Nebudu zastírat, že v případě loňského Vanguardu jsem byl v období recenzování výrazně spokojenější než v následujících měsících a počin studia Sledgehammer Games jsem hrál zdaleka nejkratší dobu v novodobých dějinách Call of Duty. Jarní oznámení, že se o letošní díl postará studio Infinity Ward, které obecně považuji za nejtalentovanější z těch, která se o značku starají, jsem tedy přijal s neskrývaným nadšením.

Modern Warfare II podruhé

Infinity Ward navazují na svůj reboot podsérie Modern Warfare z roku 2019 a svým číslováním v celé věci opět nadělali pořádný maglajz. Vždyť jsme Modern Warfare 2 přece už hráli v roce 2009 a šlo tehdy o jeden z naprostých vrcholů série s fantastickou kampaní plnou bombastické akce i zlomových momentů, na které si vzpomenete i po letech, se skvělým multiplayerem, jenž bohatostí ikonických map, dostupného arzenálu a fantastického pocitu ze střelby stvrdil pozici značky na špici esportu i běžného hraní.

Call of Duty: Modern Warfare II tak má před sebou vysokou laťku k překonání, ostatně už zmíněný tři roky starý reboot, který přivedl zpátky staré známé postavy, ale zasadil je do trochu jiné časové linie, znamenal pomyslný vykřičník po řadě teček slabších ročníků. A jakkoli jsem si multiplayerový blázinec v Black Ops Cold War užil, poslední dva roky jako by laťka zase o kousek spadla. Zvládli tedy v Infinity Ward naplnit očekávání?

Ano i ne, přičemž ne z mého pohledu padá na hlavu především singleplayerové kampani. Tu si vezmu na paškál jako první, protože, ruku na srdce, pro drtivou většinu hráčů nepředstavuje primární důvod, proč si Call of Duty rok co rok s železnou pravidelností kupují. Příběhová část nového dílu představuje opětovné shledání s postavami, které série Modern Warfare představila už před lety, opět v ní figuruje kapitán Price, seržant „Soap“ McTavish, „Gaz“ Garrick nebo drsňák Ghost, jehož hlasový projev připomínající sypající se štěrk překonává nováček v sestavě, plukovník Alejandro Vargas z mexických speciálních jednotek.

Letem světem

Do příběhových detailů zabíhat nebudu, nicméně vás kampaň opět protáhne po celé řadě exotických destinací, kromě Mexika a smyšlených blízkovýchodních oblastí Al Mazrah a Urzikstánu vás čeká i procházka po nábřeží v Amsterdamu (a koupačka v jeho kanálech), Španělsko nebo finále v centru Chicaga. Mix prostředí doplňuje mix hratelnosti, ne každá mise je pro Call of Duty typickým hollywoodským spektáklem plným bortících se věžáků a pompézních explozí, přesto se nemohu zbavit dojmu, že právě v oslnivých momentech je hra vlastně nejsilnější v kramflecích.

Infinity Ward se totiž v Modern Warfare II snaží jednak pomrkávat na pamětníky legendárních misí ze starých dílů, jednak různými způsoby implementovat pasáže s plížením. Pokusy o inovaci samozřejmě lze jen stěží kritizovat, bohužel ale nejsou vždy ku prospěchu věci. Pomalejší, navíc přísně skriptováné momenty s nutností tichého postupu se musejí víceméně obejít bez možnosti svobodnějšího manévrování. Zvládají tak v první řadě ničit tempo a při hraní jsem se opakovaně přistihl, jak si říkám, proč mě autoři zdržují s potácejícím se hrdnou, když si přece Call of Duty pořizuji kvůli opulentní bayovské jízdě.

Když se na scéně objevil crafting, musel jsem nechápavě kroutit hlavou, proč se Infinity Ward zpronevěřují filosofii značky tak zbytečnými nápady. Na druhou stranu připouštím, že navádění kolegy přes systém průmyslových kamer, které představuje zajímavou logickou mezihru a málem si nezadá se sérií Metal Gear, se mi líbilo velice.

Ona poznámka o ztrácení tempa ale platí i jinde. Jak už jsem zmínil, Infinity Ward v rámci své nové hry opakovaně vykrádají sami sebe, a tak přijde na řadu i odstřelovací mise, jasně odkazující na legendární černobylské dobrodružství v hejkalech z prvního, patnáct let starého Modern Warfare. Pamětníci se mnou budou jistě souhlasit, že se jedná o jednu z nejlepších misí v rámci celé série a minimálně ve své době byla i jednou z nejlepších napříč střílečkami obecně.

V nové variaci to ale z nějakého důvodu skřípe, možná je na vině o poznání méně lákavé prostředí, možná chybí ony ikonické momenty, jako když se schováváte uprostřed rojnice nepřátel a doufáte, že si vás nikdo nevšimne, možná prostě vadí to, že je nová odstřelovačská mise až příliš dlouhá a vyzobávání vzdálených cílů popořadě tak, aby si vás nikdo nevšiml, trvá na poměry Call of Duty až úmorně dlouho, protože se během něj nic zvláštního neděje.

Totéž ostatně platí i o další sebevykrádající misi na palubě A-130, za které budete dštít síru a smrt na nebohé malé panáčky pod sebou. Můžete si sice vychutnat detailnější destrukční model budov a nebozí panďulákové žertovně poletují i po zásahu s nejnižším kalibrem, to všechno už jsme ale viděli a v průběhu nedojde na žádnou zajímavou proměnnou, která by rychle napumpovala adrenalin do žil.

