Nejnovějším přírůstkem do rozrůstajícího se žánru je dnes recenzovaný Blood West. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o další z nostalgických ohlédnutí po střílečkách z dob, kdy Carmack slavil úspěch s Doomem. Opak je ale pravdou - Blood West se mnohem víc podobá třeba Thiefovi, ale nestydí se brát inspiraci ani u Stalkera a k tomu přidávat do žánrového mixu vlastní nápady. Jak tenhle dort nakonec po téměř dvou letech v předběžném přístupu dopadl?

Podivný divoký západ

Blood West má velmi jednoduchou zápletku: Jste pistolník, kterého kletba přivedla po smrti zpět na svět. Vaším úkolem bude projít tři mapy, přijít na kloub prokletí, které sužuje jednotlivá místa, a zabít hlavní monstrum každé lokace. Může se to zdát celkem málo, ale každá ze tří map je otevřená a plná míst k prozkoumávání. Než ji překonáte a porazíte jejího bosse, může vám to trvat klidně kolem deseti hodin.

Budete se tak plížit železničními stanicemi, důlními šachtami, kostely, aligátořími farmami, ale i ztroskotanými parníky nebo dřevorubeckými osadami. Každá lokace pak představuje vlastní hřiště,kde budete hledat skryté poklady, úkolové předměty, a hlavně se na nich snažit přežít. Protože Blood West je vším možným, jen ne snadnou hrou.

Většina nepřátel vás rozcupuje na kusy hned, jak se dostane poblíž. Hra vás navíc za ručičku nevede. Sice vás úkoly odkazují na jednotlivá místa, nečekejte ale žádné výrazné nápovědy. Na to, jak přežít v prokleté zemi, si prostě musíte přijít sami a minimálně ze začátku se budete pravidelně vracet k ohništi a vydávat se znovu a znovu na cestu a doufat, že tentokrát bude vše o kousek lepší.

Ne, Blood West naštěstí není Dark Souls. Smrtí o nic nepřijdete, neobnoví se ani všichni nepřátelé, jen pár náhodných. Dostanete ale určitou penalizaci do příštího průchodu - některá vám ztěžuje plížení, jiná snižuje zkušenosti a další třeba zase zvyšuje spotřebu výdrže. Pokud umřete třikrát, stačí splnit úkol a nasbíraných penále se můžete zbavit. Jedná se o typické vedlejší úkoly typu zabij pět nepřátel, aniž by tě viděli, dones pět prokletých mincí a podobně.

To je ale vlastně jediná protahovací vata, která ve hře je. Jinak vás často dost podivní obyvatelé budou posílat na výpravy, které přímo souvisí s příběhem, a nechají vás rozplétat osud jednotlivých prokletých míst. Často jsou nejdůležitější odměnou právě informace. Třeba hned v první kapitole můžete vyrazit na bosse lokace, až najdete tři artefakty. Jenže další na mapě pořád čekají. Když je posbíráte všechny, kromě zkušeností se dovíte krátké vysvětlení, co se na každém z míst stalo, ale hlavně vám hra odhalí alternativní cestu k bossovi. Ne stylem, že odemkne nové dveře, ale doopravdy vám popíše, jak vůbec tu cestu najít.

Svět podivného Divokého západu vtáhne a nepustí. Všechno má své místo a smysl. Hlavní ale je, že ho budete chtít prozkoumávat, a to i v případě, kdy vás každý metr postupu v dolech zamořených monstry bude stát nejednu vrásku. Kvůli čemu? Kvůli pečlivému budování světa, chytrému designu lokací a taky protože Blood West funguje i jako RPG.

