The Plucky Squire

Pero mocnější než meč

Hlavní postavou celého dobrodružství je spisovatel a hrdina Jot. Obě jeho zaměstnání jsou vcelku podstatná, protože je protagonistou dětské knížky, ve které se příběh odehrává. Nebo alespoň z části. Velmi brzo totiž hra prolomí čtvrtou stěnu i prostor a Jot si uvědomí, že není žijící osobou, ale pouze hrdinou na stránkách dětské knihy.

Jot se navíc v knížce nevyskytuje sám. K ruce mu jsou dva věrní kamarádi – kouzelnice Violet a metalový troll Thrash. S radou také vždy přispěchá i moudrý čaroděj Moonbeard a jeho menší kopie Minibeard.

Jednou ze schopností, kterými Jot oplývá, je spisovatelské umění hraní si se slovy. Na stránkách knihy dokáže pracovat s podstatnými či přídavnými jmény a měnit jejich podstatu ve větách pro svoji potřebu. Důmyslné hádanky, kdy se z malého leknínu stane leknín velký a Jot po něm může přejít, jsou příjemným osvěžením a od prvního okamžiku jsem si tento mechanismus zamiloval. Až mě celkem mrzí, že se většinou jedná jen o záměnu pár slov, kdy vám hra úplně nedovolí se kreativně vyřádit.

Nicméně plocha 2D knihy není jediným prostorem, kam Jot zavítá. Jeho úhlavní nepřítel Humgrump ho ze stránek knihy velmi brzy vykopne, aby ji mohl přepsat k obrazu svému, a tak se dvourozměrný hrdina ocitá také v 3D pokojíku mladého chlapce Sama, který je velkým fanouškem knižního hrdiny Jota.

Hrátky s prostorem

Právě v přechodech ze 2D prostoru do 3D a naopak tkví dle mého největší kouzlo celé hry. Jsou to právě hrátky s prostorem, díky kterým je The Plucky Squire výjimečně hravý a zábavný. Hra je jinak velmi přímočará a skoro vždy drží skvělé tempo. Přebíhání z pokoje na různé pomalované skici, papírky, hrnečky, puzzle nebo třeba na kartičky z Magic: The Gathering je okouzlující a dodává jednoduché hře nový rozměr.

Další kapitolou jsou pak hrátky s knížkou samotnou. Jot ve 3D světě s ní může všemožně interagovat, otáčet stránky nebo ji naklánět. Nicméně, dovedl bych si představit, že by manipulace s knihou by mohla být dotažená víc do detailů, ale i tak jde o opravdu hravý a zatraceně zajímavý nápad. Nejednou jsem se přistihl u myšlenky na to, že bych takovou míru hravosti uvítal u jiných, třeba i vysokorozpočtových her.

Neradit, prosím!

Například zvrat ve dvou třetinách hry mi přišel fantastický, byť lehce nedotažený, ale respektuji, že dětská knížka nabízí jasné černobílé motivy a jakkoliv vytvářet hlubší rozměr trochu ztrácí význam, byť k němu hra k mému překvapení v jednu chvíli směřovala. Ovšem byla to opět právě hravost, která mi na obličej nasadila pořádně usměvavý rohlík a díky které jsem si užíval většinu času hraní.

Bohužel zlom nastal ke konci hry. Závěrečná část je zbytečně natažená i kvůli vypravěči, který vás neustále vodí za ručičku a víceméně každou hádanku vyřeší svým monologem, který se nedá nijak přeskočit.

Chápu záměr vyprávění koncipovaného především pro mladší publikum, ale v tom případě nerozumím tomu, proč hra zároveň nabízí nepovinnou nápovědu v podobě postavičky Minibearda, který při případném zákysu dokáže poradit. Jenomže v téhle situaci je tak trochu nadbytečný, protože vám už všechno prozradil vypravěč, který vás vodí za ručičku a nejde vypnout. A tenhle nevymazatelný poradce se objevuje pomalu na každé dvoustránce.

Souboje fádní i hravé

Zapomenout bychom určitě neměli ani na souboje. Jot je vyzbrojený malým mečem a během svého putování narazí na různá vylepšení. Nicméně boj jako takový slouží opravdu jen jako výplň mezi hádankami. Pro vylepšení jednotlivých útoků slouží nasbíraná inspirace v podobě všudypřítomných žároviček.

Opravdu se ale nejedná o nějaké nepřeberné množství možností. Kromě tradičního sekání mi zbylé útoky, jako je třeba házení mečem nebo sek ve skoku, přišly spíše efektní než efektivní. Na druhou stranu, možnost zvýšit si obtížnost tím, že Jot vydrží pouze jednu jedinou ránu, může být příjemná pro ty z vás, kteří by hledali výzvu i v této jinak lehčí hře.

Jestli se mi základní souboje zdály fádní, tak z těch speciálních jsem byl vysloveně nadšený. Autoři totiž v několika potyčkách vzdávají hold hrám jako například Punch Club a musím uznat, že jsem si tyhle pocty opravdu užil. Navíc se netýkají pouze Jota, ale kreativně využívají i schopností obou jeho přátel, což vždy představovalo příjemné oživení.

Audiovizuální stránka celé hry je fakt fantastická. Byla radost sledovat kreslené knižní motivy na stránkách a zároveň si proskakovat ve vymodelovaném chlapeckém pokoji. Navíc i na mé podprůměrné sestavě hra běžela absolutně bez chybičky a sebemenšího záseku. The Plucky Squire není hardwarově náročná hra, ale přitom vypadá opravdu dobře, a ještě lépe šlape. Doslova neznatelnou vadou na kráse může být nepříliš výrazný soundtrack, ale to ze mě může mluvit ještě okouzlení tím, co s hudbou předvedli tvůrci Astro Bota. I bez nabitého hudebního doprovodu jde ale o jeden z těch nezávislých kousků, které byste rozhodně neměli nechat bez povšimnutí.