Salt and Sacrifice

Se Salt and Sanctuary jsem si v roce 2016 ještě jako elév krátil čas před vydáním toužebně očekávaného třetího dílu Dark Souls, dnes recenzovaný Salt and Sacrifice mi měl zaplnit díru v duši, kterou po sobě zanechal kompletně procouraný Elden Ring. Jen je trochu škoda, že zatímco poslední hra z pera Hidetaky Mijazakiho se mi líbila podstatně víc než Dark Souls III, pokračování solného dobrodružství ve mně tak silný dojem jako jeho předchůdce nezanechalo.

Důvod je prostý: Salt and Sacrifice už neoplývá onou vůní něčeho nového a nepoznaného, soulslike zážitku zabaleného do dvou rozměrů, navíc s prvky platformingu. No a novinky, které autoři do hry implementovali, jsou spíš na škodu než ku prospěchu. Hra si ale i tak zaslouží vaši pozornost, zvlášť když stojí pár korun.

Znovu do ponurého světa

V Salt and Sacrifice se zhostíte role inkvizitora, hříšníka, který dostal na výběr smrt, nebo věčnou službu. Stejně jako mnoho podobných před vámi volíte to druhé a vydáváte se na cestu za svým posláním, za lovem nebezpečných mágů, vládců různých elementů a mistrů kouzelných škol, od pánů ohně přes nekromanty až k odpudivým černokněžníkům, kteří ke svým rituálům využívají maso a jiné části těl.

Cesta je ovšem přerušena a hrdina se probouzí v táboře Pardoner’s Vale, který se napříště stane jeho útočištěm. Salt and Sacrifice nemá jeden velký propojený svět jako jeho předchůdce, namísto toho se z centrálního hubu budete vydávat do pětice oddělených oblastí. Ty jsou nesmírně rozsáhlé, komplexní a plné skrytých míst, uzavřených dveří, které se otevírají jen z jedné strany, pastí a samozřejmě nepřátel a bossů.

Nevím, jestli mě zmlsal Elden Ring, jestli stárnu a pohodlním, nebo jestli už prostě nepotřebuju výzvu za každou cenu v každém aspektu hry, ale to, že Salt and Sacrifice neobsahuje mapu (aspoň maličkou v rohu), považuji za nešťastné designové rozhodnutí, které na rozsáhlých mapách vede k frustraci a zbytečnému protahování herní doby.

Ono totiž ruku na srdce, různé chodby či plošinky ve vzduchu vypadají ve 2D prostoru velmi podobně až identicky a absence pamětihodnějších bodů, podle kterých by se člověk mohl lépe orientovat, prostě zážitku nepomáhá. Při přesunu do zvolené oblasti si navíc nemůžete vybrat, ke kterému obelisku (checkpointu) se vracíte, a tak budete neustále procházet ty samé cesty dokola.

Klamání tělem

Salt and Sacrifice stejně jako jeho předchůdce sice na první pohled vypadá jako ručně kreslená skákačka, ve skutečnosti ale obsahuje docela robustní RPG systém. Na počátku si zvolíte hratelnou třídu, podobně jako v Souls vám ale nic nebrání v budoucnu profilovat svou postavu úplně jiným směrem, a nevhodně utracené skillpointy ve spletitém bludišti vylepšení lze dokonce za poplatek vrátit zpátky. Můžete si tedy vybrat, zda se budete v těžké zbroji skrývat za štítem, nebo zda obranu a životnost vyměníte za mrštnost a tvrdé údery nebo třeba kouzla.

Základním platidlem je opět sůl, která se chová podobně jako duše v Souls. Pokud zemřete, můžete se pro ztracenou sůl vrátit. Jestliže to nezvládnete, je ztracena navěky. Kromě soli sbíráte také stříbro, za které je možné nakupovat u obchodníka, snad ještě vzácnější jsou ale materiály z pokořených mágů, jež vám umožňují vyrábět unikátní zbroje, zbraně či amulety a prsteny s různými vlastnostmi a bonusy.

Postupem času se také učíte vyrábět různé druhy lektvarů a navyšujete si jejich maximální možný počet v batůžku. Opět musím s nelibostí konstatovat, že se léčivé lahvičky nechovají jako Estus v Dark Souls, a tedy se nedoplňují automaticky, nýbrž jako krevní ampule v Bloodborne, takže vyžadují farmení materiálu. S ohledem na fakt, že získávání léčivých listů neklade na hráče jiné než časové nároky, je tento mechanismus úplně zbytečným a otravným výmyslem, který hra nemá zapotřebí.

Monster Souls

Vedle chybějící mapy a otravných lahviček tu máme ještě třetí, popravdě nejméně pochopitelnou zbytečnost: Snahu přidat do receptu, který už kombinuje Souls a metroidvanii, ještě posypku s příchutí Monster Huntera.

To máte tak: Salt and Sacrifice obsahuje v zásadě dva druhy bossů. Ten první na vás bude čekat na předem daném místě, kde si navzájem dáte po papulách, a když vyhrajete, tak jste se zlobivce zbavili napořád. No a druhou variantou jsou zmiňovaní mágové, tedy ony hlavní žáby na prameni, kvůli kterým jste vážili strastiplnou cestu do tohoto slzavého údolí.