Nemrtvým pistolníkem, vrahem nebo ožralou

Nejedná se přitom o složité RPG plné rozvětvených stromů dovedností nebo dlouhého hrabání ve statistikách. To vůbec ne. Přesto vám každá činnost, které se věnujete, dává zkušenosti. Jakmile dosáhnete nové úrovně, přijdou s ní tři body na rozdělení mezi perky. Některé jsou vcelku nudné, nechybí klasické procentuální zvýšení příjmu zkušenostních bodů nebo slevy na nákup vybavení. Co ale třeba takové krátké zpomalení času, když zamíříte zbraní? Nebo vylepšení střelby, které na třetím stupni umožní střílet z revolveru ve stylu westernů rychle od boku (a skvělé je i to, že se tahle schopnost projeví na způsobu držení zbraně ve hře)? Dovednostmi to ale jen začíná.

Hlavní páteř RPG systému totiž tvoří výbava. Máte k dispozici slot na velkou a malou zbraň. Malou dáte i do velkého, pokud se vám to hodí. Arzenál je pak příjemně rozmanitý. Pušky, revolvery, pistole, brokovnice rozšiřuje i sada zbraní na blízko, jako jsou nože, sekyry nebo šavle. Nechybí ale ani luky, kuše nebo tomahawky. Přidejte k tomu ještě to, že většina střelných zbraní má čtyři druhy munice, které se hodí na různé typy nepřátel. Někdo je náchylný na oheň, jiný třeba na stříbro. Hlavní zábava ale začíná díky zbraním unikátním.

Právě ty jsou totiž často největší odměnou za průzkum lokací. Pojmenované zbraně se sadou unikátních efektů, které pomalu ale jistě začínají tvořit základ vašeho buildu. Třeba v první kapitole jsem procházel opuštěné doly a vesnice hlavně tiše. Rychle jsem obyčejnou dýku vyměnil za kostěnou, která doplňovala životy zabíjením bez toho, aby mě protivník zpozoroval, což nebylo tak neužitečné, protože co mě nevidí, to mě nesežere.

Jenže na druhou pozici jsem si našel luk, který střílel spektrální šípy. Ty nestály munici, ale životy. Kombinace těchto zbraní se rychle stala velice efektivním kombem na likvidaci většiny nepřátel. Později přišla třeba sekyra, která zlepšuje plížení, šavle s vysokým poškozením trestající vaši nepřesnost krvácením, anebo tomahawk, který se sám vrací do ruky. Zajímavých zbraní je spousta a dají se skvěle kombinovat.

Navíc s sebou nesete ještě artefakty. Aktivovat můžete najednou až tři a účinně doladí poslední detaily vaší taktiky. Srdce wendiga třeba pomalu doplňuje životy za cenu snížení jejich maximální hodnoty. Pokud vám vadí, že vás potvory sežerou, jakmile otevřete inventář, jsou tu hodiny, které zastaví čas, když ho máte otevřený. Další třeba zefektivňují plížení, střelbu nebo upravují efekty alkoholu. Nechybí ani talisman, který zlepšuje vaše statistiky, pokud krvácíte (vzpomínáte na šavli, co jsem zmiňoval před chvílí?).

Je prostě zábava experimentovat s jednotlivými kombinacemi výbavy. K tomu lze připočíst i řadu lektvarů nebo alkoholických nápojů, které vám dodají dočasné výhody. Máte i možnost si za kus prokletého zlata u totemu koupit buff, který vydrží přesně do vaší příští smrti. Nechybí ani zápalné lahve nebo dynamit.

Proti tomu, co na vás čeká mimo bezpečí několika záchytných bodů na mapě, budete potřebovat každou výhodu. Jediné, co je občas celkem otravné, je vracení se po smrti zpět na místo skonu. Jakmile ale už mapu neprohledáváte, dá se proběhnout celkem rychle i do vzdálenějších koutů. Přesto bych si rád tyhle trapné procházky občas odpustil.

