Life is Strange: Double Exposure

Není divu, že je velmi snadné se k jejich postavám vztáhnout, pokud se k nim dostanete v tom správném formativním věku. Pro mě osobně to tedy úplně neplatí, první Life is Strange z roku 2015 jsem hrála dávno po maturitě, kdy už mi středoškolské trable hlavní hrdinky Max přišly z větší části roztomile banální a opěvovaný vztah s Chloe v mnoha ohledech i v mezích přátelství evidentně toxický. Nikdy ale nepohrdnu kvalitní adventurou s možností ovlivňovat příběh, takže když studio Deck Nine oznámilo, že se na útrapy Max Caulfield od původních tvůrců z Don't Nod po devíti letech rozhodlo navázat, byla jsem opatrně zvědavá.

Stejně jako pravděpodobně stihla dospět velká část fanouškovské základny prvního Life is Strange, prošla osobnostním vývojem před Double Exposure i Max. Někdejší nesmělé dívce už není „náct“, táhne jí na třicet a působí jako lektorka fotografie na prestižní Caledonské univerzitě.

Čas na dvojí způsob

Vedle vášně pro focení ji neopustil ani smysl pro příšerné slovní hříčky, ale taky úplně nemá vyřešené ani trauma z událostí v městečku Arcadia Bay, ať už se v něm před lety rozhodla jakkoliv. Na její minulost se hojně odkazuje, naštěstí ale nikdy nesklouzne k laciným trikům dřenícím nostalgii. Úspěšná fotografka se zkrátka snaží působit dojmem člověka, který nechal minulost daleko za zády. Byť má pořád v telefonu uložené smsky od svojí první lásky a nápadně dlouho zapomíná zavolat rodičům.

Maxine se nicméně velmi záhy přesvědčí o tom, že její přátelství pro okolí stále představuje hrozbu. Blízkou kamarádku, básnířku Safi totiž kdosi znenadání zavraždí, což Max sice nevrátí schopnost vracet čas, ale ve snaze smrti kamarádky zabránit dokáže najednou existovat ve dvou různých časových liniích. Umí procházet speciálními trhlinami a přepínat tak mezi stavem světa, kde se po Safi truchlí a tím druhým, kde život běží vesele dál, protože nikdy nezemřela.

Dokonce z jedné reality dokáže naslouchat konverzacím z té druhé, případně mezi nimi přenášet drobnější předměty, čímž si sice možná zaděláváte na malér z časových paradoxů, ale rozhodně jde o poměrně originální a nápaditý mechanismus. Nechce vám někdo něco prozradit? Zkuste se ho zeptat v jiné časové linii, kde už jste mu předtím pomohli, anebo naopak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ trocha toho kompromitujícího infa se někde vždycky najde.

Je jen docela škoda, že vám hlavní hrdinka většinu řešení okamžitě vyzradí, místo aby vás ve spleti „živého“ a „mrtvého“ světa nechala trochu víc tápat, ale jinak střídání rovin většinu času drží pohromadě až překvapivě dobře. Pokud ho tedy udržíte v hlavě vy, občas se totiž naskytne možnost udělat z Max blábolícího prosťáčka vyptávajícího se na události, které se v téhle časové lince danému člověku vlastně nestaly, což je vtipný detail.

I kvůli dualitě světa je výprava poměrně komorní. Kromě školy a přilehlých pozemků se omezuje vlastně jen na Maxin domov, lokál místní hospody a pár dalších menších míst, která navštěvuje pořád dokola, ale o to s větším citem pro detail si v nich můžete všímat nejrůznějších změn a odlišností. Caledonská univerzita mi navíc na první pohled připomněla miniaturní Bradavice a sněhový poprašek jí dodává opravdu okouzlující punc.

Podobně minimalistický je pak i ansámbl Maxiných kamarádů, studentů, kolegů a známých. Dává to ostatně smysl, že se na výběrové americké umělecké škole všichni znají aspoň od vidění a jednotlivé postavy zároveň dostávají dost prostoru vyniknout a prokreslit své vášně, problémy i motivace.

Výbornou práci odvedli i jejich dabérky a dabéři v čele s Hannah Telle v roli Max a jejich herecké výkony podporuje i skvěle zvládnutá mimika obličejů. Původně jsem si nebyla jistá, jestli se mi odklon od stylizované grafiky směrem k většímu realismu úplně zamlouvá, ale nakonec musím uznat, že méně komiksový ráz zejména postavám svědčí.

