Recenzi xcomovského Chaos Gate jsem si užil, ale můj zrak se předlouhou dobu upínal hlavně k Darktide. Vesmírný bratříček fantasy kooperativní akce Vermintide totiž vypadal už od svého oznámení naprosto parádně. O to líp se cítím, když vím, že parádní skutečně je.

Moje víra ve světlo je neochvějná

Warhammer 40,000: Darktide staví na osvědčené formulce kooperativní akce pro čtyři hráče. Podobných akčních titulů sice najdeme plno, ale málokterý z nich se může opřít o tak silné příběhové pozadí, jaké nabízí právě značka Warhammeru. Je tu výběr ze čtyř hratelných tříd, velký důraz na střelbu a boj z dálky, narazíme na odpudivě vypadající hordy nepřátel, intenzivní mise s perfektní atmosférou. Všechno, co byste mohli čekat buď od studia Fatshark, nebo od hraní Left 4 Dead. Nebo od spojení obou světů.

I když by se tedy dojmy z hraní Darktide daly shrnout do formulky „Vermintide ve vesmíru“, už beta ukázala, že toho můžeme čekat mnohem víc. Nicméně bych napřed rád odbyl některá negativa, hlavně technický stav hry a komunikaci se servery, což jsou dva aspekty, které dokázaly jinak drtivě pozitivní dojmy místy nepěkně rozbít.

První problém nastal už s připojováním do hry. Zatímco jeden člověk z týmu si spokojeně pobíhal po lobby, druhému hra hlásila, že nejsou k dispozici servery, na které by se dalo připojit. Tato patálie chvíli přetrvávala i po ostrém vypuštění hry do světa, což mohlo být zčásti způsobeno skutečností, že se Darktide objevil ve službě Game Pass, a získalo k němu tudíž přístup obrovské množství hráčů, kteří si hru přímo nekoupili a chtěli ji vyzkoušet.

Několikrát se bohužel také stalo, že po skončení mise se objevila jen černá obrazovka následovaná pádem hry do systému, přičemž nedošlo k zapsání odměn, takže se člověk mohl po těžké misi jen tiše rozplakat v koutě, protože přišel o loot i zkušenosti a získaný věhlas, který odemyká další obsah. Občas došlo i k nějakému tomu propadu FPS, glitchům, zaseknutí v geometrii a podobným drobnostem, kterých si člověk chtě nechtě všimne i během hektické akce.

Ve chvíli, kdy se kolem sebe začnete pořádně rozhlížet, vám ovšem spadne čelist. I přes výše popsané problémy je totiž Darktide pastvou pro oči i uši, bez ohledu na to, jak velkými fanoušky čtyřicítkového Warhammeru jste. Atmosféra, kterou se autorům podařilo vytvořit, perfektně odráží megalomanství i ponurost tak typické pro tohle temné zasazení. Nezapomíná ale ani na často opomíjený aspekt, kterým je nadsázka a humor.

Atmosféra je pohlcující od samého začátku a nepolevuje ani v různorodých misích a prostředích, do kterých se hráč se čtyřčlennou partou podívá. Moje první reakce byla, že hra vypadá trošku jako Doom 3 (svítíte si baterkou a procházíte koridory), akorát na steroidech, a do už tak skvělého plíživého děsu ještě přisypává trošku z parádního kooperačního hororu GTFO. S tím naštěstí nesdílí brutální obtížnost, byť všechno zadarmo taky rozhodně nedostanete.

Pobyt ve hře odlehčují nejrůznější hlášky, průpovídky a na některých místech vlastně i samotné příběhové pozadí. Své první postavě jsem dal do vínku nejen nechtěný kratosovksý vzhled, ale především strojený skotský přízvuk, v němž se ona prohlášení na konto nejsvětějšího Boha-Císaře a boje proti kacířům opravdu nedají brát příliš vážně. Postavy ze čtyř hratelných tříd mezi sebou mimochodem vedou dialogy, stejně jako tomu bylo ve Vermintide, a zpestřují tím celkový zážitek.

Čtyři z inkvizice a Nurglův pes

Zážitek je postaven především na bojích, kvůli kterým si, hádám, většina hráčů Darktide pořídí nebo alespoň spustí v rámci zmíněného Game Passu. Hráč se dostává do středu konfliktu na planetě Tertium, kde se to jen hemží poxwalkery, kultisty a další různorodou havětí, která se zaštiťuje vyšším dobrem a zdravou zelenou barvou, kterou jim dal do vínku praotec všech chorob, bůh Chaosu Nurgle.

