Na poli videoher tuhle studnici nápadů samozřejmě nejvíce vytěžila zaklínačská série, ale nejen bělovlasými šviháky živ je Slovan. A protože herní Geralt je už několik let v důchodu, mohou fanoušci všeho parohatého sáhnout třeba po nedávno vydané Black Book.

I tady budete v roli vědmáka pomáhat vesničanům s všelijakou nadpřirozenou havětí, jen místo dvou mečů vám poslouží balíček karet – a překvapivě není řeč o Gwentu. I když, nakonec vlastně trochu ano. Black Book je totiž napůl textová adventura, napůl deck-building hra, ve které budete s démony bojovat pomocí kartiček.

S chorty nejsou žorty

Hrdinkou Black Book je dívka jménem Vasilisa, které je souzeno po dědečkovi zdědit roli vesnického zaříkávače a pomáhat lidem z okolí od nadpřirozených útrap. Vasilisa se do své nové role sice dvakrát nehrne, ale když její milý skončí v hlubinách samotného pekla, rozhodne se vyjít osudu vstříc. Pokud totiž dokáže zlomit sedm pečetí v Černé knize zaříkadel svého dědečka, mohla by svou lásku dostat ze spárů pekelných zase zpátky.

Námět je to uspokojivý, ačkoli je trochu s podivem, že záchrana nešťastného mladíka zůstává hlavně ze začátku dost v pozadí. Mnohem víc pozornosti hra věnuje jednotlivým příběhům, během kterých se Vasilisa snaží prolamovat pečetě Černé knihy. Taková záležitost totiž vyžaduje asistenci toho správného démona, takže na vodní pečeť sháníte vodanoje, na osikovou banika a tak dále. A to byste nevěřili, hnedle další nešťastný vesničan má zrovinka problém právě s tou potvorou, se kterou si potřebujete popovídat.

Příběh má díky tomu značně epizodický charakter. Každá pečeť = jeden démon = jedna víceméně uzavřená kapitola točící se okolo osudu nového ansámblu nešťastníků. Po prvních pár hodinách hraní nejspíš stihnete zapomenout, že to všechno děláte kvůli mládenci uvězněnému v pekle, ale neměl bych vám to za zlé. Svět vesnického čaroděje je v Black Book natolik poutavý, že se vám podobné detaily snadno vypaří z hlavy.

Hra totiž svou inspiraci ve slovanské mytologii bere opravdu vážně, dokonce tak, že vedle ní i ten Zaklínač vypadá jako školácká fan-fiction. Místo generické fantasy přebarvené na slovansko vás čeká výlet na realisticky vykreslený ruský venkov, kde se oživlé lidové pověry a folklor mísí s historickými reáliemi naprosto přirozeně.

Hlavní i vedlejší příběhy vyznívají uvěřitelně a civilně, démonická havěť se tu představuje ve své původní, nepozápadněné podobě a celé to prostě působí velice přirozeně a svěže. Hodně tomu napomáhá i ruský dabing a časté využívání původních výrazů v anglických titulkách. A tak je Vasilisa místo čarodějnice jmenována koldunem, démonům se tu říká chorti a místo zaříkadel na ně budete sesílat zagovory.

Je to sice drobnost, ale je díky ní snadné uvěřit, že se Vasilisin příběh před nějakými sty lety mohl kdesi na ruském venkově doopravdy odehrát. A pokud by vás historický kontext hry zaujal více, hra vám postupně odemyká encyklopedii se záznamy o skutečných dějinách, kultuře, etnických skupinách a folkloru.

Ukaž a klikni

Většinu hráčů ale bude především zajímat, jak se Black Book hraje. Hra se prakticky celou dobu drží jedné formule. Pomocí mapky cestujete z jedné lokace do druhé, v každé lokaci si odehrajete nějaký ten dialog či scénu a když dojde řada na souboje, je čas vytáhnout kartičky.

