Stará dobrá hra

Prakticky osm let od vydání poslední vlastní hry, nepočítáme-li porty, to People Can Fly zkouší znovu s kooperativní střílečkou Outriders. Skoro dva měsíce před vydáním autoři poskytli velkorysé demo, které mi věru mnoho radosti neudělalo, obří mase hráčů ale kupodivu ano a ke cti budiž studiu připsán fakt, že napříč všemi platformami dalo hráčům možnost okusit, co jsou Outriders zač a nekupovat zajíce v pytli.

Pokud jste demo nezkoušeli a tyto řádky jsou vaším prvním seznámením se hrou, vězte, že se jedná o cover-based střílečku ve stylu Gears of War, ovšem opepřenou možností volby ze čtyř hratelných tříd, speciálními schopnostmi, RPG systémem a, hádáte správně, samozřejmě lootem, craftingem, polootevřeným světem, vedlejšími úkoly a aktivitami, zkrátka vším, bez čeho se žádná moderní live service hra neobejde...ovšem bez toho live service. Outriders nejsou „hra jako služba“, mají začátek a konec, nemusíte se tu bát loot boxů a mikrotransakcí, a pokud vám kooperace s kamarády nevoní, můžete je kliďánko absolvovat sami.

To ovšem neznamená, že byste mohli hrát offline. Hohó, žádné takové, milánkové, i pro sólo hraní musíte být hezky připojeni k internetu a běda, když dojde k přetížení herních serverů. Tento problém provázel hru v prvních dnech po launchi a ani nyní není ještě úplně vyřešen. Jen tvorbu postavy a úvod k prvnímu checkpointu, než se hra uráčila uložit, jsem absolvoval čtyřikrát. S ohledem na to, že začátek Outriders je jednoznačně nejhorší částí hry, nebylo to věru ideální seznámení.

Nepříjemné podnebí

Příběh se točí kolem planety Enoch, kterou se vydávají kolonizovat poslední zbytky obyvatel zničené Země. Zprvu vše vypadá velmi slibně, ale jako tradičně se vše záhy pokazí a záhadná bouře pobije většinu vašich kolegů. Vaší hlavní postavě naopak poskytne speciální schopnosti, přesto je hrdina kvůli svým zraněním uveden do kryogenního spánku a dává si třicetiletý oraz.

Po probuzení je vše přirozeně ještě horší, svět připomíná postapokalyptické peklo, uprostřed nějž zuří občanská válka mezi kolonizátory. Do toho přihoďte zmiňovanou bouři, které se tu říká Anomálie, schopnou mutovat některé zasažené jedince a dávat jim nadpřirozené vlastnosti, nebezpečnou domorodou faunu a máte zhruba představu, s čím vším se budete muset potýkat.

Jedinou dobrou zprávou je, že díky nově nabytým schopnostem vás ani ocelová trubka v hrudníku nezastaví. A pak vlastně ještě zjištění, že váš tři dekády trvající spánek přežil Polák Jakub, jehož největší charakterovou vlastností je procítěné trousení slovíčka „kurwa“.

Samozřejmě bych vám tu mohl vyprávět mnohem víc o příběhových nuancích a zákrutách vaší cesty za kolonizací nebezpečné planety, ale není k tomu důvod. Celý narativ je tak neskutečně nezajímavý, že jsem si zas jednou vzpomněl na bájná slova Johna Carmacka o videohrách a pornu. Jeho prožívání rozhodně neprospívá ani naprosto šílený dabing, ani fakt, že hlavní hrdina skutečně neplýtvá charismatem, je typickým devadesátkovým cool týpečkem a v mnoha situacích mi připadal jako to slovo, které začíná na k a končí na okot.

Střílení by šlo

Outriders by sice chtěli působit tak trochu jako odlehčená verze Mass Effectu, ale, ruku na srdce, vy se je stejně chystáte hrát kvůli akci, případně kvůli kooperativnímu pokecu s kamarády, kteří si je také stáhli z Game Passu, protože jiný důvod skutečně asi neexistuje.

No a akční pasáže se autorům vlastně relativně povedly. Sice je trend cover stříleček už notně vyčpělý, jakkoli se nám v Coalition snaží namluvit opak, a gunplay, respektive pocit ze střelby, je od Destiny nebo i Gears of War vzdálený celé světelné roky, ale naštěstí to částečně zachraňuje brutalita a speciální schopnosti, které vaše postava dostane do vínku.

Sám jsem hrál za Technomancera, jehož hra popisuje jako podpůrnou třídu se specializací na boj z větších vzdáleností. Hned zkraje jsem mohl třeba vyvolat mrazící věž, případně velmi účinnou raketovou salvu. Technomancer si také může vyvolat do rukou rotační kulomet či raketomet nebo začít střílet jedovaté projektily.

Mezi další třídy patří Pyromancer, závislák na hrátkách s ohněm, obratný Trickster a masivní tank Devastator. Třídy se od sebe liší nejen stylem boje a schopnostmi, ale také zcela zásadním systémem léčení. Zatímco mnou vybraný Technomancer se léčí každým zásahem nepřítele, Devastatora léčí zabíjení nablízko a třeba Pyromancer smrt nepřátel, kteří byli právě pod vlivem jeho skillů, ať už je zabil sám, nebo si je vzali na svědomí kolegové v partě.

Léčení je skutečně velmi důležité, protože ačkoli vám narativ tvrdí, že bouří postižení jedinci jsou takřka nesmrtelnými polobohy, opak je pravdou. Váš svěřenec toho ze začátku vydrží opravdu málo a to samozřejmě okamžitě boří jakoukoli iluzi drsného mutantního bijce, jemuž tančí plamínky na konečcích prstů, případně jedním úderem dokáže roztříštit zmrzlého nepřítele.

