Newton již čeká

Ne, nejde o imaginární dýchánek s anglickým fyzikem, nýbrž na výlet do dystopického města. Metropole Newton trpí, jak už to tak v tomto žánru bývá, silnou sociální segregací. Na jedné straně si ve svých strojově perfektních skleněných stavbách hoví znudění zbohatlíci, kteří se do Newtonu stahují kvůli benevolenci v zákonech a z ní pramenící možnosti alespoň nějakého ozvláštnění jejich života. Například návštěvou restaurace, která podává lidské maso z k tomu určených klonů.

Ostatně, dekadence nejen horních deseti tisíc, ale i celé společnosti jako takové je v Technobabylon podána skvěle. Všimnete si ji v detailech i při rozhovorech - na pohlaví při sexu už se dávno nebere vůbec žádný zřetel, členové sekt si digitálně způsobují příznaky vážných nemocí pro zábavu a ztracené duše bloumají v potemnělých průchodech.

Na druhé straně ve slumech a rozmlácených ulicích bují rozklad, byty chátrají a plebs raději hladoví v Transu, než aby pozřel další dávku odpuzujících proteinových bloků. V takových chvílích Newton nápadně vizuálně připomíná chudinské čtvrti Newportu z The Longest Journey.

Právě zmíněný Trans, opiát mas, je jedním z ústředních témat příběhu hry. Je to vlastně taková realita 2.0, spodní malba pod vrchní vrstvou olejových barev existujícího světa. Z Transu se dá přistupovat ke vší elektronice tak říkajíc "z druhé strany" - třeba počítač, který se ve skutečnosti zdá zcela mrtvý, může po návštěvě z Transu odhalit nečekaná tajemství.

Z nejdříve jemných náznaků a později i z jasně prezentovaných faktů pochopíte, že připojení k Transu je návykovou substancí. Tím, jak negativně jej tvůrci prezentují, se jednak již trochu tradičně strefují do tématu závislosti člověka na elektronice a komunikačních technologiích, ačkoliv trošku ad absurdum - podíváte se třeba dokonce do crackového, tedy pardon, transového doupěte, kde se po zemi ve vrstvách špíny válí trosky a skořápky lidí, kteří touží jen po dalším připojení. Vzbuzují tím ale také váš zájem. Proč na hlavní hrdinku tisíce hodin v Transu žádný takový účinek nemají?

Nad tímto newtonským jinem - jangem a bublajícím kotlem úpadku obligátně bdí orwellovsky vševidoucí umělá inteligence, zde nesoucí jméno Central. Právě ona je druhým hlavním tématem příběhu Technobabylon. Osudy hlavních postav jsou totiž s Central spjaty mnohem těsněji, než by se zpočátku mohlo zdát.

Trojí obsazení

Hlavní protagonisté příběhu jsou celkem tři. Jako první vám tvůrci do rukou svěří Lathu Sesame, která je však známější pod svým transovým avatarem jako Mandala. Místo konopí doma pěstuje wetware, tedy organickou elektroniku, která slouží k připojení k síti. Dny a noci tráví online, ven nechodí, prostě hikikomori jak má být. Její závislost na Transu se na ní ale z neznámého důvodu neprojevuje fyzicky, neničí ji jako ostatní.

Jako druhý se v záři reflektorů octne postarší detektiv Charlie Regis. Odmítá jakéhokoliv napojení na elektroniku, rád popíjí dobrou whisky a s oblibou přistupuje k problémům poněkud staromilským způsobem. Poslední přijde na scénu Regisova mladá parťačka Max Lao. Dříve byla mužem, a to je asi tak jediná zajímavá věc, co o ní lze sdělit. Charakterově není nikterak výrazná, v příběhu vlastně nehraje žádnou zásadnější roli a hra za ni je zajímavá nejméně. Za všechny tři hrdiny hrajete odděleně a jejich cesty se fyzicky protnou až v úplném závěru hry, kdy se dostaví možnost mezi nimi volně přepínat.

Adventura ve vyjeté stopě

Hratelnost Technobabylon musí být důvěrně známá každému, kdo si alespoň jednou v životě zkusil nějakou adventurní klasiku. Inventář se plní předměty, jejichž účel je zpočátku zcela nejasný, a hra před vás klade logické problémy, většinou vytepané do formy zavřených dveří, otravného strážného či nespolupracujícího svědka a podobně.

