A právě tuhle pověst plně přetavili do hry, která dodnes vzbuzuje nostalgické vzpomínání. Přinejmenším na neskutečně krvavé požadavky na výkon, které zapříčinily, že si hru v době vydání mohl slušně vychutnat jen málokdo, ještě dlouhé roky platila za benchmark a nutila zákazníky v obchodech s počítači pokládat jednoduchou otázku: „Rozběhne to Crysis?“

Hardwarový zabiják

Osobně jsem patřil k těm, kteří v roce 2007 jen mlsně očumovali, a ke hře jsem se dostal až o několik let později. S druhým dílem to bylo jiné, ten jsem si v roce 2011 na svou stárnoucí PS3 nesl domů hned v den vydání a podobně tomu bylo o dva roky později s trojkou, které už to na téhle konzoli neslušelo ani trochu.

Dosáhnout spokojenosti bylo tenkrát těžké. PC hráči si stěžovali, že kvůli konzolistům není (zejména) druhý díl série tak krásný, jak by mohl být, majitelé herních zařízení od Microsoftu a Sony zas dostali produkt, který byl oněm vybájeným grafickým orgiím na hony vzdálený, o šnečím framerate nemluvě.

První Crysis se remasteru pro PC i konzole včetně Switche dočkala už loni, nyní přišla řada i na další dva díly. Všechny si je můžete pořídit buď zvlášť, nebo v rámci jednoho úhledného balíčku, který je podstatně výhodnější volbou.

Dobrou zprávou navíc je, že zatímco loňský remaster prvního dílu se po startu neobešel bez potíží, dvojka a trojka fungují skvěle a také se skvěle hrají. Kdysi rozhodně nedosáhly věhlasu svého předchůdce, ale nyní ho v celkové prezentaci hravě strkají do kapsy, a zatímco jedničce jsem věnoval jen nezbytně nutnou pozornost, druhý a třetí díl jsem s velkou chutí absolvoval kompletně.

Příběh série se točí kolem mimozemské invaze, které budete čelit v roli supervojáka navlečeného do speciálního nanoobleku vybaveného několika režimy pro různé situace. Díky tomu můžete k problémům přistupovat dle libosti: Pokud máte chuť se kolem nepřátel jen proplížit, stačí aktivovat neviditelnost a je to. Pokud preferujete akčnější přístup, pošlete energii do štítů a stane se z vás chodící tank. Jako bonus hrdinovi oblek věnuje také nadlidskou sílu a rychlost, díky čemuž můžete třeba holýma rukama kácet stromy a skákat jako zhoubovaný Mario.

Příběh do počtu

Vyprávění příběhu je z dnešního pohledu spíše úsměvné (ale můžeme se aspoň radovat nad tím, kam se videohry jako médium v tomto ohledu posunuly), stejně jako herecké výkony, které se ovšem v průběhu série podstatně zlepšují. Vyprávění je každopádně pro potřeby sci-fi střílečky plně dostačující, a i když si autoři často pomáhají tím, že nebohého hráče bombardují změtí cool znějících technoblábolů, stačí vědět jediné – jste největší naděje lidstva, jste zatraceně hustej bijec a máte na sobě oblečení, se kterým není žádný úkol dost těžký.

Je třeba říct, že z celé trilogie nejhůře zestárla právě jednička a bohužel ani remasteru se nepodařilo učinit z ní výrazně modernější záležitost. Je jasně patrné, že kdysi vznikala primárně pro PC, a i když se kdysi dočkala verze pro Xbox 360 a PS3, ovládání a střílení na gamepadu tady zkrátka není to pravé ořechové. Střelbě navíc chybí pořádná zpětná vazba, zbraně jsou podivně nepřesné a souboje se severokorejskými vojáky dnešní optikou dost drhnou.

K první části trilogie je víc než v případě těch ostatních třeba přistupovat jako k historickému zážitku, který patrně nejvíc osloví nostalgické pamětníky. Abych ale zas nebyl tolik přísný, stále se jedná o slušně fungující střílečku s „predátorskými“ schopnostmi, zničitelnými budovami a možností házet na nebohé Korejce velké barely s benzínem. Jen je tady zkrátka nejvíc vidět, do jaké dekády tahle hra patří.