Prokletý svět

Nutno ale říct, že situace, kdy si začnete být trochu jistí v kramflecích, nastane až po několika úvodních hodinách. První chvíle, které jsem ve světě Blood Westu strávil, uměly být čistým utrpením. Všude bylo víc nepřátel, než jsem byl schopen nenápadně zabít. Utíkal jsem, pomalu nabíjel poslední náboje do revolveru a modlil se, aby vůbec vystačily. Než jsem stačil vytáhnout nůž, ghúlové ze mě udělali jen další tělo u cesty. Vlastně jsem u některých nepřátel nechápal, jak je hladce zabít. Jenže pak jsem našel první obchodníky, pobral základ výbavy a dostal pár úrovní. Nejvíc ze všeho ale pomohlo, že jsem začal chápat, jak celá hra funguje.

Na první pohled vypadá trochu jako první a druhý Thief, nabádá vás se plížit a zbavovat se nepřátel tichou cestou, prohledávat okolí, sbírat cennosti a zdroje. Brzy vám ale dojde, že přesná muška a rychlé prsty na spoušti jsou taky cesta.

Každý nepřítel je ovšem vcelku specifický. Základní ghúlové ještě nevyžadují zvláštní strategii. Pak ale nastoupí třeba poskakující okřídlení opičí pistolníci nebo stonožkám podobní plivači kyseliny. V obou případech jde celkem efektivně předvídat jejich útoky a uhýbat jim, jen co se jejich pohyby trochu naučíte. Kurtizánám se zmutovanou rukou a brokovnicí zase nechcete sestřelit masku, takže se můžete snažit jim vysázet o dost větší množství munice do těla, nebo třeba zjistit, že zezadu je jejich hlava vlastně odkrytá. A takhle bych mohl pokračovat dlouho. S chováním a slabinami protivníků je zkrátka potřeba adekvátně pracovat.

Ostatně Blood West je jedna z mála her, kde mají náhodné papírky s texty smysl. Zaprvé jich není tolik a zadruhé ve svých poznámkách lovci před vámi popisují chování nestvůr, které se kolem potulují. Jen je musíte najít. Ve hře není žádný třetí smysl a vlastně jsem nenašel ani nic, co by zvýrazňovalo předměty kolem. Navíc se často stává, že krabičku nábojů najdete zpola schovanou za skříní nebo valoun zlata zapadlý pod postelí. Musíte prostě pořádně hledat.

Přesto, když si pak přečtete, že nebohého ghúla, který se prohrabal z hrobu s půlkou rakve na sobě, je dobré vzít zezadu těžkou zbraní a pak rychle dorazit, než se rozkouká, začne vám dohromady docházet, jak celá hra vlastně funguje.

Ve druhém aktu jsem třeba zápolil s podivnými psy s lidskou hlavou. Dobře slyšeli, vytím upozorňovali na mou přítomnost a vůbec byli zatraceně otravní. Co se ale nestalo. Jednou jsem zabil utopence nožem a šel si svou cestou, najednou slyším zaštěkání a koukám, že se děsivý ohař nacpává na nebohé mrtvole a téměř ignoruje okolí, tak jednoduché to bylo!

Druhů nepřátel je tak akorát. Časem se naučíte jak na ně, záhy je začnete poznávat i podle zvuků, které vydávají. I každý ze tří finálních bossů je unikát. I na ně naštěstí existují postupy a možnosti, jak si celý souboj usnadnit. Včetně cestiček, aby hrdinové, kteří se rádi plíží, měli snazší práci si s nimi poradit. Což doopravdy oceňuji, protože není nic horšího, než když se hra rozhodne postavit tichošlápka proti silnému bossovi tváří v tvář.

Ošklivé a špatné věci

Musím říct, že od prvních momentů pro mě byl Blood West tak trochu vysněným dílem. Už od vydání Hunt: Showdown jsem si totiž přál, aby podobná hra vyšla jako plnohodnotný singleplayer a něco bližšího v dohledné době jen těžko dostanu. Tím se ale dostáváme k tomu, co je pro mě osobně největší slabinou celého titulu.

