Nedá se svítit, tenhle rest bylo potřeba napravit. Ale kdybych tvrdil, jak moc jsem se těšil na to, že budu o Factoriu psát, nebyla by to pravda. Z prozaického důvodu – je jen minimální šance, že se dozvíte něco nového. Factorio je pecka. Vy to víte. Já to vím. Všichni to vědí.

Poezie mechanismu

Pokud se nicméně řadíte k těm, kdo se právě vrátili do civilizace po půl dekády trvajícím hledání sebe sama na náhorní plošině v Nepálu, a povedlo se vám tudíž nezaznamenat existenci tohoto titulu, vězte, že Factorio je česká logisticko-budovatelská strategie od pražského studia Wube Software. Náplní a vlastně i samotným cílem hry je stavba a optimalizace výrobních linek a produkčních řetězců.

Ze spárů země vyrvete pět základních surovin a skrze magii průmyslu a automatizované výroby je budete přetvářet ve stále složitější produkty. Věc se musí (ideálně sama, pomocí podávacího pásu) dostat odněkud někam, kde ji továrna za pomoci dalších věcí přetvoří na složitější věc. Tu je pak potřeba dopravit dál a vyrobit z ní ještě složitější věc. A tak dále.

Jednoduché jak facka, že? Až na to, že aby všechno fungovalo, jak má, se to zkrátka neobejde bez zapojení mozkovny. Factorio se totiž může pochlubit výborně vyváženým designem, díky kterému je pořád co dělat a hluchá místa existují jen naprosto minimálně.

Mysl zaměstná piplání. Přemýšlení. Plánování. Vylepšování. Vyvažování. Automatizace. Hraní Factoria je neustálý koloběh tří fází. Nejdřív vymýšlíte, co a hlavně jak postavíte. Pak svou konstrukci pozorujete a zkoumáte, jestli všechno probíhá, jak má. No a nakonec téměř s jistotou zjistíte, že někde něco nefunguje a je potřeba provést změny. Třeba posílit přísun mědi, protože o sedm výrobních procesů dál se fabrika zastavila v depresivním tichu, jelikož nedostává dost dílčích produktů, které se nevyrábějí, protože je málo kabelů, na něž vám nezbyla ona zmíněná měď. Není kdy se nudit.

Pak si odemknete novou úroveň produkce, zpravidla nějakým způsobem navazující na tu předchozí a vyžadující její výrobky, a zase máte co dělat. Protože každý dílčí krok čím dál tím komplikovanějších výrobních sekvencí je potřeba hlídat ostřížím okem a zajistit, aby probíhal hladce, jinak se celá mašinerie se zaskřípěním zadře a čeká, až identifikujete problém. Je to výborná zábava. Jemná péče o každou linku, jak kdybyste pracovali s lékařskými váhami, zabere drtivou většinu času, co u hry strávíte, ale výsledek pak stojí za to.

Protože nakonec se to povede. Nakonec dáte vzniknout logistickému veledílu, které bude s elegantní grácií chrlit nejsložitější produkty, aniž byste museli sami hnout prstem. A to je chvíle odměny. Chvíle, kdy se postavíte doprostřed, zaposloucháte se do symfonie ventilů, hřejivého vrčení motorů, rytmického klapání mechanických podavačů, hučení kotlů, syčení pístů i elektrického praskání z laboratoří, zahledíte se na své geniálně organizované industriální mraveniště s vědomím, že takhle jste to naplánovali a vymysleli jen a pouze vy, a zaplaví vás ryzí, nefalšované uspokojení.

Je to radost z úspěchu a vyřešení potíží, o kterou se řada jiných her marně snaží horem dolem, ale Factorio ji zvládá přivodit s naprosto nenucenou ledabylostí.

Odpověď na všechno

Čím složitější logistické problémy před vás Factorio klade, tím komplexnější nástroje k jejich řešení tahá z druhé kapsy. Zpočátku vám možná bude vadit, že jsou pásy moc pomalé či že tavicí pece nestíhají zpracovat přísun železa, ale ani se nenadějete a budete napojovat elektrickou síť na uzavřené obvody nebo třeba montovat moduly do fabrik, aby pracovaly rychleji (či naopak úsporněji nebo efektivněji).

A zhruba ve chvíli, kdy máte pocit, že už to všechno jakž takž pracuje, odemknete další technologie, v jejichž rámci přijdou roboti, kteří povýší logistickou síť na ještě vyšší úroveň. Pokud se rozhodnete je využít, oblohu nad komplexem si pro sebe náhle uzmou hejna dronů, co pilně podávají materiál, kam je potřeba. U toho ale jejich možnosti nekončí, dokážou třeba i samy stavět, co jim přikážete, pokud jim správně zajistíte přísun součástek.

