Rainbow Six Siege

Na první pohled pusto 

Hned na první pohled nabízí Rainbow Six Siege zatraceně málo lákadel. Zmizel příběh, ve hře neexistuje ucelená kooperativní kampaň a docela oblíbený „Hon na teroristy“ (mód PvE) nyní působí spíš jen jako nevyladěný trénink. Dojem nezlepšuje ani série čistě singleplayerových výzev, kterou lze označit za nudný a zároveň frustrující tutoriál. První pocity ze hry jsou vážně děsivé.

Siege je bohužel maximálně úsporná a při prvním seznámení neváhá ukázat svou kontroverzní tvář. Například v tutoriálu si hráč paradoxně příliš nevyzkouší to nejdůležitější – týmovou práci. Místo toho hra v drtivé většině misí ukáže jen určité modelové situace a různou bojovou výbavu. Z nudné selanky vás vyvede pouze vysoko nastavená obtížnost. Cvičák je pro začátečníky tak drsný, že jej málokdo bude chtít vůbec dokončit.

Kromě neuspokojivé singleplayerové části a ne zcela povedeného „Honu“, který trpí na nejistou umělou inteligenci protivníků a stereotypní bojové scénáře, vás v Siege čeká už jen poslední herní mód. Je jím čistě onlineová PvP akce pětičlenných družstev, která se v jednotlivých kolech střídají na pozicích útočníků a obránců.

Nejvyšší nasazení 

Ovšem právě díky týmovému multiplayeru na hru úplně změníte názor. V bitvách pětičlenných mužstev se naplno projeví snad všechny dobré nápady, kterými se novinka liší od starších dílů série.

Samotná akce začíná přípravným prologem na obou stranách. Zatímco útočící grupa s pomocí dálkově řízených dronů hledá  své protivníky a další důležité body v mapě, obránci věnují vyhrazený čas do vylepšení opevnění. Budují zátarasy, rozmisťují pasti a instalují různé technologické vychytávky.

Následné válčení obou táborů, tedy to nejlepší a nejdůležitější, už je díky obdivuhodné variabilitě misí velmi obtížně popsatelné. Co tým, to jiná taktika, co mapa, to jiný postup a co výzbroj, to diametrálně odlišný zážitek z hraní. Jednoduše nádhera.

Marná záchrana 

Představte si situaci, kdy jeden ze členů zásahovky musí po neskutečně stresujícím průzkumu budovy osvobodit rukojmí. Tým staví do čela svého nejobratnějšího člena s nejlehčí bagáží. Odvážlivec vyráží pomalu krok za krokem, doslova se koupe v potu.

Protivníci dobrovolníkovi zákeřně vytvářejí jakýsi prostor smrti. Nechají jej dojít až k cílovému místu a tiše sledují, jak osvobozuje zajatce. A pak... mise, která se dosud jevila až podezřele jednoduchá, mění se v totální inferno. Ve spršce kulek prchá zachránce s pohupujícím se civilistou na hrbu z místnosti a hystericky prosí o podpůrnou palbu.

Na pomoc se vydává kolega s obřím štítem a obvazy. Všichni tři muži najednou leží za kusem plechu a čekají na zázrak. Ten přichází shůry, když se stropním oknem do místnosti spustí na lanech zbylí členové eskorty. Přestřelka trvá asi minutu, ovšem i když z perspektivy útočníků spěje k vítězství, na konci nastává tesknivé ticho. Mise neuspěla, civilista totiž nepřežil. Radují se barikádníci.

Tato situace nebyla vymyšlená, ani převzatá z filmového scénáře. V Siege se nemusíte příliš snažit, abyste se stávali svědky velmi realistických, a přitom výsostně adrenalinových bojů. Uvěřitelné napětí ze hry sálá automaticky, vyplývá z bohatých možností taktiky a svobodného herního rozhodování.

Krýt se? Není za co! 

Pokud jde o novinky, které skvělou atmosféru nejvíce podporují, nelze nezmínit úžasně zničitelné prostředí. V novém Rainbow Six je většina stavebních materiálů snadno deformovatelná, což z každé mapy činí fantasticky nepředvídatelnou střelnici.

Díky pestrému spektru zbraní, z nichž některé jsou schopné proděravět téměř jakoukoliv překážku, se hráč necítí v žádném okamžiku bezpečně. Jednoduše řečeno, když soupeř nemůže projít dveřmi, udělá vedle nich díru.

