Dark Souls II proto poslední díl – zatím – trilogie. Pokud jste fandy předchozích her nebo alespoň Dark Souls, nic neřešte, hru si kupte. Možná vám některé změny úplně nesednou, ale půjde o věci drobné, které celkový dojem z hraní neruší. Pořád jde o nesmiřitelný masakr hráčových nadějí a trpělivosti s pečlivě dávkovanými odměnami, který se projeví i tím, že po každém vypnutí hry se vám ještě chvíli budou klepat prsty napětím. Konec recenze.

Nebo ne. Ale nejprve slovo pro ty, kdo nikdy na Souls sérii nesáhli. Jděte do toho! A klidně začněte dvojkou, protože je to nejsnáze přístupná hra. Pozor nejsnáze příjemná neznamená nejlehčí, aby se veteráni série nezhrozili. Dark Souls II je završením postupného vývoje od spartánské uživatelské příjemnosti první hry (Demon's Souls) přes lehké úpravy v Dark Souls až k (trochu) přístupnějšímu přivítání Dark Souls II. Což znamená, že zvědavé hráče stihne dvojka zabít během prvních tří minut. Aby věděli na čem jsou. Je to něžně násilná lekce, v kontextu série až vstřícná. Ale nabančeno dostanete stejně.

Před první smrtí...

V základu jde o akční RPG s otevřeným světem, které klade důraz na preciznost v rámci prozkoumávání světa a především soubojů. Nepozornost se trestá a platí, že není malých nepřátel. Zabít vás může každý kostliveček, kterého byste jinde sundali jen prostým dechem svého nabušeného hrdiny.

Dark Souls II těží z velké náročnosti na hráčskou odpovědnost. Platidlem jsou duše, jež vypadávají ze zabitých nepřátel a zároveň slouží jako platidlo při levelování postavy. Můžete ji formovat dle svého přání a hra před vás neklade omezení, ale určitá specializace je bez diskusí efektivní a potřebná.

Dark Souls II jsou vlastně svého druhu manažer. Musíte pěkně spravovat plán průchodu světem a přístup k protivníkům, musíte odhadnout moment, kdy už se vyplatí vrátit s dušemi a investovat je. Už jsem neříkal, že když usednete ke spásnému ohníčku a přenesete se do základní vesničky, tak se v lokacích obnoví všichni protivníci? Tím končím část pro nováčky. Pokud máte rádi výzvu, RPG nebo si jen občas sednete a bičujete se kabelem od počítače, tahle hra se vám bude líbit.

A teď k tomu šoku pro veterány. Ano, Dark Souls II přináší změny. Zásoby nepřátel mohou dojít. Jde však o důkaz promyšlenějšího designu celé hry, která se v mnoha ohledech vydává na cestu mezi Demon's Souls a Dark Souls. Ohniště se kupříkladu stala cestovními portály a vytvořila síť, kterou postupně odemykáte při objevování světa.

Šéfe, došli nám zombíci

Protivníci jsou pořád stejně smrtící a koncept propojených ohnišť představuje pojítko k jednotlivým okruhům lokací. Logicky namítnete, že by se tento systém dal jednoduše zneužít: najdete si vhodné potvory ve vhodné lokací, kde vždycky nafarmíte dušičky, skočíte si do centrální vesničky jménem Majula nakoupit a nalevelovat a opakováním tohoto procesu brzy získáte namakanou postavu. Nic nebude!

Pokud nějaké monstrum „sklízíte“ moc, jednoduše se přestane respawnovat. Navíc systém ohnišť pomáhá opravdu zoufalým případům, kdy se hráč nedokáže dostat třeba k bossovi skrz řadu jeho poskoků. Takhle je časem vybije. Pokud však máte problém s nepřáteli, kteří lemují cestu k bossovi, nejspíše si s vámi bossák stejně vytře... štít.

Díky systému teleportačních ohnišť též zpočátku nevynikne jak velký svět Dark Souls II nabízí. Rozhodně jde o svět několikanásobně větší než v jedničce. Navzdory možnosti teleportace se tedy stejně naběháte jako maratonec. Další novinka vlastně novinkou není. Po zabiti odsekne nemrtvý status z měřítka života jen kousek a nespadne rovnou na polovinu. Až s odstupem času jsem si uvědomil, že Hollowed status podobně fungoval v Demon's Souls a v Dark Souls byl mnohem vstřícnější.

