Journey to the Savage Planet

Překvapivě divoká planeta

Zhostíte se role kosmického kanárka, jehož pracovní náplní je prozkoumat cizí planety a zjistit, zda se třeba náhodou nehodí k lidské kolonizaci, protože Zemi už poněkud teče do klimatických bot. Když na nákup běžíte kyselinovým deštěm a uhýbáte u toho ohnivým tornádům, potřeba se urychleně přestěhovat zkrátka začne být vcelku nabíledni.

S návratem zpátky se nepočítá – ostatně palivo máte jen na jednu cestu a o vaší postradatelnosti si iluze nikdo nedělá. Šéf vám sice blahosklonně sdělí, že pokud najdete na cílové planetě palivo, můžete se vrátit, ale že by z něj při tom čišela upřímnost, se opravdu říct nedá. Kandidátů je hodně a nikdo nemá náladu se párat s každým z nich zvlášť.

Zájem firemních papalášů o vaši existenci nicméně vystřelí z nuly na sto v okamžiku, kdy se po nepříliš hladkém přistání vypotácíte ze svého plavidla a prakticky první, co na planetě, která měla být prostá známek inteligentního života, spatříte, je majestátní věž pnoucí se až do nebes. Podobný kolos bude jen těžko sedimentárního původu a sondy navíc hlásí vysoce zajímavé energetické hodnoty. Nová mise: Co to je a proč to tam je?

Hra je v první řadě komedie. Při skenování místní flóry a fauny si tak můžete přečíst nevážné popisky, kterým se občas i podaří vykouzlit úsměv, a do sluchátek vám hlásí komentáře plné vtípků vaše robotická partnerka. Tvůrci své anekdoty občas tlačí trochu na sílu, což samozřejmě není úplně ideální, ale kolem a kolem se jejich dílu daří přivádět příjemnou náladu.

Nelze se ale zbavit dojmu, že hra tak trochu mrhá svým potenciálem. Vtip a poutavá zápletka se přeci vzájemně nevylučují a podklad pro zajímavý děj by tu rozhodně byl. Tajemné mimozemské artefakty a mysteriózní hvězdná rasa? Sem s tím!

Jenže Journey to the Savage Planet je nakonec po příběhové stránce spíše jen průměr. Děj klouže pouze po povrchu věcí, což je věčná škoda. Závěr neurazí, ale ani nenadchne, protože postavy, krom krajně nesympatického šéfa, kterého ale beztak vidíte jen občas na videu, prakticky neexistují a k hlubšímu pohroužení do děje prostě chybí i dostatečné prokreslení reálií. Jinak řečeno, je vám to všechno tak nějak jedno, protože hra nedává dost důvodů, aby nebylo.

Průzkumníkovo nebe

Podobný podklad a zasazení se možná jeví jako ideální půda pro mírumilovnou expolorativní adventuru nebo rébusovku po vzoru například Obduction, ale podobné očekávání by tentokrát bylo naprosto liché. Journey to the Savage Planet je akční adventura hraničící s regulérní metroidvania plošinovkou.

Zpočátku působí trochu nejistě, jako by se bála se pořádně rozmáchnout, ale jakmile se po pár minutách vymotáte z nepřesvědčivého úvodního koridoru, přichází nadšení. Velký, chytře navržený svět plný vertikálních úrovní, vzájemně propojených lokací, které ale působí přirozeně, ačkoliv se pod povrchem samozřejmě jedná o kaskádu podřízenou hernímu progresu, a hlavně... obrovské množství schovek a tajemství.

S přibývajícím časem se odemykají schopnosti, co vám umožní přístup do dalších a dalších míst. S delšími, vyššími skoky a protonovým lanem, kterým se přitahujete k tomu určeným bodům, se úrovně otevírají v celé své propracované kráse. Po několika hodinách už létáte nad krajinou a přes propasti s naprostou lehkostí. A hru to hlavně vůbec nerozbíjí, protože s tím nejen počítá, ona to dokonce vyžaduje.

Špičková práce s vertikalitou by totiž zasloužila za odměnu třípatrový dort a další sladké pečivo s láskyplným věnováním by rovnou mohl dostat ten, kdo byl zodpovědný za skrýše. Těch je tu obrovské množství a jsou zpravidla poschovávané na naprosto nepravděpodobných místech, na zdánlivě nedosažitelných převisech, kam musíte spadnout shora po neuvěřitelném skoku víry a podobně.

