Sherlock Holmes: The Devil's Daughter

Hra na první dojem

Sherlock Holmes: The Devil's Daughter je hra, která umí udělat první dojem. Vůbec nepůsobí jako skromný produkt z okrajového žánru. Přestože studio Frogwares zůstává celá léta nezávislým týmem, jeho detektivní série postupně, alespoň co se týče technologie, převzala řadu pozitivních znaků mainstreamu. Jde především o dlouhou herní dobu, rozměrné herní prostředí a také o celkovou výpravnost, podpořenou skvělým audiovizuálním zpracováním.

Frogwares dokázali zkombinovat „nezávislé umění“ s plně trojrozměrným polygonálním světem a ve hře se díky tomu spojila ušlechtilost s modernou. Špičkové textury a elegantní nasvětlení dohromady budují jednak naprosto autentický, ale zároveň i příjemně kýčovitý obraz Londýna  z konce devatenáctého století.

Zůstaneme-li v mantinelech žánru, je Devil's Daughter bezesporu technicky nejdokonalejší adventurou dneška, což jejímu světu napomáhá k opravdovosti. Ať už s Holmesem procházíte z pohledu první nebo třetí osoby zaplivanými čtvrtěmi, kde nuzáci čistí lepším lidem boty, nebo čmucháte ve výstavních vilách s úžasně detailním mobiliářem, vždy máte pocit, že se vrátil čas a opravdu žijete ve starém Londýně. Skvělou uvěřitelnost prostředí upevňuje kvalitní ozvučení. Ve hře tak autenticky cvrlikají ptáci, že možná nejdříve budete podezřívat ty skutečné za vlastním oknem...

Dobře napsaný příběh, ale ta akce…

Stejně jako technické zpracování, potěší Devil's Daughter i výborným scénářem. V pětici nových detektivních případech se mísí snad všechna typicky Holmesovská témata od okultismu až po bizarní prakticky pomatenců. Protože ale případy zastihnou hrdinu v období rodinných trablů, prolínají se jednotlivé zápletky s tenkou příběhovou linií detektivova vztahu s nevlastní dcerou. Neradno prozrazovat více, jen slíbíme, že kvalitní dialogy, rafinovaná propojenost zdánlivě nesouvisejících témat a povedená stavba děje nabídnou takřka filmový zážitek.

To, co v Devil's Daughter naopak působí rozpaky, je samotná herní náplň. Pakliže se technická část hry a její scénář mohou líbit každému, hratelnost pravděpodobně rozdělí hráčstvo na dva různé tábory. Adventurní „stařešinové“ budou z herní mechaniky pravděpodobně znechuceni, naopak  konzoloví a veskrze mladší hráči se s ní asi ztotožní lépe.  Jádro pudla tkví v akční hratelnosti.

Protože se autorům zdálo, že je jejich série kvůli detektivnímu základu příliš rozvláčná, přidali jí na dynamice a přímočarosti. To byl ale přinejmenším kontroverzní nápad. Kvůli oživení hratelnosti vás totiž v Devil's Daughter čeká velké množství naskritpovaných momentů, ve kterých se problémy řeší rychlým mačkáním požadovaných tlačítek, nebo nějakým podobně připitomělým způsobem. A to věru není zábava pro každého.

Ne všechny momenty jsou samozřejmě špatné. Třeba balancování ve výškách za pomoci souběžné práce myši a klávesnice přináší příjemný adrenalin. Většina akcí ale působí hloupě nebo dokonce trapně a umí i frustrovat. Například ve rvačce, kdy musí Holmes v rychlosti volit správné chvaty, byste nejraději autory zbili. Stejně tak třeba při mnohonásobném opakování běhu močálem. V takových a mnohých dalších scénách se míchá primitivní herní mechanika s nudou či naopak frustrací podle toho, jak brzy či pozdě objevíte správné, někdy dost krkolomné, řešení.

Skvělé vyšetřování

Obecně lze říci, že kdykoliv Holmes nevyšetřuje, nebo zrovna s někým nehovoří, mění se hra ve více či méně tupou nebo nepříjemnou arkádu. Naštěstí nejsou skritpované scény alfou a omegou celého hraní. Ve skutečnosti jsou jen protikladem ke klasické vyšetřovací praxi, která se naopak  povedla.

Detektivní vyšetřování se skládá z několika tradičních prvků tvořících velmi komplexní celek. Holmes využívá cele řady unikátních schopností. Umí „skenovat“ postavy a odhadovat jejich charakter i záměry, umí si všímat detailů, které jiní nevidí, dokáže odposlouchávat rozhovory, sledovat osoby a pochopitelně také usilovně přemýšlí, dedukuje a vyvozuje zajímavé závěry.

Směs detektivních činností je opravdu atraktivní a radost vám udělá i fakt, že odhalování některých stop vyžaduje trochu opravdové zručnosti a bádání. Budete například pracovat v Holmesově malé chemické laboratoři, špekulovat nad lupou a mikroskopem nebo hledat informace v detektivově ohromném archivu. Snahu autorů zapojit hráče do autentického dění lze jednoznačně pochválit. Tím spíš, že řada funkčních předmětů má příjemně starodávný, dnes vlastně jakoby steampunkový, design.

Dedukce slavného detektiva

Přestože řada dílků detektivní mozaiky nezachází úplně do hloubky a některé činnosti lze dokonce přeskakovat (a tím automaticky řešit), stoprocentně poctivé je samotné Holmesovo detektivní uvažování. To je ve hře znázorněno jakousi dedukční mapou, ve které se sesbírané poznatky přehledně ukládají. Na celém systému je nejúžasnější, jak je nepředvídatelný. Když s Holmesem spřádáte síť domněnek a závěrů, nikdy si předem nemůžete být jisti jejich správností.

Na první pohled působí vyšetřování jednoduše. Zdá se, že je pouze otázkou času, než se Holmes dobere správného řešení, ale není tomu tak. Autoři i přes některá omezení dokázali vytvořit velmi pokročilou detektivní mechaniku, která vyniká snahou neklást vyšetřovateli okaté mantinely a dává velký prostor pro různé výklady. 

Je potěšitelné, že hráč dopředu nikdy stoprocentně netuší, zda uvažuje správně. V dedukční mapě se uplatňuje téměř libovolné množství sesbíraných indicií a některé kombinace mohou jít i proti sobě, což detektivní práci příjemně komplikuje. Veškeré možné závěry pak hra interpretuje několikerým dějovým větvením, což je vůbec to nejzajímavější vyvrcholení celé práce.

Zajímavá nepředvídatelnost systému jde tak daleko, že pokud se vám podaří lajdácky uzavřít případ jen na základě několika rychlých a nepřesvědčivých indicií, hra to nejenže dovolí, ale za trest vás klidně připraví o desítky minut příběhu, který by se při komplikovanějším vyšetřování dál rozvíjel, byť třeba jen do méně podstatné roviny. Z hlediska větvení příběhu autoři hodili opravdu pořádnou rukavici své konkurenci.

Vysoká úroveň  vyšetřování, ve kterém se snoubí zábava se svobodou rozhodování, je důkazem, že Holmesovská série je stále konkurenceschopná. Ba co víc, v řadě ohledů stanovuje nové standardy hraní. Naneštěstí má Sherlock Holmes: The Devil's Daughter problém s identitou. Všudypřítomné akční prvky zábavu spíše degradují a rozmělňují, než aby ji šperkovaly. Celkově hra působí, jako by vůbec nevěděla, komu se má zalíbit. Snad budou mít autoři příště více jasno.