Rainbow Six Extraction

Nápad jistě dobrý

V USA se rozmohl nešvar v podobě ne zrovna přátelských mimozemských stvoření, která se poprvé objevila v Novém Mexiku. Kromě zmíněného amerického státu se podíváte i do San Franciska, na Aljašku nebo třeba do New Yorku se zbytky sochy Svobody. Tyto lokace jsou rozdělené do několika menších map, kde budete se svými operátory získávat vzorky tajemných Archaenů nebo likvidovat jejich slizoidní existenci.

Bohužel, i když jsou některé mapy menší, na své rozloze stíhají trpět nenápaditým designem a s kolegy jsme se tak často ztráceli v podobně vypadajících místnostech se stejnými grafickými assety nebo s nepřirozeně velkými paprikami.

Na každé výpravě se prodíráte třemi částmi mapy se třemi různými úkoly až ve třech hráčích (proto si myslím, že by se hra měla jmenovat spíš Rainbow Three). Když už se na další pokračování v nové oblasti nebudete cítit, můžete se kdykoliv vypařit, a misi ukončit přivoláním vrtulníku na dané místo. Nezřídka se nám stávalo, kdy jsme mazali zpátky hned po první hotové oblasti - a někdy ani to ne. Právě tyto okamžiky úprku jsou jedny z nejsilnějších, které hra nabízí a kdy se na přistávací platformě válíte v posledním tažení, z něhož střílíte po nepřátelích a počítáte dlouhé sekundy.

Lidská noha nikde. Celý prostor je pokrytý jen vajíčky, zpomalovacím slizem a různými formami nepřátelského mimozemského života. Pokud nejste dostatečně tišší, pulzující kokony generují další hnusáky. Stačí jeden krůček, který hra vyhodnotí jako špatný, a najednou je u vás horda emzáků. Z tiché akce se tak najednou stává frenetická fyzioterapie ukazováčku mačkajícího spoušť.

Problém tkví v tom, že člověk často ani netuší, odkud se nepřátelé berou a odkud střílí. K tomu hra přidává ke každému výsadku časový limit, který sice popohání a nakopne adrenalinem, ale v tomhle případě jen vede k vystřílení všech a všeho. Nemá moc smysl nad tím přemýšlet a zvažovat taktický postup. Zvlášť když máte v batůžku hromadu nábojů. Extraction se v tomto přístupu jeví jako kočkopes, který neví, co chce. Taktizace chybí, střílení je jalové. Jinými slovy: Generická akce.

Již zmíněné operátory můžete důvěrně znát z předchozího titulu s nálepkou Rainbow Six. V Extraction se tentokrát sdružují pod organizací REACT. S sebou si nesou své zvláštní schopnosti, a tak je jen na vás, jestli se budete ohánět velkým kladivem nebo chcete raději bedlivě skenovat okolí. Kromě těchto schopností se od sebe zas tak moc neliší, pokud jde o hratelnost. Je paradoxní, že ony unikátní dovednosti, které mají odlišovat jednotlivé operátory, v praxi téměř nevyužijete kvůli výše popsané frenetické akci. Pro většinu z nich neexistuje reálné využití a například v naší partě oblíbený kladivář byl se svým nástrojem pouze do počtu a neměl čím přispívat. Pokud se totiž nepřátelé dostali příliš blízko, bylo už na všechno pozdě.

Padne-li postava při misi za vlast, místo smrti ji jen obalí stázová montážně vyhlížející pěna, která ji udrží při životě, než přijdou ostatní kolegové z REACTu. Do osvobození či úmrtí jiného kolegy je tak tato postava znepřístupněna a je třeba ji v některé z dalších misí zachránit. Poté už stačí jen blob oranžového hlenu hodit přes rameno a odnést do příslušné schránky. A je hotovo! S přímo “xcomovským” přístupem se setkáte i u hrdinů, kteří v misi utrpěli vážnější zranění. Hra vám totiž tyhle zranění hodí do obličeje a váš operátor si místo další výpravy musí dopřát šlofíka.

Absence oblíbené postavy ve výběru sice čáru přes rozpočet neudělá, ale zpočátku přinejmenším může omezit přístup k užitečným schopnostem či arzenálu. Tomuto omezení nepřidává na přívětivosti ani to, že každý hráč v týmu musí ovládat jinou postavu. Na druhou stranu vás hra donutí postupně vyzkoušet všechny operátory, a tak se při prvních několika misích zaručeně nudit nebudete. Na stranu třetí nebudete mít šanci si k postavám vytvořit nějaký vztah, takže vám bude srdečně jedno, jestli skončí v montážní pěně nebo na ošetřovně.