Jakmile třeba omylem jednu takovou najdete a s úžasem zjistíte, že tedy opravdu má smysl snažit se lézt na vrcholky vodopádů a pod kořeny stromů a podobně, protože tam tvůrci vážně něco skryli, je zábava, kterou Journey to the Savage Planet nabízí, v horní amplitudě. Schovky bývají tak zapeklité, že když se k nim dostanete, dostaví se skutečné uspokojení. Jako byste svým geniálním hledáním cesty hru obelstili. Ačkoliv reálně to samozřejmě udělala ona vám.

Jinými slovy: Level design je jednoduše prvotřídní a do něj vetkaná objevitelská radost umí být omamná. Hra trochu působí jako jedna obrovská patnáctihodinová úroveň ze Super Mario Odyssey. Což je pochopitelně kompliment jako hrom.

Akční zklamání

Součást průzkumnické práce je nejen proplesknout všechno kamení, trávu i stromy, co se vám připletou do cesty (to mimochodem opravdu jde, facka je základní útok na blízko), ale také se vypořádat s faunou. Zvířata jsou často neškodná, ale také narazíte na šelmy, otravný bodavý hmyz, jedovaté medúzy a podobnou verbež, co se pokusí vás intimně kontaktovat svými drápy, tesáky a žihadly.

Že nemáte co do činění se zrovna pravověrnou střílečkou, naznačí už fakt, že je k dispozici všehovšudy jedna zbraň. Palba z místního sci-fi kvéru nepůsobí na omak úplně marně, ale samotná hratelnost je obyčejná. Kurzorem ve většině případů ukazujete na zvířenu, jak kdybyste odklikávali ikony na ploše, což není úplně akční nirvána.

Výjimku představují tři bossové a někteří predátoři, kterým musíte mířit na slabá místa, což je o něco lepší zábava. Bossové mají každý své vlastní mechaniky, a ačkoliv žádná z nich netryská originalitou, nepůsobí kolem a kolem špatným dojmem. Šelmy jsou na tom o něco hůř, protože existují celkem asi tak tři a hra je nestydatě recykluje, takže vás poměrně brzy omrzí.

Ono nic proti nutnosti občas něco zastřelit. Je to fajn zpestření. A bossové, ačkoliv jsou jednoduchoučcí, také fungují, jak mají. Hlavní problém je, že hra zejména ke konci trestuhodně nevyužívá své hlavní přednosti, tedy level design a objevitelské povyražení. Místo toho vás nechává podstupovat čím dál tím víc soubojů. A to je také čím dál tím větší otrava.

Journey to the Savage Planet není extrémně dlouhá hra, takže nestihne vyloženě nudit, ale v závěru už se prostě trochu zadýchá.

Povedená technika

Grafika je technicky spíše z obyčejnějšího soudku, ale to vyvažuje výtvarný design světa a jeho pohledná scénografie. Ve výsledku se tak na hru kouká hezky. Všechno také běželo, jak má, a jediný bug, který mě za celou dobu potkal, byl chvilku zaseklý ukazatel nepřítele. Takže opravdu nic, kvůli čemu by bylo potřeba brousit gilotiny.

Také je potřeba pochválit ovládání a interface. Až člověka napadne, že tvorba rozhraní je vlastně hrozně nevděčná práce, protože když se povede na jedničku, tak ho hráč vezme jako samozřejmost a nevnímá ho. Což je přesně zdejší případ. Hra přehledně a s nedbale elegantní lehkostí ukazuje všechno, co potřebujete vědět, když to potřebujete vědět. Orientace v menu je pohodlná, příjemná a vedení postavy tak sympaticky intuitivní, že vám vlastně ani nepřijde, že byste se museli něco učit nebo se s něčím sžívat. Klobouk dolů.

Výborný dojem z fantastického level designu, skvělé explorace a kvalitně provedené technické stránky trochu kazí unylá akce a ke konci by se bývala hodila trochu větší rozmanitost obsahu, ale i přesto se neostýcháme Journey to the Savage Planet doporučit. Je to zábavná, veselá záležitost na dva tři večery, která potěší zejména v případě, že vás baví prozkoumávat, objevovat a hledat tajné skrýše.