Mimochodem, pokud by vám podobná úroveň automatizace přišla jako až moc složitý úkol, vězte, že se Factorio dá dokončit i bez ní. Dokonce je za to achievement. Na druhou stranu, zbudovat ji a pozorovat, jak funguje, je opět nesmírně uspokojivé, protože synchronizovaný tanec pásů a podavačů je jedna věc, ale když to všechno za vás ještě poslušně oběhají mechaničtí sluhové, je to ještě větší radost pohledět.

Satisfakci pomáhá také jeden drobný, nenápadný detail: Hraje se to skvěle. Dlouhý a pečlivý vývoj je jednoduše znát a hra pak sama působí jako perfektně sestrojená mašina. Prakticky kdykoliv, když vás napadne něco provést, zjistíte, že hra s tím nejen počítala, ale ve většině případů pro to má i funkci.

Příjemné a přehledné přesouvání materiálů podle toho, kolik jich chcete vzít? Ale jistě. Ukládání stavitelských schémat a jejich následné používání? Samozřejmě. Způsob, jak zajistit, aby vaše postava sama neodjížděla na podávacích pásech? Také tu je. Přijde vám, že chodíte moc pomalu? I to má hned několik řešení. Chcete, aby se do skladu ukládalo jen omezené množství produktu? Lze to nastavit. Máte problém si ve složité továrně zapamatovat, kde přesně se co vyrábí a ukládá? Stiskněte klávesu a hra zobrazí přehledné ikony nad každým skladištěm i výrobním článkem.

Factorio je zkrátka velmi chytrá hra, ve které se budete potýkat pouze s logistickými, nikoliv gamedesignovými problémy. Herní design vám naopak bude vycházet vstříc, jak to jen jde. A tak to má být.

Už zase něco došlo

Do všeho vstupuje ještě jeden fakt, díky kterému budete muset být pořád na špičkách jak ve čtvrtém aktu Labutího jezera. Žádné ložisko není nevyčerpatelné a tento fakt je pro směrování hratelnosti poměrně zásadní. Bez konstantního přísunu surovin výroba nepřekvapivě nedosahuje zrovna nebeských výšin. Protagonista sice nonšalantně svede na koleně z několika šutrů sestavit třeba industriální pec, ale ze vzduchu elektromotor prostě nesložíte, i kdybyste se na hlavu stavěli.

To znamená, že krom již popsané péče o vlastní továrnu se také budete muset starat o to, aby bylo mašinerii čím nakrmit. A pokud byste snad čekali, že budete mít úplnou náhodou další ložiska po vyčerpání těch úvodních příhodně hned za nejbližším vrškem, abyste se nemuseli moc namáhat, Factorio vás velmi rychle vyvede z omylu.

Jenže co teď, když zoufale potřebujete víc uranu, jelikož generátory už pokašlávají jak kuřák po ránu a posledních pár ubohých kousků zelené rudy zmizí co nevidět, ale nejbližší naleziště je kilometry daleko? Můžete se pokusit natáhnout podávací pásy do dálky, ale to je z mnoha důvodů kardinálně nepraktické. Daleko elegantnějším řešením jsou vlaky.

Factorio se nedrží zkrátka v obavě, že by příliš složitý systém mohl někdo nepochopit. Naopak, pro vyjetí z každého nádraží vás nechá nastavit libovolnou sérii podmínek včetně logických spojek mezi nimi, abyste si mohli být jistí, že všechno naloží, vyloží a pojede, jak a kdy chcete.

Jasně, účel splní i několik jednoduchých linek mezi nalezištěm a spotřebištěm, ale pokud máte náladu zkonstruovat komplikovanou síť železničních okruhů, za kterou by se nemusel stydět ledasjaký simulátor zaměřený výhradně na drážní dopravu, se signalizací, kde se bude vyhýbat několik vlaků naráz, budou na sebe čekat a křížit se, když jim to správně nastavíte, možnost tu je. A nečekejte pomocnou ruku. Vlak se opravdu chová jako vlak, není to expres do Bradavic, na konci kolejí se sám neotočí.

Také pak dejte pozor, abyste si v záchvatu budovatelského transu uvědomili, kde stojíte. Když totiž vlaku řeknete, ať jede, tak vás poslechne a prostě pojede. Jestliže se v tu chvíli budete zrovna producírovat na kolejích, bude to mít negativní vliv na vaše tělesné zdraví.

Chemičky nevoní

Pokud by vám snad všechny tyhle vrstvy hratelnosti nestačily, Factorio má ještě jednu. Na planetě totiž nejste sami. A domorodá hmyzí rasa se tváří poněkud podrážděně, když jí pod nos vypouštíte různobarevná oblaka zplodin jak na karnevalu. On ten plast nějak vzniknout musí, ale hmyzáci pro to nepřekypují pochopením.

