golfistou nějaká překážka, a o totálně scestném komentáři, pokud máte zapnutého protihráče ve flightu, už řeč byla. Mimo to jsem na žádné další bugy, co by stály za zmínku, nenarazil. Kolem a kolem ale hra po technické stránce prostě nemá čistý štít.

Velká většina ostatních aspektů mi však udělala upřímnou radost. Kdyby EA Sports PGA Tour hrála turnajové kolo, bylo by to tak za 68. Legendární rekordy nepadly, ale výsledek je bezpečně pod parem. Skórkartu sice hyzdí pár bogey, ale zdobí daleko víc birdie. A skvěle zpracovaní Masters, to je jednoznačný eagle. Příznivci „vážného“ golfu, kteří jsou schopní přivřít oko hlavně nad horší optimalizací, nemusí váhat.

Nejlepší (dle let) sportovní hry pro Xbox Series X před 2024