Ještě než se ale pustíte do boje za lidstvo, máte možnost si tentokrát opravdu vyhrát s tvorbou postavy, což v případě Vermintide nebylo možné. Kromě výběru ze čtyř různých hratelných tříd (Ogryn, Zealot, Sharpshooter a Psyker) určíte, jak bude vaše virtuální já vypadat, a byť jde o kooperativní střílečku, nemuselo by se za možnosti personalizace stydět ani kdejaké RPG.

Zásadní je fakt, že zatímco sbíráte ve hře zbraně a vybavení pro boj, oblečení a výstroj je čistě kosmetického charakteru, což pocítíte především ve všudypřítomné snaze Darktide vám nějaký ten balíček s módou prodat. Hlavně ze začátku jde o rušivý element, ale jakmile odoláte jednou, podruhé nebo podesáté, začnete nabídky na nákup ignorovat.

Zpět k RPG prvkům. Každá ze čtyř hratelných tříd oplývá vlastní sadou schopností, silných a slabých stránek i rolí v týmu. Můžete si zkusit poskládat ideální sestavu a pokrýt všechny proměnné, ale pokud se pustíte do hraní v náhodně sestavených týmech, často se setkáte s velmi homogenní skupinkou hráčů. V praxi bylo na denním pořádku, vrhnout se do vřavy se třemi dalšími Zealoty, a připravit se tak nechtěně o různorodý přístup k řešení situací.

Ten je v podstatě dvojí, a to pěkně na férovku zblízka, nebo takticky z dálky. K prvnímu zmíněnému mě to táhlo už v prvním Vermintide a od té doby se nic nezměnilo, pořád rád rozsévám zkázu v první řadě, byť se místo trpasličího horala musím spokojit s oním skotským přízvukem a jeho vousatým majitelem. Ten svoje dobrodružství v rámci příběhové kampaně začíná s roztomilou lopatičkou, kterou by vám na pískovišti záviděl každý Xenos.

Zkoušel jsem i ostrostřelce, ale pak jsme se v jedné misi sešli čtyři takoví snipeři najednou a nedopadlo to vůbec dobře, tak jsem se vrátil zpátky k Zealotovi. Na soubojích zblízka je v Darktide něco extrémně uspokojivého, byť především v rámci bety šlo o největšího nepřítele každého hráče kvůli technickému stavu hry a propadům v kvalitě i plynulosti.

Proměna po ostrém vypuštění je naštěstí cítit opravdu hodně, hra je mnohem plynulejší, a můžete si tak dovolit naběhnout do první linie nepřátel, kdy se jim díváte do Chaosem prolezlých očí a dalších výrůstků a otvorů. Velkou roli hraje i fakt, že relativně stejnorodé Skaveny nahrazují různě zmutovaní fanoušci Nurgla, a byť často v rámci střetnutí nestíháte obdivovat každý puchýř na jejich těle, variabilita nepřátel Darktide rozhodně pomáhá.

Najdete tu samozřejmě styčné prvky s Vermintide, ať už v podobě různých speciálních nepřátel (asasíni, útoční psi, obrovští odolní nepřátelé), nebo drobností, jako je pád přes okraj a potřeba, aby vás někdo z party vytáhnul, než se zřítíte do temných hlubin. Je to povědomý, a přece nový zážitek, který táhne především ona zmíněná atmosféra a různorodost zpracování nepřátel. Navíc, na první setkání s nějakým tím nižším démonem jen tak nezapomenete, obzvlášť v případě, že jste zrovna neměli k ruce sehraný tým a vaši náhodně přidělení společníci se rozutekli všude kolem.

Sám, sám, hopsám sám

Společníci tvoří páteř celého herního systému a občas není snadné si Darktide naplno užít, když s sebou zrovna nemáte zbytek party ze sousedství a musíte se spolehnout na náhodně přidělené společníky. V krizovém případě, že snad není k dispozici žádný adekvátní hráč, dostanete počítačem ovládaného bota. Ti zjevně nepatří mezi nejbystřejší, ale špatně se mi to soudí vzhledem ke skutečnosti, že jsem se s AI naštěstí setkal jen jednou.

Díky velmi čerstvému uvedení se Darktide hemží hráči všech možných úrovní a povah, a tak si někdy užijete pokec v angličtině v rámci textového chatu. Jindy za celou dobu nepromluvíte ani jednou, protože proč se omezovat na něco jiného než pozdrav na začátku a „GG“ na konci zhruba půlhodinového hraní, že?