Low poly grafika, která evokuje právě starší střílečky, by vlastně ani tak nevadila. Nakonec se mi celková stylizace i líbí. Společně s ní totiž do hry vtahuje hlavně zvukový podkres. Kromě hudby, která především v některých komiksových cutscénách exceluje, se jedná hlavně o zvuky jednotlivých nepřátel a prostředí. Když třeba ve druhém aktu po dlouhé době slyšíte nějaké známé z prvního, hned vám zaklapne přesně, kdo se skrývá ve stínech opuštěné pevnosti.

Se zastaralou grafikou se ale trochu pojí i nostalgie v určitých herních mechanismech a možná až přílišný důraz na RPG. Nikdy třeba nevíte, zda zabijete nepřítele. Naštěstí jsou jejich reakce o něco zpomalené a existuje šance, že stihnete druhou ránu. To samo o sobě umí vést k adrenalinovým momentům, které jsou skvělé.

Jenže i při plížení hrají hlavní housle statistiky: Každý nepřítel má dvě hodnoty, které určí, jak rychle vás zmerčí. První je, když vás slyší, což se řídí hlavně blízkostí, nikoliv třeba povrchem. A další je ta, zda vás vidí. Samo o sobě nejde o špatný systém, vlastně by zněl celkem logicky, jakmile ale naberete dostatek procent, celkem zdatně se chvíli zvládnete plížit přímo před zraky nepřítele. Což na otevřeném prostranství prostě působí trochu divně.

Podobně je to i v případě palných zbraní. Výstřel sice upoutá monstra kolem, ale v celkem malém okruhu. Často se tak stává, že několik z nich se vrhne po vaší stopě, jen aby opodál stojící hlídka pořád jen v klidu postávala. Chápu, že jde o záležitosti ovlivněné procenty a RPG prvky, i to, že kdyby se na vás sesypalo kompletní osazenstvo, ani nejschopnější pistolník by neměl šanci. Přesto tyhle prvky nepříjemně vytrhují z ponoření, do kterého vás zbytek hry tak pracně potápí.

Poslední věc, kterou stojí za to zmínit, jsou poměrně drsné skoky v obtížnosti mezi jednotlivými mapami. Když už se v jedné stanete neohroženým zabijákem, v další vás čeká studená sprcha. Zčásti to je tím, že neznáte nepřátele a prostředí. Mnohem zásadnější příčinou je ale to, že vaše výbava může být prostě slabá a na nové hrozby nefunguje.

Kvůli tomu jsem třeba přestal používat mezi první a druhou mapou luky. Prostě nebyly dost silné, i když jsem tou dobou měl příslušnou dovednost vylepšenou na maximum. Pak přišel čas narvat úspory do nového klobouku, který vylepšuje pistole, přejít na magický revolver a kostěnou dýku vyměnit za dřevem obrostlou těžkou sekyru. Zároveň je zábava měnit styl hry, ale na druhou stranu žádné své rozhodnutí nemůžete vrátit zpátky. Body do schopností tam prostě zůstanou, i když jejich bonusy už možná nikdy nevyužijete.

Odjezd za západem slunce

Vlastně se dá říct, že jediné, co celý zážitek kazí, jsou některé dnes už překonané mechanismy spolu s RPG systémem, který občas ubírá na pocitu imerze, což se projeví hlavně při nerealistickém plížení před zraky nepřátel, nebo když jejich kolegové ignorují masakr, co se odehrává jen pár metrů od nich.

Blood West není dokonalý. Ani si neřeknete, že je to hra plná mechanismů, které jste jaktěživ neviděli. Zároveň je to ale zatraceně dobrá hra. Její atmosféra by se dala krájet, průzkum všech tří map je v první řadě zábavný a úlomky příběhu všech lokací dávají dohromady zajímavý svět podivného Divokého západu. Zpočátku může působit až frustrujícím dojmem, ale jakmile se do hry ponoříte, začne všechno dávat smysl. A všechno dohromady společně dokazuje, že i dnes může vzniknout spravedlivě obtížná hra, aniž by žánrově spadala mezi soulsovky.

Nejlepší (dle let) western před 2025