Brothers: A Tale of Two Sons Remake

Kořeny ale sahají až k adventuře Brothers: A Tale of Two Sons, kdy si poprvé vyzkoušel herní vývoj ve studiu Starbreeze (aby si následně založi vlastní studio Hazelight) a šlo v jistém směru o docela dost odlišnou hru nejen od autorovy pozdější tvorby, ale i na poměry her obecně.

Sólová kooperace

Ona to totiž prvoplánově žádná kooperace nebyla. Takovým hlavním a velmi neotřelým lákadlem hry bylo, že jste coby jeden hráč ovládali v reálném čase dva protagonisty, titulní bratry – toho staršího na levé páčce gamepadu, mladšího na pravé páčce, přičemž vyjma tohoto pohybového ovládání vám stačilo už jen jedno další tlačítko pro každého z nich, které v závislosti na situaci mohlo sloužit pro skákání, šplhání i interakci s prvky prostředí.

Jen díky takto jednoduchému ovládacímu schématu byl jeden člověk skutečně schopný ovládat najednou dvě postavy a řešit hádanky, byť můj mozek si stále není schopný poradit s tím, když se postavy na obrazovce prohodí a levý palec má ovládat tu vpravo a naopak. Uvědomím si to vždy až ve chvíli, kdy mi obě postavičky zoufale utíkají do krajů obrazovky místo toho, aby přešly přes most…

V původní hře vám ale nic nebránilo se o gamepad podělit s na gauči přísedící osobou – každý zkrátka čapnul jednu půlku gamepadu a v lehce křečovitém rozpoložení jste mohli každý ovládat jednoho brášku a užít si celý, nijak zvlášť dlouhý příběh společně.

Obě tyto možnosti jsou v letošním remaku zachované. Hra je stále koncipovaná primárně pro jednoho hráče, ale nikdo vám nezabrání „rozdělit gamepad napůl“. Nicméně vzhledem ke zbylým dvěma hrám Josefa Farese, které jsou naopak čistě kooperativní a jinak, než ve dvou si je nezahrajete, dává naprostý smysl, že se v remaku objevuje možnost plnohodnotné a pohodlné kooperace.

Ostatně je docela pravděpodobné, že původní Brothers: A Tale of Two Sons řadu hráčů minulo a dostali se až k pozdějším titulům. Tím pádem by je mohlo velmi nepříjemně překvapit, kdyby po pořízení „nové“ hry stejného tvůrce zjistili, že navzdory videím, z nichž je vidět jasná kooperace, se jedná primárně o singleplayer.

Takto se žádné nepříjemné překvapení nekoná. Hru můžete odehrát celou sami nebo v coopu, dokonce můžete mezi oběma režimy volně přepínat. Hlavně to tedy znamená, že se nemusíte tísnit u jednoho gamepadu, každý máte svůj vlastní. Ovládací schéma se ale nemění, takže mladšího brášku bude jeden hráč stále ovládat na pravé polovině svého gamepadu.

Smrt, hrozba smrti, utrpení

Ať už se do hraní Brothers: A Tale of Two Sons Remake pustíte jakkoliv, čeká vás krásné dobrodružství na nějaké tři hodinky, které okamžitě začíná na ponurou notu. Po shlédnutí kratičkého filmečku s utonuvší matkou zjišťujete, že váš otec ochořel a hrozí vám osiření.

Místní stařešina se rozpomene na bájnou, životadárnou vodu, čímž bez dalšího otálení začíná napínavá cesta vedoucí různými nebezpečenstvími, na jejímž konci doufáte v nalezení ozdravné tekutiny a časný návrat domů.

Až na netradiční „singleplayerovou kooperaci“ se jedná o docela obyčejnou plošinovkovou adventuru. Když zrovna někam neběžíte a nekocháte se přitom krásným prostředím, tak někam šplháte, skáčete, případně řešíte některou z nemnoha vyloženě triviálních hádanek.

Mnohdy jde o společné tlačení nejrůznějších aparátů, tahání za páky, pomáhání si na vyvýšená místa a tak podobně. Obecně platí, že starší bráška je silnější, zatímco ten mladší se například protáhne mřížemi a nepozorovaně tak ukradne klíč strážícímu skřetovi.