Příběhová prázdnota

Přestože se mezi výpravami do zamořených oblastí objeví tu a tam fešná cutscéna, nemůžu se zbavit pocitu prázdnoty z příběhového pozadí. Filmečky sice působí epicky a hrají na city, ale v žádném případě z nich neucítíte náhlý příval motivace hrát dál kvůli příběhu. Navíc samotné vystupující postavy na mě působí prázdně a genericky, i když v nich poznáte operátory z Rainbow Six Siege.

Stejnou výpravnou pustinu zažijete i během misí, kdy do vás vaši rádci přes komunikátor hustí tipy a příkazy s docela povážlivou kadencí. Po několika hodinách si všimnete, že se jejich vysílačkové kibicování zhusta opakuje a začne vás pěkně dožírat.

Při plnění vedlejších úkolů s označením Studies se sice můžete dozvědět něco nového o agresivních mimozemšťanech, ale příspěvky jsou spíše deníčkového typu. Navíc opět působí genericky a nic moc nového se z nich nedozvíte. Extraction kvůli příběhu zkrátka nehrajete. 

Originalita na bodu mrazu

Jak Rainbow Six Extraction hýří svěžími nápady na hratelnost a selhává, i po vizuální stránce pokulhává. Mimozemšťani působí neorigiáně a roztěkaně. Ať už to jsou zmíněné pulzující kokony, všudypřítomný sliz, panáčkové s vybuchujícími boláky na zádech nebo humanoidé, kteří vás chtějí umlátit svými pahýly nebo z nich střílí projektily. Z toho všeho mám pocit, že jsem nějaké takové potvory už někde viděl. A ještě k tomu jednotlivé druhy k sobě tak nějak neladí. 

Pokud se těšíte na zajímavý šatník a vizuální krášlení vašich avatarů, v této chvíli zapláčete. Nenápadité přebarvování neprůstřelných vest či drobné změny na helmách moc nenadchnou a zbraně s písmenkovou texturou už na první dobrou rozbíjí pocit speciální jednotky pro záchranu planety.

Ostatně celá grafická stránka hry kulhá na obě nohy a od Rainbow Six Siege se moc neposunula. Pocit zastaralosti ještě umocní propastný grafický rozdíl mezi opravdu vymazlenými cutscénami, kdy vidíte každý pór na tváři, a reálným hraním, kde vidíte na tvářích jen placku. Nebo raději helmu. Podobně je na tom i několikrát zmiňované herní prostředí využívající stále stejné assety bez ohledu na to, jestli jste zrovna v prostorách policejní stanice nebo v penthousu.

Co však nutně musím pochválit, je zvládnutí vizuální stránky brandu hry, protože jestli si někdy zahrajete Rainbow Six Extraction, určitě vám utkví v hlavě jedno konkrétní slovo. Žlutý!

Pastva pro ucho

Určitě bych však po předchozí kritice vyzdvihl povedený zvukový design. Samotné kroky vám prozrazují, na čem to stojíte a jak to moc lepí, kdo je za rohem nebo za dveřmi či když vás některý z hráčů počastuje vylepšením zdravotního stavu. Vše podtrhuje nevtíravá elektronická hudba, která ale perfektně dokresluje atmosféru. Tohle všechno může znít jako samozřejmost, ale jde o samotné jednotlivé zvuky a jejich vyvážení, které vytváří funkční zvukovou kulisu.

Dalším příjemným přídavkem jsou i směrové ukazatele kroků vašich nepřátel, ze kterých poznáte i míru jejich naštvanosti. Pokud tedy z jakýchkoliv důvodů nemůžete mít hlasitost vyhnanou ke stropu, ať už z nutnosti tichého hraní nebo kvůli hysterickým spoluhráčům, absence zvuku nezničí hratelnost. 

Párkrát a dost

Největším zabijákem hry Rainbow Six Extraction je její repetetivnost. Lokace se rychle okoukají a jednotlivé úkoly se záhy začnou opakovat. Pak vám zbývá pouze možnost zvyšovat úroveň obtížnosti společně s různými mutacemi nepřátel, které ale kopírují opravdu strmou křivku a někdy působí až neférově. Nevyváženost lze cítit i při změnách počtu hráčů, kdy při hraní sólo můžete tančit mezi emzáky a jednoho po druhém rychle kuchat kudlou do zad, ale už od dvou hráčů výš se zdá, jako by Archaeani byli najednou mnohem citlivější.

Tohle všechno však mohou vývojáři napravit pozdějšími opravami, updaty a přídavky. A pokud Ubisoft bude podporovat Extraction stejně jako Siege, možná se z průměrně vyhlížejícího kooperativního káčátka vyklube sličná taktická labuť s trochu generičtějším vizuálem, ale výborným zvukovým designem a nápaditou hratelností.