Neon White

Příběh? Já chci HRÁT

Hra je v zásadě kombinací akčních úrovní a vizuální novely. Mezi jednotlivými levely můžete navštěvovat různé části nebe, mluvit s vedlejšími postavami, obdarovávat je nalezenými předměty a třeba pro ně plnit vedlejší úkoly. Musím se ale přiznat, že zrovna tahle část mi k srdci nijak zvlášť nepřirostla a potěší patrně především fanoušky anime, nejen díky své stylizaci, ale také díky množství různých skrytých odkazů a v neposlední řadě i přiznaně a záměrně trapnému humoru, který se mi úplně netrefil do vkusu. To ale vůbec nevadí, protože všechny kecy můžete zamáznout chytře připraveným tlačítkem pro přetáčení dialogů a veškerou pozornost věnovat akci. Protože ta je prostě boží.

Jak už jsem zmínil, Neon White je 3D skákačka z pohledu vlastních očí, ale to je jen zlomek pravdy. Vaším úkolem je co nejrychleji a nejefektivněji projít každou z krátkých úrovní a zabít přitom všechny démonické nepřátele, k čemuž vám kromě vlastního postřehu a hbitých prstů ještě pomáhají kartičky se zbraněmi. A v nich spočívá to pravé kouzlo.

Každá z karet má totiž ještě sekundární vlastnost, která je zpravidla spjata s nějakým speciálním pohybem. Běžná pistole umí střílet, pokud ale kartu „spálíte“, dá vám jeden vysoký skok navíc. Puška vám zase dodá jednorázový rychlý a poměrně daleký dash kupředu, s Uzi dokážete mocným dupnutím prorážet podlahy a pobíjet všechny démony, kteří se nešťastně ocitli v blízkosti, a tak dále

Harder, Better, Faster, Stronger

Neon White tedy ve svém jádru není ani tak střílečkou, ale spíš puzzle hrou, která vás nutí přemýšlet nad optimálním využitím karet tak, abyste se v daném levelu pohybovali co nejrychleji a mohli volit co nejúspornější cestu. Karet není neomezený počet, jsou pro každý level jasně dané a špatným užitím se můžete obrat o možnost vůbec dorazit do finiše. Úplní začátečníci mohou mít pocit, že k cíli vede jen jedna přímočará trasa, letmým pohledem na internet ale zjistíte, že se z Neon White stala úplná Mekka speedrunnerů, kteří bojují o každou setinku, předvádějí naprosto nepochopitelné výkony a možnosti hry ohýbají až k bodu zlomu.

Hratelnost Neon White je v principu extrémně jednoduchá, právě to jí ale nejvíc hraje do karet. Hlavním tahákem je tempo a rychlost, kterou se svým hrdinou dokážete vyvinout. Velkou výhodou je pak i kompaktnost jednotlivých úrovní, které jsou tak akorát dlouhé, aby vás nezdar motivoval k okamžitému restartu a dalšímu pokusu.

Hra je v tomto ohledu takovými Dark Souls mezi skákačkami (haha), protože sice umí potrápit, ale zároveň ihned nutí hráče, aby neházel flintu do žita, zakousl se a otestoval své schopnosti znovu, protože tentokrát už to určitě vyjde. Tomuto přístupu rovněž prospívá možnost okamžitě svižně restartovat úroveň, třeba v momentě, kdy si uvědomíte, že kýženého času už nedosáhnete. V tomto aspektu bych snad zkritizoval jen nutnost stisknout ještě jedno tlačítko navíc, což při opakovaných pokusech začne být poněkud otravné. PROTOŽE JÁ CHCI OKAMŽITOU AKCI!!!

Apple Music pls

Estetika úrovní díky bělostnému nebeskému mramoru občas v kombinaci s poskakováním připomíná parkourovou kultovku jménem Mirror’s Edge, já si ale při hraní nepochopitelně vzpomenul na českou freewarovou pecku jménem Řež od Albisoftu, autorů takových pecek, jako byl třeba Nukleární Karel. Klidně mi v komentářích dejte vědět, jestli si na tyhle české lahůdky prvních let nového tisíciletí taky pamatujete. Vlastně nevím, proč jsem si na tuhle velmi jednoduchou střílečku při hraní vzpomněl, možná jen kvůli svižnosti, kterou má s Neon White společnou, a také proto, jak moc mi tenkrát k hraní sednul soundtrack, i když český punk rozhodně není moje krevní skupina.

Elektronická hudba, která provází skoro stovku úrovní dnes recenzované hry, naopak mou krevní skupinou je, a to do té míry, že bych ji okamžitě byl ochoten poslouchat i samu o sobě, kdyby mi ji tedy mnou placená zatrolená streamovací služba nabídla. Ruku v ruce s hudbou jdou i velmi příjemné a uspokojivé zvuky střelby, které vycházejí z ovladače DualSense a spolu s dobře nastavenou haptickou odezvou to na mě úplně fantasticky funguje.

Jedním ze skvělých způsobů, jak vás hra zaháčkuje a přiměje vás zkoušet jeden level pořád dokola, je jednak systém medailí, kterými hodnotí výkony na základě dosaženého času, jednak postupně odemykané bonusy, mezi které patří třeba poskytování nápovědy k výhodnější trase. Autoři také skvěle trefili postupně se nabalující komplexnost, kdy hra velmi umně ukazuje hráčovi nové principy a po celou dobu zůstává příjemně svěží a novátorská. Máte díky tomu čas si každou kartičku pořádně osahat a naučit se její zákonitosti.

Kupte si to!

V pozdějších fázích se budete jen usmívat svým prvním pokusům v úvodních levelech, protože na obrazovce rozehrajete bleskurychlou holomajznu a své okolí budete sledovat spíš jako rozmazanou šmouhu. Musím nicméně přiznat, že hře více sluší kratší a intenzivní úrovně. Neobsahuje totiž žádné checkpointy, vždy musíte začít úplně od začátku, a v některých pozdějších delších úrovních může chyba v momentě, kdy je cíl už na dohled, začít spíš frustrovat.

To je ale jen drobná piha na kráse, kterou je radno překonat, stejně jako příběh nebo spíš jeho postavy, které nesednou každému, i když samo vyprávění má nakonec emotivní a dobře napsané vyvrcholení. Neon White ale stojí za to hrát kvůli tepající hratelnosti, předhánění se v leaderboardech nebo ještě lépe přímo s kamarády o to, kdo zvládnul tu kterou úroveň o pár setinek rychleji, a zjišťování, kam až v tom divokém parkouru jde zajít.

Pokud vám tahle záležitost loni utekla tak jako mně, určitě byste to měli napravit. Čistší definici prosté dravé herní zábavy aby jeden pohledal.