Jusant

Verdikt
80

Jusant je meditativní jednohubka, u které si můžete užít jak klidu a nádhery okolí, tak adrenalinu ze šplhání na vysoké skály. Okouzlí svou krásou, tajemnem i objevováním a vyvolá chuť lézt nahoru, která neopouští až do poslední římsy.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Dontnod
Vydání: 31. října 2023
Štítky: dobrodružná, umění, adventura

Když se nám Jusant poprvé ukázal na Xbox Gaming Show, okamžitě mě zaujal svojí estetikou, meditativní atmosférou, enviromentální tematikou a hlavně malým roztomilým společníkem. Lehké vystřízlivění přišlo na Gamescomu, kde mě ukázka vůbec nenadchla. S absolutním nepochopením, jak se hra bude ovládat a co že v ní budu vlastně dělat, jsem se začala bát. No a pak přišel den, kdy mi v mailové schránce přistál kód a já do roztřesených rukou vzala ovladač, doufajíc, že Jusantem nějak prolezu.

Hledání cesty   

Poušť, suchá pustina a znepokojivé prázdno všude, kam se člověk podívá. Tu a tam však z písku vykukuje nějaký kus železného šrotu či jiné známky dřívější lidské existence. Život už se přesunul jinam. Vítr rozfoukává duny, písek se nám dostává do očí a vlasů. Ale my jdeme dál, k vysoké hoře, která svým vrcholem míří až do oblak. Jak dlouhá a obtížná cesta nás čeká, si můžeme jen domýšlet.

Na cestu se vydáváte v roli mladého horolozce, jehož identita je zpočátku jednou velkou neznámou. Kdo to je, odkud se vzal, jaké má poslání, co je to zvířátko, které ho doprovází a kde ho získal? Na nic z toho vám Jusant vlastně sám odpovídat nebude. Příběh se rád schovává v mlze a nechává na vás, abyste si většinu věcí domýšleli sami. V průběhu výstupu na vrcholek budete nacházet různé předměty odpovídající aspoň na část otázek, které budete mít. Patří mezi ně klasické dopisy, ale i fresky a mušle, ukrývající ozvěny navštívených míst.

Právě prostředím ke mně příběh promlouval nejvíce. Zkoumání uliček, měst, hospůdek, políček, domovů obyvatel. Domýšlení, co se asi stalo a jak mohl vypadat život před tím neznámem, které se po celou dobu hraní snažím odhalit. Mysteriózní atmosféra se Jusantu daří šponovat na maximum. Hned první scéna ve mně vyvolala průzkumnickou tužbu: „Ano, tam chci vylézt a zjistit, co tam najdu. Ať mě to klidně stojí všechen pot a slzy.“

Pohyb je radost

Jednou z mých velkých starostí bylo, jak bude zpracované samotné ovládání horolezení. Studio Don't Nod přišlo s ideálním řešením. Nasměrování ruky se ovládá pomocí páčky, držení obstarávají triggery. Díky tomu zvládá vyvolat pocit, že po skalách stoupáte vy sami. Že každé chytnutí za kámen (zá)visí přímo na vás. Že když si nedáte pozor, každý další skok na římsu může skončit pádem. A že pokud fakt spadnete (a že se to asi párkrát stane), budete vědět, že si za to můžete sami. Na ovládání jsem si přivykla během několika minut, a tak jsem velmi rychle mohla šplhat po skaliskách a skákat z jednoho převisu na druhý, jak se mi zachtělo, a cítit se u toho jako profík.

Většinu času je na vás, abyste si poradili, jakou cestou se vydat. Skalisek, po kterých můžete lézt, je víc a často vás zavedou do míst, kde se můžete kochat hezkým výhledem, anebo třeba skládat kameny na sebe. Cesta, díky které se dostanete dál, je ale jen jedna. Musíte ji tedy najít a také na ni úspěšně vyšplhat. V tom vám brání délka jistícího provazu, množství předmětů, za které se dá chytit, anebo i výdrž. Horolezec totiž nedokáže lézt donekonečna a může se tak stát, že mu prostě dojde síla a sletí dolů.