Chození po mapě je víceméně lineární, jen občas si můžete odskočit do několika odboček, kde na vás čeká nějaký ten obsah navíc: někdy pár bylinek, jindy nějaký ten sidequest nebo bonusový souboj. A někdy vás čeká jen mezi řádky ukrytá předzvěst věcí příštích. Hra vás totiž ráda testuje a často vás nechá vyklouznout ze svízelné situace, pokud jste v předchozích dialozích dávali pozor a nepřehlédli nějakou důležitou nápovědu. Občas vám vaše dedukční schopnosti a dobrá paměť budou mnohem platnější než všechny karty v Černé knize.

V jednotlivých lokacích si hra obvykle vystačí s obyčejným dialogovým oknem, ale čas od času vám dá trochu více svobody a nechá vás po oblasti pobíhat svévolně. Tyhle části hru sice pocitově trochu „nafukují“, ale osobně bych se bez nich klidně obešel. Nic moc nepřidávají, brzdí tempo a mizerný pathfinding hlavní hrdinky taky ničemu nepomáhá.

Jinak má ale Black Book velice příjemnou dynamiku. Scény obvykle hezky odsýpají, jednotlivé scénáře jsou poměrně dobře napsané a čas od času vás hra postaví před nějakou tu volbu, která se vám za pár hodin hraní ošklivě vrátí.

S ošklivými návraty ostatně souvisí i počítadlo vašich hříchů a hlavně vaše chortí sebranka. Hra vás za postup hrou „odměňuje“ chorty, které Vasilisa verbuje do svých služeb. Ti vám ale většinu hry budou mnohem víc na obtíž než ku pomoci, protože jakmile se takový chort nemá kde realizovat, rozhodne se trápit svého pána (rozuměj postihy k útoku a obraně, nefunkčnost některých karet a podobné těžkosti). Můžete si ulevit tím, že své chorty pošlete trápit vesničany do okolí, ale tím si právě sbíráte body do svého počítadla hříchů, které vám hra na konci mileráda sečte.

Černé eso v rukávu

A jak že je to s těmi karetními souboji? Fungují tu obdobně jako například ve Slay the Spire nebo třeba mém oblíbeném Thronebreakerovi. Díky Černé knize disponujete balíčkem útočných a obranných karet, ze kterých v každém kole skládáte svůj zagovor. Akce svých nepřátel znáte dopředu, takže se vždy můžete obrnit proti jejich útokům, či naopak připravit na prolomení jejich obrany. Většinou ale budete muset dělat kompromisy podle toho, jaké karty máte zrovna k dispozici a kolik se vám jich do zagovoru vejde.

Mezi jednotlivými kartami samozřejmě existují všemožné synergie. Tyhle se navzájem posilují, tuhle má cenu využívat, jen pokud máte dost tamtěch, zkrátka taková karetní klasika. Svůj balíček si navíc organizujete sami, takže je na vás odhadnout, kolik těch kterých karet potřebujete, a kolik už je naopak moc, aby se vám z balíčku nestal neorganizovaný mišmaš, ze kterého vám nikdy nepřijde na ruku to, co potřebujete.

Celý systém začíná snad až moc jednoduše, ale časem se hezky rozvětví. S každou novou pečetí získáváte nové karty a po pár kapitolách už si můžete s novými synergiemi slušně vyhrát. Podobně pomalý nástup má i obtížnost. Ani zdaleka nejsem na karetní hry nějaký profík, ale prvních pár částí jsem opravdu procházel s prstem v nose. Tedy až do setkání s Rusalkou, u které jsem se naopak zaseknul na nějakých dvanáct pokusů. Od té doby hra začne těžknout a obzvláště bossové umí docela potrápit, ale naštěstí tu je nastavení obtížnosti jak pro náročnější, tak sváteční hráče.

