Life is Strange: Before the Storm

Safírovláska

Nechápejte úvodní povzdech špatně. To, že se postava chová na pár pohlavků, se rozhodně nerovná špatné scénáristické práci, pokud jsou její motivace uvěřitelné a dobře prokreslené, což zrovna opravdu byl Chloein případ. Je proto poněkud mrzuté, že Before the Storm několik úvodních chvil působí, jako by snad tvůrci na hlubší pohnutky rezignovali a z punkerky s jizvami na duši udělali nezajímavého a jednorozměrného delikventa. Ale je to naštěstí vážně jen zdání.

Chloe v prvních vteřinách přeskakuje závoru se zákazem vstupu, aby vzápětí dala najevo svou dominanci dvěma vztyčenými prostředníčky. Směrem k ceduli na závoře, ano. Vůbec to chvíli vypadá, jako by měla zánět šlach v rukách, nebo co, protože se jí prostředníčky napřimují neustále a zdánlivě nezávisle na její vůli. Automatickou reakcí v rozhovorech jsou bezdůvodné urážky a dětinské spratkování. Jinými slovy, úvod hry předvádí budování charakteru delikátní jak náraz o kovadlinu. Je to samozřejmě dost subjektivní záležitost, ale po několika scénách budou citlivější jedinci protáčet oči k nebesům a možná se jim v záchvatu antipatií ani nebude chtít pokračovat.

Stačí ale pár desítek minut a člověk si uvědomí, že situace díkybohu není tak černá, jak se zpočátku může jevit. Tvůrci  se zřejmě naopak nechtěli zdlouhavě zaobírat klišovitou náctiletou rozervaností, a tak ji sfoukli s jemností bouracího kladiva hned zkraje, aby to bylo jasné nejen vám, ale i nábytku v místnosti, a oni se pak mohli zaměřit na ostatní aspekty (nejen) Chloeiny duše daleko pečlivěji, nežněji a s mnohem elegantnější grácií.

Uplyne hodina a chabý první dojem činí čelem vzad. Zápletka je výrazně komornější, než na jakou jsme zvyklí z předchozí hry, ale to nakonec vůbec nevadí, protože díky tomu celý příběh působí daleko intimněji a důvěrněji. Není přeci jen zas tak snadné se ztotožnit se schopností vracet čas, ale když dojde na nestrojené mezilidské vztahy, s nimi, troufáme si říci, máme zkušenost všichni. Before the Storm je představuje s neobyčejnou bezprostředností, citlivostí a jen nepatrným (a nakonec i pochopitelným) patosem. Výsledkem je Chloe, která nám po dvou hodinách prequelu přirostla k srdci několikanásobně víc než po pěti epizodách Life is Strange.

Fantastické drama a průměrná detektivka

Stěžejní motiv odpovídá vyznění celé hry. Nejde o záchranu čehokoliv, o dramatickou hrozbu nebo děsivý horor. Jde o Rachel Amber, plesovou královnu, všemi milovanou, která ale navzdory privilegiím bojuje s vnitřní prázdnotou. Na scénu přichází Chloe, podivínka a outsider s vlastní plejádou niterních strastí, a rodí se nepravděpodobné, ale o to vřelejší přátelství.

Zejména druhé epizodě, která se vztahu obou dívek věnuje naplno, není co vytknout. Je až s podivem, jak může něco tak zdánlivě obyčejného, jako jsou prosté lidské city, tak moc zaujmout a pohltit. Vypravěčský um se snoubí s působivou vizuální komunikací, vše podporuje nepřehrávaný a zdařilý dabing. Celek je strhující i poutavý, druhý akt díky tomu prosviští kolem jak spěšný vlak a člověk zůstane stát na prázdných kolejích s pocitem, že by vůbec nevadilo, kdyby těch vagónů bývalo bylo víc.

Druhá epizoda je přepychový šinkansen. Pokud ale zůstaneme u drážních příměrů, přijede po něm lehce rozkodrcaný, skřípající motoráček. Ve třetí části se totiž tvůrcům bůhvíproč zdálo, že se nestačí zaměřit na podmanivý valčík lidských emocí, který doposud tak výborně fungoval, ale je potřeba přidat i trochu kriminálního napětí, a... moc se to nepovedlo.