Díky nepřehlédnutelným a zároveň ohlušujícím následkům detonací mohou obránci snadno detekovat hrozící přepadení. Nic však není se zárukou. Útočníci na oplátku, pokud k tomu mají schopné lidi, mohou své manévry pouze fingovat. Tím hra snad ze všeho nejlépe dokazuje svůj cit pro realitu. Házet falešné návnady, podněcovat zbytečnou paniku, zkrátka rozhodit psychiku nepřítele, to je v Siege nedílná součást skvělého boje.

Na nákupech

Postavy můžete navíc dále zdokonalovat - nejen co do jejich osobní výkonnosti, ale také ve výzbroji. Ta je vylepšitelná desítkami druhů položek od kvalitnějšího zaměřování přes efektivnější palbu až po výběr skutečně ultra-technologických zlepšováků.

Asi nepřekvapí, že existuje vícero způsobů, jak se k lepším statistikám a výbavě dopracovat. Bohužel, nebyl by to Ubisoft, aby svůj další ambiciózní titul neproměnil v obří eshop. Každý bojovník může svůj kariérní postup urychlit tím, že si ho de facto koupí.

Nedá se říct, že by všudypřítomné mikrotransakce bezezbytku diskvalifikovaly snahu poctivě sbírat herní zkušenosti. Ani sebelépe vybaveného vojáka si v týmu nikdo neoblíbí, bude-li švejkováním ohrožovat sebe i průběh misí.

Nelze však přehlédnout určitou formu nátlaku, kterou Ubisoft vyvíjí na ty hráče, kteří odmítají do koupené hry dále investovat. Těm nezbývá, než se na poctivou výbavu opravdu nadřít, a to z důvodu všeobecné drahoty, pokud se utrácejí pouze vybojované kredity. Skromný přísun herních bodů za jakýkoliv úspěch bohužel válečnickou kariéru opravdu nesmírně prodlužuje.

Ceny rostou, vážení! 

Ubisoft zkopíroval ekonomickou politiku z automobilového The Crew a neštítil se decimovat hráče raketově vzrůstajícími cenami schopnějších postav a jejich vybavení (v Crew jsou bizarně drahé některé supersporty). Celý vtip je v tom, že vojáci, rozdělení do několika celosvětově známých zásahových skupin, stojí sice v základní konfiguraci pakatel, ale uděláte-li v rámci jedné kategorie první nákup, další transakce už se velmi prodraží.

Chcete-li například levelovat v rámci německé jednotky GSG 9, která byla založena po masakru během olympiády v Mnichově 1972, prvního vojáka za 500 bodů koupíte po chviličce hraní. Ovšem další už budou stát jednotlivě 1000, 1500 či 2000 bodů! Fajn, řekli byste si - ušetřím na jednotku tak, že budu hrát dlouho a zdokonalím se díky tomu v boji. Jenomže to by právě Ubisoft nesměl každou chvíli posměšně chřestit měšcem a potutelně radit: „Pusť chlup, kámo, a půjde všechno samo...“ 

Zbytečná omezení 

Odhlédneme-li od touhy vydavatelství prodat svoji hru na několik způsobů, nezbývá  už v ní naštěstí příliš mnoho kritizovatelných neřestí. Výhrady bychom snad mohli mít už jen k několika podivným omezením. Například v týmech, právě jdoucích do akce, nesmí figurovat více stejných postav. To sice podporuje již mnohokrát zmíněnou variabilitu hraní, na druhou stranu jsou ale diskvalifikováni ti hráči, kteří nemohou do souboje vstoupit se svojí oblíbenou postavou prostě proto, že si ji před nimi stihl vybrat někdo jiný.

Poněkud zvláštně působí také nemožnost vybírat pro multiplayerová klání mapy a herní režimy - vše ovládá systém. Různé podmínky hraní lze volit pouze ve vlastnoručně vytvořených mačích, ve kterých ale na oplátku nelze sbírat zkušenostní body-

Suma sumárum, dlouhé čekání na další Rainbow Six se vyplatilo. Fanoušci série se sice musejí smířit s přepracovaným herním konceptem, ovšem vyčítat autorům, že se snažili být jiní, to by bylo s ohledem na obecnou monotónnost velkých herních sérií docela pokrytecké. Siege je jiná, a přestože je v nabídce základních herních příležitostí docela strohé, to co dělá, dělá skvěle.