Těžkosti východního importu

Vývojářské studio Morteshka je malým indie týmem, od kterého by bylo bláhové očekávat precizně odladěný titul. Pár přehmatů a nedodělků tu zkrátka je, i když jde spíše o povrchové vady na kráse. Je ale myslím fér vás upozornit na pár ostrých hran, které vývojáři nezvládli před vydáním obrousit.

Předně je tu grafické zpracování, které hranatou stylizací a velkými jednobarevnými plochami zakrývá, že na pořádný vizuál zřejmě nezbýval rozpočet. Daří se mu to tak nějak napůl, a i když se tu a tam objeví nějaké ta působivá scéna, prkenné a opakující se animace už schovat nedokáže.

Většina chyb má ale spíše podobu drobných nedodělků, se kterými se dá nějak smířit. Například to, že hra vám sice spočítá obranu i útok vašeho zagovoru, ale neumí do výpočtu zahrnout všechny synergie, a někdy vás tak nepěkně vypeče. Nebo to, že vám občas zakáže opustit lokaci ještě před soubojem a uvězní vás ve scéně s neporazitelným monstrem po automatickém uložení. Jindy na mě v popisu předmětu vykoukla regulérní rovnice z herního kódu, onehdy zazlobil přechod mezi scénami…

Pokulhává i anglický překlad, jak v příběhových textech, tak v popisech karet, což občas způsobuje, že si nejste stoprocentně jistí, co ten který zagovor vlastně udělá. I uživatelské rozhraní může být ze začátku trochu nepřehledné, obzvláště při sestavování balíčku nebo posílání chortů na jejich mučitelské výpravy.

Jádro hry jako takové je ale solidní, snad až na jeden postřeh ke karetním soubojům: Protože si karty táhnete náhodně z celého balíčku každé kolo znovu, štěstí hraje o trochu větší roli, než by bylo záhodno. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži při zmiňovaném souboji s Rusalkou, do kterého jsem na prvních pět pokusů šel s identickým buildem, a přitom se pokaždé dočkal diametrálně odlišného výsledku. Zatímco jednou jsem ji ani neškrábl, podruhé jsem ji málem udolal jen proto, že mi zrovna chodily černé karty, když jsem potřeboval útočit, a bílé, když jsem se potřeboval bránit.

Má poslední výtka je pak výtkou poloviční: Black Book je dlouhá hra. Možná až příliš. Její příběh vám vystačí odhadem na 20 hodin, což na lineární singleplayerovku není úplně málo. Samozřejmě to není nutně špatně, koneckonců si po celou dobu daří dobré tempo a neupadá do stereotypního grindu. I tak se ale nemůžu ubránit pocitu, že by hře prospělo, kdyby těch pečetí bylo třeba jenom pět.

Možná by to nevadilo, kdyby byly souboje o trochu komplexnější jako ve Slay the Spire. Nebo kdyby byla hlavní zápletka napínavější jako ve Thronebreakerovi. Nebo kdyby kvůli délce o to více nevynikaly všechny ty drobné nedodělky a chybky.

Na druhou stranu, pokud vás Black Book bude bavit, můžete si ji užívat o to déle. A pokud budete nadšení jen zčásti, možná zkrátka ucítíte lehkou únavu materiálu před cílovou rovinkou.

Závěr

Fakt, že za Black Book stojí malé indie studio, mě vede k určité schovívavosti. Ona ale žádné mhouření očí nakonec ani nepotřebuje, zvlášť za cenovku 25 eur. Pravda, chybek a nedodělků by mohlo být méně a příběh by mohl mít větší tah na branku, ale v jádru tu na vás pořád čeká zábavná karetní deck-buildingová hra, která ze svých mytologických zdrojů těží maximum. Pro fanoušky žánru a slovanského folklóru je to prakticky povinnost, ale i ostatním bych doporučoval ji nespouštět z dohledu.

Nejlepší (dle let) dobrodružná pro Xbox One před 2025