Během jedné zhruba tříhodinové epizody zkrátka není čas na postavení zajímavé detektivní zápletky, člověk si nestačí ani vytvořit vztah k novým postavám. Respektive, on by teoreticky čas byl, ale hra se navíc nechce vzdát ani hlubokých rozhovorů, což bylo v pořádku u předchozí tematiky, ale u krimi dramatu to boří tempo a kazí pocit naléhavosti, což snaze o závěrečný thriller ještě víc podráží nohy a konec tak vyznívá spíše do ztracena.

Známá stezka

Ano, jak si veteráni jistě pamatují, přesně takový byl i vzorec Life is Strange. Jenže tam se s průběžným posunem od komorního dramatu k „větším věcem“ počítalo od začátku a příběh byl stavěný podle toho. Oproti tomu v Before the Storm se zdá, jako by snad nápad s krimi finišem přišel až později, když už byl scénář hotový, a někdo ho tam musel roubovaně dopsat.

Podobu s Life is Strange ostatně zpozorujete na každém kroku. „Nespravuj, co funguje,“ mohl by někdo namítnout, a měl by vlastně pravdu, ale znáte to, čeho je moc... Hratelnost se opět soustředí téměř výhradně do dialogů a koncepty několika hádanek jsou okopírované z předchůdce. Znovu se tak dočkáte hledání číselného kódu v záplavě informací, pátrání po potřebných údajích na ubytovně či jednoduchého spojování důkazů na nástěnce. Drtivá většina lokací je taktéž totožná, tudíž se z hraní, pokud máte zkušenost s původní hrou, trochu vytrácí svěžest.

Výjimku, kterou nelze nezmínit, představuje scéna s divadelní hrou ve druhé epizodě. Jednak se s ní pojí vcelku nápaditá hádanka, ale hlavně má tak odzbrojující, jiskřivými emocemi nabitou pointu, že u ní zjihne i nejzahořklejší poustevník. Celé to sice trvá sotva deset minut, ale tnou do živého s takovou silou, že je snadné při nich zapomenout na realitu.

Bez druhých šancí

Poměrně pochopitelná by také mohla být obava, aby si hra dokázala udržet svůj říz, když tentokrát samozřejmě nemůžete pracovat s Maxiným temporálním talentem. Ne, v Before the Storm plyne čas napevno, ale i tak se není čeho bát. Spíš naopak. Dost dramatických chvil z původní hry ztrácelo na údernosti, protože jste si vždycky byli vědomi zadních vrátek v podobě nadpřirozené schopnosti. Ta zde chybí, což vás před monitorem nutí přemýšlet o možných následcích různých rozhodnutí víc než dřív. Však vzpomínáte, jak nervydrásající byla scéna na střeše v Life is Strange, v níž čas vrátit nešel, no ne?

Sečteno a podtrženo je Before the Storm povedený způsob, jak si ukrátit čekání na druhou řadu dobrodružství. A nejen to. Pokud byste ji hráli jako první, tedy před původní hrou, nemáte-li s ní zkušenost, poskytne hlubší příběhové zázemí a tím ještě vylepší následný zážitek z Life is Strange.

Což je mimochodem také zároveň odpověď na ještě jednu klasickou otázku: Ne, abyste pochopili příběh a užili si hru, nepotřebujete žádné vědomosti z předchůdce. V případě, že jste Life is Strange nehráli, dávalo by naopak dokonce větší smysl si hry projít chronologicky, tedy nikoliv v pořadí, ve kterém vycházely.

Kolísavá kvalita epizod zamrzí, ale minimálně první dvě stojí za váš čas bez debat, a ani ta třetí není vyloženě špatná, jen trpí na nešťastně nastavené tempo a roubované kusy zápletky. Není to ovšem nic, co by se na konto povedené první a fenomenální druhé části nedalo odpustit. Kdo by naivně čekal výraznější odklon od tradičního mustru, bude zklamaný, ale ostatní hráči moderních adventur si přijdou na své.