I když ne tak docela. Po celou dobu lezení vás jistí právě zmíněné lano. Pokud tedy (ať vyčerpáním, nebo špatným přehmatem) spadnete, lano vás vždy zachrání. Bát se smrti tedy nemusíte. Nebo alespoň ne smrti pádem ze skály.

I tak se po nějaké chvíli přeci jen klasické horolezení ohraje. Na adrenalin si prostě člověk rychle zvykne a postupně chce víc a víc. Ano, připadat si jako Poutník nad mořem mlhy mě nepřestane bavit nikdy, ale kde je moje bušící srdce stresující nad každým příštím natažením ruky? Po pár zdolaných skaliskách jsem začala cítit, že ztrácím počáteční nadšení.

Naštěstí právě v ten moment přišlo rozšíření možností, na co všechno se dá lézt. Přesněji pohyblivé rostlinky, záhadné chodící kamínky či světlušky, které hlavního hrdinu povznesou při skoku. Inovace přichází přesně v těch chvílích, kdy jsou potřeba. Umožňují nad lezením začít přemýšlet zase trochu jinak. Přináší také hlubší propojení s okolím, protože i to se vám snaží pomoct, abyste cestu zdolali a dostali se na vrchol. Ať už tam čeká cokoliv.

Jen a jen výš

Další z věcí, které dělají šplhání zajímavější, jsou měnící se biomy. Na úpatí hory ještě nejsou tak ostré, na zemi rostou kytičky a pod nohama vám běhají stvoření podobná bércounům. Lezete dál a cítíte, jak slunce začíná pálit čím dál tím víc, výdrž ubývá rychleji a mozek se vám začíná vařit. Rychle se schovat do stínu a pryč odtud! No, ještě rádi budete vzpomínat na teplé sluníčko, protože se zvyšující nadmořskou přichází chlad a nepříjemný vítr. Tempo se zpomaluje ještě víc a je vidět, jak jsou horolezec se svým společníkem pořád unavenější.

Jak stoupáte výš, jasně cítíte, jak se okolí ochlazuje. První dva výstupy jsou plné sluníčka a kytiček, pozitivních dopisů od bývalých obyvatel. Postupně se mi ale pod kůži zaryl chlad a melancholie. Radost a barevnost z okolí postupně vyprchávají a já začala přemýšlet, proč bych vlastně měla lézt dál? Co mě tam čeká? A co tímhle vším chci dokázat? Něco mě i přesto táhlo dál, zvědavost nebo snad naděje, že mě tam nahoře něco čeká.

Motivaci mi dodával i můj modrý doprovod. Už od začátku je jasné, že nepůjde o žádné obyčejné stvoření. Vedle své roztomilosti a možnosti se s ním poňuchňat, vám malý tvoreček může být nápomocný i jinak. Stačí ho jen trochu pobídnout a on svou meditativní myslí rozvlní popínavé rostliny či vám poradí, jakým směrem se vydat dál. Vztah mezi horolezcem a Ballastem, jak stvoření vývojáři pojmenovali, je hlubší, než by se na první pohled mohlo zdát, takže i v tomto ohledu se můžete těšit na spoustu otázek a možná i nějaké ty odpovědi.

Už jsme na vrcholu

Po necelých šesti hodinách jsem se po několika pytlících lezecké křídy přeci jen dostala na vrchol. Samozřejmě vám neprozradím, co vás tam čeká, ale chtěla bych předat dál svoji nenaplněnost z konce. Celou cestu nahoru do mraků jsem si říkala, že to bude stát za to. Už jen pár skalisek a budeš nahoře a bude to velké! Ale grandiózní zadostiučinění nějak nepřišlo. Všechno napětí, co se ve mně nastřádalo, co tvůrci celou dobu tvořili, jen čekalo na konečné píchnutí, které ho naráz vypustí ven. Avšak vyvrcholení nedorazilo. 

Dál tak ve mně zůstává ta zvědavost k objevování místní kultury, ta rozněžnělost nad básněmi vytesanými do kamenů, ta vytrvalost pokračovat dál vzhůru a nevzdávat se. Možná jsem nedostala odpovědi na všechny otázky ani uspokojivý konec, ale i tak mi toho dal Jusant spoustu. Protože má co nabídnout. Můj počáteční strach a nejistotu zvládl rozdrtit na prach.