Je trošku škoda, že přímější interakce s hráči chybí, protože bez ní Darktide ztrácí hodně ze své osobnosti. Pak dostanete povědomý zážitek, který můžete znát například z World of Warcraft a spousty jiných her: Připojíte se k náhodným hráčům, něco s nimi pobijete, zase se spokojeně rozejdete a tím to hasne.

Pokud ale máte možnost, samozřejmě naverbujte lidské parťáky ze svého okolí a hrajte s nimi, pěkně s voice chatem. Při plnění misí, které se nesou ve znamení očisty kacířů, ochrany přepravních strojů a podobně, se s nimi totiž tu a tam opravdu potřebujete domluvit. Podobně jako ve Vermintide cestou sbíráte nejrůznější loot a je škoda, když vám někdo před rukama sebere munici, kterou zoufale potřebujete, nebo se nedohodnete, kdo zrovna vezme přenosnou lékárničku, která pak chybí při setkání s bossem nebo v závěrečné fázi mise, kdy musíte odolávat nekonečným vlnám nepřátel.

Kooperace tu hraje opravdu zásadní roli. Nepřekvapilo by mě, kdyby se někteří hráči rozhodli po pár špatných zkušenostech s náhodně seskládanou partou Darktide odložit k ledu, počkat, než se sejdou s kamarády, a hrát tak velmi nárazově.

Omnisiah do každé party

Co mi zatím ve hře chybí, je praktické zastoupení gildy Adeptus Mechanicus. Mít v partě nějakého toho technomága by totiž bylo naprosto skvělé, podobně jako tomu je v Inquisitor: Martyr, další čtyřicítkové akci, tentokrát však hack and slash.

Jediné setkání s technologickými profíky probíhá v domovském hubu, kde si u nich můžete vylepšovat zbraně za získané zdroje z misí. Jelikož loot po konci misí mi připadá ještě o něco náhodnější, než tomu bylo v obou dílech Vermintide, vůbec se nemusíte stydět za to, že si necháte první použitelnou zbraň, se kterou se vám bude dobře hrát, a začnete spíš než do experimentů s dalšími alternativami investovat do zlepšování.

V domovském hubu je samozřejmě k dispozici i zbrojnice, kde můžete utrácet císařské penízky za nové zbraně, ale jak jsem už říkal, je to občas trošku vabank, protože dokud nezjistíte, co se vám hodí k hernímu stylu, nevíte, za co utrácíte. Hra nabízí velmi detailní popis jednotlivých součástí zbrojního arzenálu, a tak víte, jaká bude kadence, jak velký je zásobník a podobně, můžete si zajít na střelnici a zkoušet, ale opět – nic se nevyrovná situaci, kdy se můžete potkat s třemi parťáky a vyrazit lovit kultisty.

Osobně vítám speciální útoky, které spousta zbraní má a které se mi automaticky napojily na přídavná tlačítka na myši, takže i při frenetickém mačkání všeho, co vám zrovna přijde pod ruku, dokážete občas způsobit fascinující zkázu. A počkejte, až popadnete chainsword z tutoriálu! To je ta pravá extáze, nejčistší možný Warhammer.

Není všechno Zlatý trůn, co se třpytí

Aby celá recenze nevyznívala jako adorující óda zarytého fanouška Warhammeru, je potřeba ještě jednou zdůraznit, že hra není dokonalá. Občas zazlobí technická stránka věci, občas vás vyvedou z míry automaticky přidělovaní parťáci a osobně bych řekl, že vzhledem k tomuto „náhodnému“ aspektu by měl být o něco plynulejší i průchod přes záchytné body v rámci progresu postavy. Po těžce vydřené misi s nechápavými hráči člověk jednoduše nemá chuť na grindování úrovně a věhlasu, jen aby se mohl někam posunout. Stejně tak se při hraní s náhodnými lidmi dostaví velmi rychle jistá monotónnost a pocit, že by toho mělo být v Darktide víc už od začátku.

Hra je ovšem v jádru skutečně skvěle zpracovaná a je radost si užívat fascinující vizi budoucnosti, ve které není nic než válka, zmar a administrativa. Že má Darktide našlápnuto k tomu, aby se stala dlouhodobě udržovanou a navštěvovanou hrou, je bez diskuze. Přes padesát osm tisíc současně hrajících uživatelů na Steamu mluví za vše, a to už v rámci bety, a byť je před studiem Fatshark ještě hodně práce a ladění technického stavu, nejde se netěšit na to, co přinesou další týdny, měsíce a roky. Darktide tu s námi, doufám, bude ještě hodně dlouho.

Nejlepší (dle let) kooperace pro Xbox Series X před 2025