Obtížnost nicméně máte do značné míry ve svých rukou. Outriders nabízejí v podstatě duální systém levelování, kromě své vlastní postavy odemykáte také nové úrovně obtížnosti světa (jako třeba v Diablu III), díky nimž můžete přirozeně nalézat lepší loot. Pokud se vám zdá, že příliš přituhlo a nemůžete nějakou sekvenci zaboha projít, stačí snížit obtížnost světa a zkrátka se smířit s tím, že dostanete mizernější odměnu.

Slabá omáčka

Moc nechápu rozhodnutí implementovat podobný systém do hry, která na rozdíl od zmíněného Diabla, Destiny nebo třeba Anthem či Avengers nepřichází s příslibem „nekonečné“ podpory. Kořist je totiž do značné míry nahodilá a může se vám stát, že se na určité úrovni obtížnosti světa ocitnete bez odpovídajícího vybavení a hra se stane zbytečně frustrující, ale když obtížnost snížíte, nedostanete dostatečně účinné a nablýskané odměny.

Přitom celá tahle nástavba s honěním stále lepší kořisti je pro Outriders úplně zbytečná. Jedná se o jednosměrnou jízdenku, neumím si představit, proč by někdo chtěl hru absolvovat poté, co se dostane na konec příběhu, není k tomu jediný důvod. Kdyby se tedy autoři místo systému zbraní, jenž je postaven na náhodných číslech, pokusili vytvořit jasně daný, ale o to zábavnější, originálnější a lákavější arzenál, který bychom si v průběhu postupně odemykali a mohli jej třeba jen vylepšovat různými sekundárními vlastnostmi, udělali by z mého pohledu mnohem líp.

Přiznám se, že v určité fázi jsem se za vybavením sám přestal honit, snížil si úroveň obtížnosti světa na míru, která byla tak akorát vhodná pro komfortní průchod a dohrál Outriders čistě na autopilota. Hra totiž bohužel vyjma postupu kupředu, střílení a využívání (vydařených) schopností nenabízí vůbec nic, kvůli čemu by si ji člověk měl oblíbit nebo zamilovat či nedejbože zapamatovat.

Prakticky všechny mise nebo vedlejší úkoly jsou zaměnitelné, nebudete dělat nic zajímavého, zkrátka jen postupovat kupředu, kydlit zástupy nepřátel a následně něco seberete, odemknete a tak dále. Znovu, v pozdějších fázích už jsem ani nevěnovat hlubší pozornost zadání úkolů, protože zkrátka nebyl důvod, bylo mi jedno, proč tenhle milý pán potřebuje to či ono, protože zadání stejně spočívalo v několika tunách mletého masa nepřátel.

Nuda, nuda, šeď, šeď

Hře absolutně chybí jakákoli duše, pamětihodný moment, postava, co by chytla za srdce nebo třeba, do háje, zbraň, na kterou bych si někdy vzpomněl, kupříkladu jako na báječný raketomet Gjallarhorn z Destiny. Autoři tvrdili, že vyráběli hru, kterou by sami chtěli hrát, ale tomu se mi nechce věřit. A aby toho nebylo málo, ani fashion nestojí za moc.

Outriders těží z toho, že vycházejí v době absolutního herního sucha, kdy jsou navíc lidé zavřeni doma se svými novými konzolemi a přemýšlejí, co nového by si zahráli s kamarády. A ano, na několik večerů, kdy půjdete s jedním či dvěma kolegy kupředu, budete si užívat synergie schopností a sledovat, jak to hezky čvachtá, když se rozdovádí automatická brokovnice, mohou Outriders fungovat, ale upřímně, v takových situacích funguje ledacos, protože hra samotná je jen zástupný prostředek pro sociální kontakt.

Jediným štěstím Outriders je fakt, že debutují v Game Passu, a tak nebudou mít o vděčné publikum nějaký čas nouzi. A opět – zadarmo v rámci předplatného se jedná o solidní béčko, které si v tomhle herním suchu můžete bez výčitek vyzkoušet. Platit za něco takového plnou cenu bych ovšem nedoporučoval.

Co se pozitiv týče, hra má naštěstí rychlé načítání a vlastně nevypadá úplně špatně, i když je vizuál takový podivně gumový, jako byste si hráli se svými oblíbenými Action Many z 90. let. Na druhou stranu se rozhodně nejedná o vycizelovanou AAA produkci, takže si užijete svůj díl různých bugů a glitchů a třeba design levelů s přechody do oblastí, kde se odehrávají vedlejší mise, působí vyloženě úsměvně.

Jak se ta hra jmenovala...?

Zcela na rovinu, psát tuhle recenzi pro mě bylo podobně náročné jako věnovat čas Outriders. Je krásné mít možnost vychválit hru do nebes a zpravovat čtenáře o radosti a nadšení, které působí, stejně jako je zábavné potopit nějaký propadák a verbálně jej vytahat za uši. Outriders jsou ale tak nesmírně nezáživnou látkou, že si musím vypomoci biblickým veršem z Apokalypsy nebo též Zjevení Janova, které na ně sedí naprosto dokonale:

„Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký!

Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“

People Can Fly zkrátka udělali další průměrnou, zcela zapomenutelnou hru, na jejíž název si koncem letošního roku nikdo nebude moci vzpomenout a při redakční volbě Her roku 2021 možná zazní: „A ještě vyšlo tooo... v dubnu, víte co!“, na což naváže trapné mlčení. Samozřejmě chápu, že v současné době jsou lidé vděčni za cokoli nového, čím by mohli provětrat své konzole, já už se ale na Enoch nikdy nevrátím.

Nejlepší (dle let) kooperace pro PlayStation 5 před 2025