Tyhle čáryfuky musíte napřed vystopovat. Pátrání spočívá v tom, že naleznete indicii, která vás následně skrz vizuální efekt navede k aktuálnímu místu dlení konkrétního mága. Pustíte se do sebe, on patrně vyvolá nějaké ty pomocníky a jakmile mu dostatečně vyčiníte, dá se na úprk a přesune se do jiné části mapy. Tohle se několikrát zopakuje, až se tedy milý zlatý konečně uráčí ustálit v jedné finální aréně. Pokud při souboji zemřete, víte, že tam na vás bude čekat.

Tento mechanismus mě netěší z několika důvodů. Jednak se od momentu, kdy spustíte „hon“, nemůžete vrátit zpět do tábora, dokud kouzelníka definitivně neporazíte, protože byste celou záležitost museli absolvovat úplně od začátku. To je protivné třeba ve chvíli, kdy se vám moc nedaří, ale nasbírali jste velké množství soli na zakoupení několika nových úrovní, které by vám ve vašem snažení mohly podstatně pomoci, nebo vám třeba došly ty zpropadené materiály na léčivé lahvičky a potřebovali byste se vydat do jiných úrovní, abyste si je mohli nafarmit.

Druhá výtka spočívá v tom, že se na mapě nezřídka potkají klidně i dva mágové naráz a začnou divoce vyvolávat svoje společníky, do čehož se ještě s chutí zapojí okolo stojící moby. Na obrazovce je pak nefalšovaný bordel, ve kterém se člověk zaboha nemůže orientovat a velmi pravděpodobně rychle zemře.

Věc se navíc má tak, že kromě konkrétních mágů určitých typů (kteří mají jména a hra s jejich zabitím počítá, protože některé dveře vedoucí dál se otevřou jen po pokoření určitého počtu pojmenovaných kouzelníků) se na mapě mohou náhodně objevovat bezejmenné varianty, abyste si nafarmili potřebné materiály na crafting. Součástí Salt and Sacrifice je grind, na který si musíte zvyknout. Pokud chcete získat různé druhy vybavení a schopnosti jednotlivých mágů, budete zabíjet ty samé bossy pořád dokola.

Víc hlav víc ví

Samotný soubojový systém se spoléhá na krytí, kotouly a lehké a těžké útoky. Ve hře figuruje relativně široká škála zbraní s odlišným typem užívání (a tím pádem i vlivem na hratelnost). Musím se přiznat, že jsem měl občas značný problém se zásahovými zónami, respektive s odhadem, kam až dosáhne můj kotoul při úhybných manévrech. Souboje jsou ale přes svou relativní prostotu a omezené možnosti dvou rozměrů zábavné a uspokojivé, podobně jako v prvním díle.

Daleko lepší než v minulosti je systém kooperativního hraní, který je výrazně snazší a méně komplikovaný. Hra nabízí lokální i online kooperaci, zapojit se můžete i do PVP. Bohužel s koopem v mém případě souviselo několik bugů, kdy se třeba moje postava po splnění společného cíle odmítla vrátit do svého světa a po návratu do menu a opětovném loadu byla chycena v nekonečném pádu. Naštěstí to vyřešil celkový restart hry.

Poněkud zvláštní situace mě také potkala hned při prvním zapojení do hry více hráčů, kdy jsem se na relativně nízké úrovni připojil ke zjevně daleko silnějším souputníkům a zničehonic mi na účtu přistál objem soli, za který jsem si v té fázi mohl pořídit asi patnáct úrovní. Matchmaking tedy nejspíš také bude potřebovat trochu vyladit.

Maličkému vývojářskému týmu nelze upřít velké ambice, a ačkoli jsem hru v předchozích odstavcích za mnohé kritizoval, pořád vám ji mohu s klidným srdcem doporučit. Důvodů je až dost. Solidní hratelnost a zábavné souboje doplňuje pohledná ručně kreslená grafika, která se pořád drží jednotného stylu tvorby Ska Studios už od dávných dobrodružství jistého myče nádobí. Zejména různá monstra a jejich animace tvoří v pohybu velmi působivý celek.

Velké množství různých druhů zbraní a herních stylů podporuje experimentování a případnou znovuhratelnost, kooperace je zábavná a dostatečně odměňující, protože každý hráč dostává svůj vlastní drop, takže se nemusíte bát, že byste v davu přišli zkrátka. Hudebních motivů je ve hře sice pomálu, kytarový motiv při blížícím se souboji ale umí velmi slušně rozpumpovat krev v žilách. Zkrátka, za zhruba 400 korun dostanete kolem 25 hodin zábavy, což je nabídka, kterou byste neměli minout.

Co naplat, méně je někdy více a snaha za každou cenu míchat více žánrů dohromady může být kontraproduktivní. Naštěstí to pro Salt and Sacrifice neskončilo absolutní katastrofou a ony skřípající součástí se dají překousnout, zejména s přihlédnutím k ceně a faktu, že hraní s kamarádem je nyní mnohem jednodušší a ve dvou se to lépe táhne. Sólisty bych ale klidně napřed odkázal k prvnímu dílu, pokud s ním ještě neměli tu čest. A za dalších šest let se třeba se Ska Studios setkáme znovu.