Když učeň překoná mistra

Musím se přiznat, že jsem po této zkušenosti přistupoval ke druhému dílu se značnými obavami, byl jsem ale velmi mile překvapen. Dvojka, která opouští exotické kulisy a bere hráče do dystopického, mimozemským šmejdem zamořeného New Yorku, se totiž hraje naprosto fantasticky. Na rozdíl od svého předchůdce konzolová verze pro Xbox Series X odhazuje trojí možnost nastavení a prezentuje jednu jedinou – dynamické 4K při naprosto stabilních 60 snímcích za vteřinu.

Zdaleka největší radost mi ale udělala hratelnost. Crysis 2 je totiž zcela lineární, pravověrnou střílečkou bez jakékoli omáčky okolo. Jakou slast člověk pocítí, když si uvědomí, že nebude muset nic craftit, že ho nečeká obrovský otevřený svět plný vedlejších úkolů, ale jen jasně vytyčený cíl, od kterého jej dělí sto tisíc vystřelených projektilů! Že tu místo hromady hloupostí najde rozumně poskládaný arzenál, který si navíc za běhu může upravovat skrz různé nástavce!

Absolutně bych nečekal, že si celých deset let po vydání tuhle osmihodinovou jízdu takovým způsobem užiju. A už vůbec bych nečekal, že po ní budu mít ještě náladu na nášup v podobě Crysis 3.

Závěr trilogie je jakousi kombinací předchozích dvou dílů, přenáší totiž džungli jedničky do New Yorku dvojky a představuje vlastní vizi jakéhosi městského pralesa. Produkční hodnoty jsou zcela jednoznačně na nejvyšší úrovni z celé trilogie, úvodní bouří bičovaná scéna ostatně vypadá velmi solidně i dnes a s úsměvem jsem si vzpomněl, že Crysis 3 byla součástí oné fascinace luky, bez nichž se v té době žádná akční hra nemohla obejít. Luk ale díky různým typům munice a podpoře stealth hratelnosti do třetího dílu skvěle zapadá.

Něco chybí

Je rozhodně škoda, že se Crysis 2 a 3 nedočkaly plnohodnotné verze pro novou generaci konzolí a běží pořád pouze ve zpětné kompatibilitě, byť s nějakými těmi vylepšeními, jako jsou pokročilejší částicové efekty a samozřejmě dvojnásobný framerate. Vizuálně by nicméně na minulé generaci rozhodně nezapadly a jediným problémem, na který jsem v rámci hraní narazil, jsou občasné lapsy umělé inteligence.

Také zamrzí, že když už se Crytek rozhodl skrz remasterovací matadory ze Saber Interactive oživit celou trilogii, nedodal k ní také samostatný datadisk Warhead pro první díl, který představil nového a výrazně charismatičtějšího hrdinu Psycha. Na druhou stranu se příznivci prvního dílu mohou radovat, na konzole totiž konečně dorazila úroveň Ascension, která byla na předminulé generaci ze hry vyjmuta kvůli přílišné náročnosti na hardware.

Jak už jsem zmínil, druhý a třetí díl nenabízejí možnosti grafického nastavení. Ten první si můžete pustit v režimu Quality, Performance, nebo Ray-Tracing. Všechny jmenované cílí na Xboxu Series X na 60 FPS, bohužel ani jeden není schopen dosáhnout tohoto framerate stabilně a zejména poslední jmenovaný se dokáže propadnout i citelně pod 50 snímků.

S ohledem na to, jak je trh lineárních stříleček v dnešní době vyprázdněný (ještě před pár lety bych nevěřil, že se to někdy stane), mohu vám remasterovanou trilogii Crysis vřele doporučit, pokud tedy po tomto žánru pociťujete zvláštní žízeň a třeba jste s chlápky v superoblecích ještě neměli tu čest. Pokud váháte a nechcete pořizovat celý balík, začněte s druhým dílem a případně pak můžete navázat trojkou. Nepochybuji o tom, že se trilogie i všechny hry zvlášť budou brzy pravidelně objevovat ve slevových akcích.

Na to, že jsem recenzi vzal víceméně proto, že se ke Crysis nikdo jiný neměl, se pro mě jedná o jedno z velmi příjemných překvapení letošního podzimu. Kdo ví, třeba se Crytek remastery snaží odhadnout potenciální zájem o čtvrtý díl…

Nejlepší (dle let) first person pro Nintendo Switch před 2025