Twin Peaks ze střední

Astrofyzika Mosese a barmanku Amandu je schválně velmi snadné si oblíbit. Způli mrtvá Safi a promiskuitní Vinh, asistent ředitelky univerzity a Safiiny matky v jedné osobě, za sebevědomým vystupováním okatě skrývají vlastní nejistoty. Členové profesorského sboru zprvu dělají všechno pro to, aby působili co nejpodezřeleji, a Maxiini studenti se jí zase logicky snaží zalíbit. Dohromady jsou všichni z nich zajímaví a tvoří důmyslně propletenou sociální síť, u některých postav ale scénář trochu drhne a starají se o přesně ty trapné momenty, které měly s opuštěním půdy střední školy vymizet ve víru adolescence.

Ústřední zápletka mě svým mystériem většinu času zvládla držet, kdy Twin Peaks v podtitulku nezmiňuju vůbec náhodou a je evidentní, že se v Lynchově seriálovém opusu v Deck Nine opět hodně zhlédli. Už proto, že se vrátili k uzavřenému příběhu, který pokračování vlastně nepotřeboval a vyvolává víc otázek než odpovědí, ale i tematicky. Od očividných narážek na sovy, které nejsou tím, čím se zdají býti, po náměty, které vám schválně vyzrazovat nebudu, ale jako fanynku seriálu mě jejich herní využití celkem nadchlo.

Bohužel ale tahle inspirace vede i k tomu, že ne všechny záhady dojdou na konci hry k uspokojivému rozuzlení. Většina z vašich četných rozhodnutí totiž ovlivní spíše to, jak se ostatní k Max budou chovat, nikoliv však výsledek konverzace nebo směřování příběhu. Později už se hra iluzornost voleb nesnaží ani moc maskovat. Bezvýznamnost finálního rozhodnutí mě pak vyloženě zklamalo a po závěrečných titulcích mi už bylo jasné, že se Deck Nine chtějí napříště vyhnout množství práce plynoucí z radikálně odlišných konců jedničky. Pro mě se tak ale bohužel vyhnuli hlavně motivaci hrát Double Exposure znovu.

Když ale pominu nemožnost cokoliv důležitějšího ovlivnit, má zápletka na ploše pěti zhruba dvouhodinových kapitol solidní spád a vyšetřování celé záhady si až do konce drží své napětí. Opět se ale samozřejmě najde prostor i na rozjímavé momenty, kdy si za doprovodu písní objevů ze současné indie scény Max v hlavě přehrává předchozí vypjaté chvíle.

Stejně tak s ní můžete sdílet její fotografickou vášeň, sbírat poztrácené polaroidy z reality, kde jsou z nějakého důvodu všichni bezstarostnější, starat se o opuštěného kocourka, anebo scrollovat místní verzí Twitteru. Změna tempa je ale čistě na vás, takže pokud se vám do pročítání deníčku a focení zátiší nebude chtít, můžete klidně uhánět dál.

Nakonec bych jen krátce zmínila technickou stránku, kdy jsem hrála na PlayStationu 5 v režimu výkonu a až na občasné doskakování textur v rozhovorech jsem z vizuálního hlediska nezaznamenala žádné nesrovnalosti. Trochu hůř na tom ale byly moje uši, hlasitost dabingu totiž kolísá mnohdy i v rámci jednoho rozhovoru a v určité scéně zhruba v polovině hry mi dokonce Maxiny repliky přestaly znít úplně, což nespravil ani restart hry, ani výběr kapitoly, ale paradoxně přechod mezi dvěma částmi budovy univerzity.

Život ve stínu

Life is Strange: Double Exposure přichází s pár pozoruhodnými nápady a velmi zajímavou premisou alternativních realit, ale nakonec nezvládl úplně naplnit jejich příslib. Přestože výborně pracuje s atmosférou a návrat oblíbené protagonistky po letech se mu daří velmi dobře, stejně jako její balicí hlášky vyznívá kvůli absenci skutečných dopadů rozhodnutí trochu rozpačitě. Není to špatné pokračování, není to nutně ani špatné Life is Strange, ale stín prvního dílu se mu nepodaří překročit ani zdaleka.