Dark Souls II se tak trochu vrací ke kořenům. Drsným a zlým kořenům. Nyní vám maximální HP klesá po kouscích s každou smrtí. Což je celkem zrádná mechanika. Nejprve si neuvědomíte, že jdete do boje s nevýhodou, a pak zoufale sledujete, jak se blížíte 50 procentům redukce (dál už to naštěstí nejde) a nakonec odevzdaně přijmete svůj úděl. S každým dalším poklesem je navíc vaše postava vizuálně nemrtvější, zelenější, zombíkovatější.

Ale to je roztomilé, on je polomrtvý

Aby toho nebylo málo, nemrtvý stav už vás neochrání před invazí hráčů v PvP. Že máš jen dvě třetiny maximálního zdraví? Ale to je mi líto... zas to nebude tak dlouho trvat, ne? Jasně, stav nemrtvosti jde zvrátit konzumací Human Effigy, ale pro Kristovy a vaše rány, tu si šetřete na momenty nouze. Na chvíle, kdy už po desáté smrti víte, že s 50 procenty zdraví toho bosse nedáte. Effigy je málo a je vzácná. Naučte se bojovat s polovičním zdravím. Berte to z té lepší stránky, ušetříte léčivé prostředky!

V Dark Souls II máte pro tento akt falešné naděje (stejně nakonec zemřete) hlavně Estus flašky, které se dobíjejí u ohnišť, ale musíte je tentokrát hledat a napití vás zastaví (takže vás protivník třeba doběhne). Využít můžete ještě několik dalších věcí, primárně regenerační šutráky, které obnovují zdraví postupně, ale setrvačně a hlavně při jejich konzumaci jen zpomalíte. Můžete se tedy rozhodnout - buď riskovat, že vás protivník při chlemtání z lahve dohoní, nebo spotřebovat šutrák, který už ale návštěva u ohniště neobnoví? Obě volby mají své "ale". Dark Souls II není lehčí než předchůdci.

Bojová rutina

Boj je pořád o tom samém - naučení pohybů nepřítele, perfektním načasování a dobrém zvládnutí vlastní strategie. Kotouly nyní spotřebovávají staminu, takže nemyslete, že budete kolem protivníků dělat cirkusová kolečka. Veteráni jistě znají ten pocit, kdy mají jen zbytek zdraví, taktika jde do háje, vykašlou se na timing, myslí si, že soupeře konečně dorazí a pak rána, rána, kotoul... a jsou mrtví.

Bezhlavý boj k ničemu nevede, maximálně k bezhlavé postavě. V těchto momentech Dark Souls II zpívá svůj krásný a pochmurný hymnus. Dobře víte, že kdybyste se udrželi na uzdě, mohli jste přežít a udolat soupeře. Dobře víte, kudy vedla cesta dál, ale vám ruply nervy. Dobře víte, že jste na tuhle pasáž neměli a bude třeba ještě hodně cvičit, než ji projdete bez automatické smrti.

Nekontrolovatelné změny nálad

Dark Souls II je brilantní v tom, jak z vás vytvoří různé osobnosti. V jednu chvíli budete rozvážnými hráči, kteří už mají něco za sebou a systematicky prochází hrou. Ne jako nůž máslem, ale cíleně, metodicky a úspěšně. V dalším okamžiku budete vidět rudě, protože vás už potřetí zabil protivník, kterého jste přece předtím už dvakrát zabili. Sakra, už jsem ho dal, tak proč teď umírám? Počtvrté? Sakra! Toho bohdá nebude! Popáté. Pošesté...

Za chvíli se svému minulému já budete smát. Takový pitomec. Myslel, že má vše v malíku, a pak vyplýtval půlku zdraví na neúspěšné a bezhlavé pokusy. Nene. Už jsem to já, klidné já, které metodicky prochází hrou. Úspěšně, bez většího klopýtnutí. Ostatně, vždyť támhletoho rytíře už jsem dřív dvakrát zabil...

