Vždyť vstupujete do státu Arstotzka a můžete ohrozit jeho zájmy! Kdo rozhoduje o cestě dál nebo návratu? Je to nýmandský úředník v budce mezi levou a pravou stranou obrazovky. Umí říkat: Doklady, prosím. Jste to vy. Otrok systému s razítkovací nadvládou nad lidmi.

Sláva Arstotzce!

V komunistické represivní Arstotzce by většina rozumných lidí žít nechtěla. Orwellova 1984 v ní podává ruku Gilliamově Brazilu, noviny plní lži a banality, fízlování je denním chlebem a peníze? Těch je tak akorát na chleba a máslo. Přesto chce dovnitř spousta lidí – za obchodem, návštěvou příbuzného, za prací nebo v rámci tranzitního víza.

Někteří dokonce požadují azyl, protože v sousední Antegrii, Kolečii anebo Obristánu jsou poměry ještě horší. Každý návštěvník předkládá na hranicích dokumenty, které proti sobě porovnáváte, a na základě jednotnosti a pravdivosti údajů pak lidi pouštíte nebo jim vstup zakazujete.

Možná není od věci popsat si modelový příklad. Žadatel o vstup předloží pas, jehož údaje porovnáte proti osobnímu suplementu a vstupnímu povolení. Pakliže jde za prací, musí předložit ověření, a v případě nejasností mu sejmete otisky prstů, které porovnáte s oficiálním záznamem. Něco nesedí?

Možná je to hledaný terorista, a tak ještě zkontrolujete podobu se zatykači, postavíte panáka do rentgenu („Náhodná kontrola!“), a protože kupodivu všechno sedí, pustíte osobu dál. Vzápětí dostanete upozornění, že váha neodpovídá té udané v suplementu. Příště si dáte o to větší pozor.

Úředničina není nuda

V základě je Papers, Please postřehovým rychlíkem, který pracuje s (ne)schopností jedince soustředit se na více než jednu věc. Během jednotlivých dní vás zahltí proměnlivými pravidly vstupu do Arstotzky a údaji, v jejichž množství lehce přehlédnete i do očí bijící nesrovnalost. Za chyby vás systém pokutuje, a každý člověk tak znamená možnost mzdových postihů. Pakliže nezvládnete korektně odbavit kolem deseti migrantů denně, tak budete mít problém.

Finanční penalizace by byla k smíchu, kdyby na platu nezáviselo zdraví vaší početné rodiny. Nic jste nevydělali? Pak syn a manželka nebudou mít co jíst a ostatním bude zima nebo si nekoupí léky. Nakonec možná všichni zemřou, což znamená ztrátu pracovního místa a tragický konec hry. Anebo budete migranty dusit a brát od nich úplatky, takže synkovi koupíte k narozeninám drahé pastelky.

Ve jménu rodiny, státu, peněz a pokračování hry budete tedy na imigračním odmítat i sympatické lidi nebo naopak povolovat vstup evidentním grázlům, kteří ale mají papíry v pořádku. Ani nebudete chtít počítat, kolik rodin jste rozbili, kolikrát jste pustili obchodníka s bílým masem nebo šli na ruku vojákovi, který vám dává peníze za uvěznění nevinných, jen kvůli tomu, aby vaši blízcí přežili.

Morálka na dně

Papers, Please je krutou, nepříjemnou, beznadějnou a hrůzostrašnou hrou, ale také odpovědí na otázku, zda je možné interaktivně zpracovat život v totalitním systému, který vás vydírá a nutí dělat věci, se kterými vnitřně nesouhlasíte. V rámci pouhých dvou obrazovek (hraniční kontrola a hodnocení dne) zažijete zoufalství a ponížení nejen nebohých NPCček, ale také vlastních morálních hodnot.

Zároveň si uvědomíte, do jaké míry jsou imigrační procedury zneužitelné osobní zainteresovaností úředníka, a nakolik je svoboda důležitá. Třeba i svoboda tisku, protože čmuchaly od novin si ve státním zájmu do Arstotzky rozhodně pustit nechcete, čímž totalitu potvrzujete. Nemusí se vám to líbit, ale to je tak všechno, co s tím naděláte.

Zábleskem naděje, že se nedostanete do pekla, ale jen do očistce, je příběhová linka o kontrarevolucionářích, kteří se snaží do země vpašovat vlastní agenty a destabilizovat celý režim. Budete-li obratně předstírat loajalitu ke Straně a Státu, tak nakonec v Arstotzce zaplane plamen nové revoluce a snad i demokratických zítřků. Chce to ale pořádnou odvahu (riskujete vše) a chladný kalkul, abyste na sebe nepřitahovali pozornost politruků.

Papers, Please ale není jen o razítkování a porovnávání dokumentů. Občas frustrující úředničinu obohatí útok teroristy, kterého ze své budky musíte zastřelit nebo alespoň uspat speciální puškou.

Jindy zase přijde čas na rentgenový sken a odhalení nálože připjaté na zádech na první pohled normálního člověka. Můžete samozřejmě situace řešit podle své morálky a namísto teroristy třeba zastřelit donašeče ve frontě, ale to znamená konec razítkování a oprátku.

Návraty

Příběhovost je další z unikátních vlastností Papers, Please. Podle přístupu ke klíčovým migrantům se otevře jeden z dvaceti konců a hra, jejíž dohrání trvá kolem čtyř hodin, tak poskytne razítkovací zábavu na více jak deset hodin (některé konce přicházejí dřív).

Proč spouštět Papers, Please znovu, když je to tak nelítostná hra? Proč se nechat bičovat frustrací a bezmocí? Protože její autor Lucas Pope (mimo jiné spolupracoval na Uncharted) rozumí naší primitivní touze zvítězit.

Znovu a opět se budete chtít ponořit do papírování jen proto, že nebudete chtít připustit svojí porážku systémem. Jeho jednoduchost je vábivá a zároveň krutá, jakmile si spolu začnete. Každý posun, každé přežití dalšího dne, odměňuje pořádnou dávkou hráčské radosti.

One more thing...

K samotné hře jsou přidány dvě minihry. V Republia Times skládáte z dodávaného zpravodajství propagandistické noviny a v 6 Degrees of Sabotage se snažíte jako tajný fízl na základě postřehu a logiky odhalit kontrarevolucionáře v davu lidí. Dohromady jde o balík, který nečekaně trefně kritizuje politické praktiky, které, byť bychom si přáli opak, jsou v některých státech skutečností.

Nejlepší (dle let) simulace pro Linux před 2025