Velice brzy se ale variabilita problémů výrazně rozšíří. K tomu přispívá hlavně možnost využívání Transu a z něj pramenícího razielovského přepínání se mezi dvěma světy. Klasickou brokenswordovskou hratelnost tak hra nejvíce evokuje právě při hře za Charlieho, který jakékoliv pletky s Transem tvrdošíjně odmítá. A snad právě proto jeho dějové lince tvůrci nadělili nejoriginálnější hádanky a nápady.

Mezi nimi je krásná kapitola sama pro sebe práce se syntetickými organismy a elektronikou s umělou inteligencí. Brzy se totiž dostanete k zařízení, které dokáže extrahovat osobnosti a paměť jednotlivých umělých bytostí a pak je v jejich tělech různě kombinovat, což je samozřejmě potřeba k vyřešení hned několika hádanek. Situace, kdy naočkujete inteligentní kulometnou věž infantilní osobností automatu na jídlo, a těžký kulomet vás pak zdraví rozjařeným hláskem a náboje polyká s rozkošným "ham ham ham", je jednoduše kouzelná.

Hra nemá otevřený svět, naopak je rozdělená do scén, které většinou obsahují jen několik místností. Omezuje to zmatené a bezcílné pobíhání po čtyřiceti lokacích při nějakém záseku, kdy trávíte hodiny tím, že se snížíte k potupnému poslednímu východisku adventuristy, tedy zběsilému používání všeho na všechno. Tedy, ne že by se to jednou dvakrát nestalo i v Technobabylon, ale přijít na řešení v několika pokojích s pěti předměty v inventáři je přeci jenom snazší, než se o to metodou pokus-omyl pokoušet po celé mapě, když s sebou táhnete inventář hodný rekvizitáře filmového kasovního trháku.

Vypadá to pěkně, zní to dobře

Pokud jste dočetli až sem a retro grafika vás neděsí, vězte, že Technobabylon je učebnicovým příkladem hry, kde pixel art není samoúčelný. Tvůrci citlivě přistoupili k barevné paletě i kompozici scén, a tak si není nač stěžovat. Pixel art ke stylu hry jednoduše krásně sedí a navíc dokáže vykouzlit scenérie dýchající hutnou atmosférou, kterou si každý milovník adventur vychutná.

Hra, respektive všechny její rozhovory, jsou překvapivě kompletně nadabované. Pozadí dotváří povedená hudba, opět citlivě zvolená k tématice. Zvukové efekty jsou taktéž kvalitní a přispívají k pohroužení do děje. Snad jediný otravný moment nastal, když jeden strážný každých pět vteřin děsivě nahlas srkal z hrnku s pitím a pak polykal se zvukem proudu vody padající do stometrové studny. Taky nemáte rádi, když někdo jí nebo pije moc nahlas?

Několikero nedostatků

Hádanky nejsou přehnaně složité a téměř vždy je vám jasné, co po vás hra chce a jak toho zhruba docílit. V celém průběhu lze narazit zhruba na tři záseky. Dvakrát za to může otravný pixel hunting, který si tvůrci mohli odpustit, a jednou bug. Rada - tenistu v Transu se opravdu nemá cenu snažit porazit poctivě. V záplavě povedených a smysl dávajících hádanek se však jedná o nepatrné pihy na kráse.

Dabing má občas poněkud kolísavou kvalitu a dočkáte se i několika replik, které vás svou nepovedenou intonací a přehráváním donutí se oklepat. Vzhledem k impozantnímu množství namluveného textu jde ale opět jen o drobný prohřešek.

Spíše kuriozitou je přítomnost několika slepých uliček. V adventurách bývá pravidlem, že když něco použít lze, tak to také je použít potřeba. Pamatujete na, myslím, že to byl jeden z prvních Broken Swordů, kdy bylo možné vylít vodu do kanálu? Všichni hloubali, k čemu je to dobré, aby se nakonec zjistilo, že vůbec k ničemu. Něco podobného potkáte i v Technobabylon, naštěstí ne v takové formě, která by jakkoli komplikovala postup hrou.

I přes několik málo uvedených chybek je ale nutné každému adventurně pozitivnímu hráči Technobabylon rozhodně doporučit. Jakmile pro něj ten gigabajt místa na disku zametete, dostane se vám propracované adventury se skvělou atmosférou a řadou nápaditých i neotřelých hádanek. Příběh, ačkoliv nakonec žádné velké otázky lidství nevyřeší, rozhodně nezklame, je správně spletitý a v jeho hustém kyberpunkovém listoví se skrývá i několik plodů těžko očekávatelných zvratů.

Nejlepší (dle let) pixel art pro Windows mezi 2024 a 2020

Nejlepší (dle let) pixel art pro Windows před 2020