Ano, bavíme se tu o pěkné severské mytologii, kdy vás část cesty bude doprovázet kupříkladu přátelský, a tak trochu roztomilý troll se zády posetými houbami. Žádná z hádanek vám hlavu nezavaří, maximálně si na první dobrou nevšimnete, že cesta dál vede po hůř viditelné římse či šplhu po mřížích.

Příběh dvou bratrů

Jenže Brothers: A Tale of Two Sons Remake vlastně ani není tolik o hratelnosti jako o celkovém vyprávění a užívání si leckdy vyloženě epické výpravy. Je až neuvěřitelné, jak skvěle se tvůrcům podařilo odvyprávět příběh, aniž byste bratrům rozuměli jediné slovo (jak se můžete dozvědět z přiloženého gameplaye komentovaného samotným Faresem, jedná se o upravenou arabštinu, jelikož je autor původem z Libanonu).

Vše podstatné odtušíte z výrazů postav, řeči jejich těla, tónu hlasu a naprosto fantastického hudebního doprovodu, z něhož místy až mrazí. Ono to jde na vrub tomu, že zápletka není nijak komplikovaná, což ale neznamená, že by neuměla vzít za srdce, jak vám naznačí už zmíněný úvod.

Zároveň budete příjemně žasnout na krajinou, která se vám mění před očima. Původní malebné vesničky vystřídají hory, po nichž se projedete na hřbetech splašených kamzíků, abyste se následně toužili dostat k impozantní zřícenině hradu na špičatých vrcholcích skal.

Léto vystřídá zimu, a zatímco první polovina hry je taková roztomile dětská, a to i přes několik věcí, které bratry ohrožují na životě, tak druhá polovina už pořádně potemní a doslova poteče krev proudem.

Nejvíc mi padala čelist v zemi obrů, ale tím už končím, protože tuhle cestu byste si měli projít sami a nenechat si od nikoho vyzradit, co všechno vás na ní čeká. Vzhledem k časové nenáročnosti jde o jednohubku na jeden dva velice fajnové večery.

Synové, kteří mládnou

Remake je tedy vesměs úplně stejnou hrou, která jen přidává nějaká ta malinkatá pomrknutí navíc. Byť se to na první pohled nemusí zdát, tak svět hry je docela interaktivní a každý z bratrů na nejrůznější podněty reaguje po svém.

Zároveň tu a tam můžete sejít z cesty a na moment se věnovat něčemu, co rozhodně dělat nemusíte, ale vykouzlí vám to úsměv na tváři (když tedy pominete, že strašně spěcháte za záchranou svého umírajícího otce… a tedy třeba i to, že vedlejší minipříběh se může týkat i hrůzného osudu jedné rodinky).

Z grafického hlediska se remake studiu Avantgarden rozhodně povedl, byť se nedá mluvit o vyloženě next-genových vizuálech. Sem tam je občasný model a textura málo detailní, ale když se nad to povznesete a podíváte se na scénu jako celek, tak opravdu umí okouzlit.

Remake navíc přidává nějaká ta vylepšení přístupnosti, jako je možnost nechat si zvýraznit interaktivní prvky nebo vidět siluetu bratrů skrz stavby zakrývající výhled. Většinu času fungovala skvěle i kamera. Jen občas si dělá, co chce a rotuje podle vlastního uvážení, z čehož se vám může udělat krapet šoufl.

Brothers: A Tale of Two Sons Remake je definitivně příběhem hodným prožití i dnes, když ostatně i vypadá lépe než kdy dřív a nad rámec prvních dvou variant (sólo a coop na jednom ovladači) přidává ještě jednu, která hru už natrvalo zařadí do trilogie kooperativních her od Farese.

Pro mě je každopádně stále zajímavější v jednom hráči, kdy se jedná o velice ojedinělý zážitek s koordinací dvou palců, zatímco s druhým hráčem je hra až moc triviální a v případě, že jste si prve prošli hrami A Way Out anebo It Takes Two, vás po herní stránce rozhodně neoslní.