Celkově je snazší zamilovat se do Dark Souls II, než tomu bylo u předchozích dílů. Ne o moc, ale ta ruka, která vás v jednu chvíli hladí a vzápětí vám vytne pořádnou facku, je taková hebčí. Sice to pořád bolí, ale víte, že jste si za to mohli sami - nemáte hře odmlouvat.

Jen výjimečně máte pocit, že jsou tvůrci zlomyslní a zabili vás neférově. Nejvíc to působí v pasážích, kdy na vás někdo skočí zpoza rohu, už připravený, případně se zhmotní "odněkud". Jasně, příště už to víte, ale když vás někdo třískne po hlavě z místa, kde neměl být, naštve to. Jde ale jen o pár zlomyslných mrknutí a většinou nejde o jednorázovou smrt.

Když chcete utrpení sdílet...

Multiplayerová složka hry tvoří nemalou část zážitku v každém dílu série, Dark Souls II nevyjímaje. Můžete si sice online část hry vypnout, ale přijdete tím o spoustu zábavy. Třeba o vzkazy, které si hráči píší na zem. Nebo o kolem vás probíhající přízraky, které hned zase zmizí, ale vytváří živoucí přízračný svět, který vás neutěší, ale potěší tím, že někde trpí někdo další. A v neposlední řadě jsou součástí online světa krvavé skvrny, které ukáží poslední vteřiny života jiného nešťastníka. Někdy se jim zasmějete, jindy se z nich poučíte a vyhnete se jisté smrti.

Nejdůležitější součástí online prvku je ale PvP. Cizí hráči mohou vpadnout do vašeho světa a zkusit vás zabít. Nebo to můžete dělat vy. Všeho dle chuti. Ve hře stále existují covenanty a nyní více určují vaší roli v rámci multiplayeru. Třeba Way of the Blue je určena pro ty, kdo chtějí být chráněni, takže ve chvíli, kdy se na vás vrhne červený fantom, měli by vám přiběhnout na pomoc modří kolegové z covenantu.

Všechno zlé není pro něco dobré

Ale nelze tvrdit, že je na Dark Souls II vše sluníčkové. Dark Souls II v prvé řadě není hezká hra. Jsou na ní sice vidět limity odcházející konzolové generace, ale ani v porovnání s ostatními tituly na PS3 není hezká. V kobkách a podzemí se to nezdá, ale jakmile vylezete na povrch, praští vás nevzhlednost grafiky pořádně přes oči.

Po pár desítkách smrtí vám na tom samozřejmě nesejde, stejně už vidíte jen rudě, ale v prvních hodinách vám některé scenerie přijdou celkem hnusné. S tím souvisí má další výtka. Design bossů je mírnější - chybí bizarní a prazvláštní kusy z minulých her (Adjudicator, Sif). V celkovém měřítku nejde o nic strašného, ale s tak velkým světem by člověk rád viděl více velkých, šílených a absurdních monster.

Postavy vypráví příběh ve standardu, na jaký jsme od téhle série zvyklí. Na povrchu je to celkem klasické, mlhou nejasností zahalené vyprávění s nějakým tím klišé a za srdce vás nechytne. Kouzlo tkví až v nenápadných narážkách a náznacích, kterých si často nevšimnete. Třeba v popisech předmětů, vytesaných nápisech. Kdo chce, ten si je najde.

Dark Souls II možná umí nováčky lépe seznámit s pravidly hry, ale pokud byste si po prvních hodinách mysleli, že From Software ztratili odvahu k nekompromisnímu přístupu, další postup vás vyvede z omylu. Po cca 10-20 hodinách se vycvičíte, vybavíte, chvilku budete mít pocit, že je to vážně lehčí, ale pak přijde nová část hry, drsné vystřízlivění a opět si budete lámat hlavu, jak to vůbec zvládnout. Kdy to všechno skončí? Těžko říci, ale tahle cesta k cíli je skvělá a trvá desítky hodin.

Nejlepší (dle let) online hry pro PlayStation 4 před 2025