Hra má plnohodnotnou bojovou stránku. Čím víc znečišťujete ovzduší, čemuž se nelze vyhnout, tím nabroušenější a nebezpečnější jsou původní obyvatelé. A na to je potřeba reagovat adekvátním opevněním, případně preventivním útokem, pokud si troufáte.

To přidává další starost na už tak ustaranou hlavu. Co naplat, že jste si vystavěli impozantní těžební stanici kilometry daleko, když vám ji nepřátelská vlna smaže z mapy za pár vteřin – bez automatizované obrany se neobejdete. To znamená, že bude vedle jiných věcí ještě také potřeba postavit věže, děla, zdi a samozřejmě vyřešit s nimi spojenou logistiku, protože artilerie sice vypadá impozantně, ale bez zajištěného přísunu dělostřeleckých granátů, které je pochopitelně potřeba složitě vyrobit, si na kanóny můžete leda vyvěsit bílé vlajky a pak se odebrat na pravdu boží, protože vetřelci vojenským signálům beztak nerozumí.

Factorio tak v pozdních fázích připomíná balancování roztočených talířů. Jen v o něco příjemnější formě, protože u hraní neskončíte se střepem v chodidle. Tady je potřeba posílit obranu, tady zesílit zeď, tam vám dochází uhlí a támhle zeje prázdnotou manufaktura, zatímco jiná o kousek dál zase nestíhá všechno zpracovat. A hned vedle naleziště železa, co budete brzy potřebovat, je jedna z nepřátelských základen, takže je ještě k tomu potřeba vyzbrojit bojové vozidlo a vyrazit na zteč.

Kdo ovšem nemá náladu se zrovna stát plnohodnotným občanem podle Hvězdné pěchoty a chce jen bez stresu stavět, nemusí lomit rukama. Nepřátele lze při tvorbě nové hry oslabit či jim úplně vypnout agresivní chování, takže vás nechají být, pokud je sami nenapadnete první. Každému, jak je libo.

Nejen do kosmu

Hru lze „dokončit“ tím, že postavíte kosmodrom a odletíte do vesmíru. Netřeba doplňovat, že se nejedná o snadný úkol, ačkoliv, pokud opravdu víte, co děláte, lze se do podobné situace od zelené louky propracovat i za méně než deset hodin.

Jenže... kdo by dohrával Factorio, když pokračovat je o tolik větší zábava? Pointa není odškrtnout si splněný úkol a se spokojeným úsměvem zamířit pryč. Nejde tu o to, hrát a dohrát, jde tu o to, hrát si. Optimalizovat. Ladit. Pozorovat výsledky za návalů euforie.

Pro ještě bohatší vyžití hra navíc nabízí i bez problémů fungující multiplayer a řadu různých herních módů. Libo stavební duet? Nebo režim, ve kterém je potřeba plnit konkrétní požadavky na specifickou produkci? A co naopak soutěž s ostatními, aby věděli, zač je toho továrna, až jim vytřete zrak svou sofistikovaně vyřešenou výrobou?

A kdyby se tohle všechno nakonec omrzelo, vězte, že hra je také otevřená modderské komunitě a komunitních úprav slibujících zase o trochu jiný zážitek je k nalezení nepřeberné množství. Herní doba Factoria? Zcela ve vaší režii. Od dvaceti až po tisíce hodin.

Namazaný stroj

Hra je technicky naprosto v pořádku. Čas s ní strávený nepokazila žádná nesrovnalost, zádrhel, technická chyba či bug.

Jasně, stoprocentní, utopická dokonalost neexistuje a platí to samozřejmě i pro Factorio. Pár výhrad bych měl, avšak jedná se o věci na úrovni naprostých maličkostí až hnidopišství. Líbilo by se mi, kdyby třeba v multiplayeru bylo vidět, co se chystá postavit váš spoluhráč, než to postaví, jako to dělá Satisfactory. Příjemné by bylo i nahrazování podávacích pásů za jejich lepší verzi jedním kliknutím. Trochu mi chybělo víc možností získávání elektřiny – co takhle vodní nebo větrné elektrárny? A v bojechtivých chvilkách bych přivítal víc druhů nepřátel.

Ale že bych kvůli tomu snad měl byť na maličkou chvilku chuť hru odložit nebo s ní byl nespokojený? To ani omylem. Factorio předkládá jasně definovaný problém, nabízí řadu nástrojů k řešení a pak vás za to řešení odmění. To, co chce dělat, dělá s naprostou jistotou a všechno ostatní už je na vás a vaší fantazii.

Hra vám žádné umělé klacky pod nohy házet nebude, naopak vás nechá si hrát až do úplného zemdlení. A pak se další den probudíte s myšlenkou, co a jak ještě zlepšit a spustíte ji okamžitě znovu. Takhle zkrátka vypadá špička žánru.

Nejlepší (dle let) indie hra pro Linux před 2025