Nic převratného

Kampaň Modern Warfare II je nejlepší, když se švec drží svého kopyta a servíruje to, co skutečně umí. Honička na dálnici, během níž budete přeskakovat z jednoho jedoucího auta na druhé, vyklánět se při řízení z okénka a střílet, vyhýbat se minám i protijedoucím vozidlům a granátometem zasypávat obrněné transportéry, je sice absolutně přitažená za vlasy, ale taky po čertech zábavná, stejně jako spektakulární mise na ropné plošině, kde bouře zmítá nákladními kontejnery a mezi nimi na vás čekají spršky projektilů.

Ani tohle ale nedokáže zakrýt největší bolest příběhu Modern Warfare II, a sice kompletní absenci skutečně silných a pamětihodných momentů, které by se vám vryly do vzpomínek tak, jako třeba zmíněný Černobyl, ale i exploze jaderné bomby z roku 2007 nebo kontroverzní No Russian ze staršího jmenovce letošního dílu. V roce 2019 nám Infinity Ward naservírovali aspoň docela silný zážitek v podobě čištění civilního domu od teroristů, letos na mě bohužel podobným způsobem nezapůsobilo vůbec nic a rozhodně nepomáhá ani fakt, že i když se příběh točí kolem jiných věcí a vyvíjí jiným způsobem, pořád v něm figurují taková jména, jako je generál Shepherd, a tedy tak nějak dopředu tušíte, jaký zvrat vás asi čeká.

Singleplayerová kampaň Call of Duty: Modern Warfare II je standardní, drsní muži a ženy říkají drsné a osudové věci, životy visí na vlásku, skoro až bratrská láska je potřísněna zradou, ale hra už se ani nesnaží předstírat nějaký hlubší komentář k dnešnímu komplikovanému světu a citáty slavných po každém úmrtí už působí spíš cynicky, než aby vedly k zamyšlení jako kdysi. Osobně bych si Modern Warfare II jen kvůli kampani nekoupil (ale to bych neudělal u žádného moderního ročníku), zájemce snad aspoň potěší, že se délka blíží nějakým osmi hodinám a střílení je tu pořád náramně zábavné.

Konečně k tomu podstatnému

Můžeme tedy přikročit k tomu skutečnému masíčku, který se pod názvem Modern Warfare II nachází, a sice hře více hráčů. Jako obvykle se budete moci zapojit do módů, jako je Team Deathmatch, Free-for-All (tedy klasický Deathmatch), Kill Confirmed, Domination, Hardpoint nebo Search and Destroy, hardcore varianty, které v nové hře ponesou název Tier 1, prozatím chybí a dorazí se startem první sezóny: 16. listopadu.

Nabídku režimů doplňují novinky jménem Prisoner Rescue, kdy má jeden tým bránit rukojmí a druhý je má zachránit a dovést do bezpečí, a také Knock Out, kde nepřátelské týmy bojují o balíček a vyhraje ten, který ho drží na konci kola. Oba režimy spojuje absence respawnů, spoluhráči vás ale mohou oživit. Tyto módy se hrají na menších multiplayerových mapách, už nyní jsou ale přítomny i větší módy Ground War, kde budete na velké mapě obsazovat klíčové body i za pomoci vozidel, nebo novinka Invasion, tedy v podstatě Team Deathmatch na velké mapě, rovněž s přítomností vozidel, a dokonce i botů. Hra obsahuje i playlist pro hraní z pohledu třetí osoby.

Modern Warfare II startuje s desítkou map pro běžné režimy a pěticí pro Ground War a Invasion, podíváte se třeba na závodní okruh, hraniční přechod plný vozidel nebo do luxusního hotelu, na mexické tržiště a tak podobně. Jako tradičně zde najdete mapy velmi vydařené, jako třeba zmíněný hotel, závodní okruh nebo ambasádu, na druhé straně hraniční přechod je naprosto otřesně navržené bojiště, které by si zasloužilo důkladné přepracování. Osobně jsem si oblíbil třeba bývalou cementárnu / výcvikové středisko Farm 18 a vodní elektrárnu Zarqwa, které dávají prostor pro využití prakticky všech typů zbraní a lze na nich výborně takticky manévrovat.

Konečně míň grindu

Zásadní změnou prošel systém Gunsmith, který vám umožňuje komplexní úpravu arzenálu. Gunsmith 2.0 ve zkratce rozděluje zbraně do určitých skupin a odemčené doplňky můžete využívat napříč všemi zbraněmi v konkrétní skupině. Změna slouží především k tomu, abyste nemuseli pro každou zbraň zvlášť odemykat všechny dostupné doplňky a mohli více experimentovat s úpravami i využíváním jiných nástrojů zkázy. Stále platí, že na každou zbraň můžete navěsit maximálně pět vylepšení a musíte si dobře zvolit, jaký herní styl vám nejlépe vyhovuje, protože rozdíly v bonusech jsou propastné a zběsilá střelba od boku má jiné nároky než precizní využívání ADS.

Call of Duty vám umí dát onen opojný pocit, že stále něco dostáváte a po každém zápase se vám něco odemkne. Samozřejmě v něm opět figuruje sbírání různých druhů skinů pro vašeho avatara i zbraně, které je spojené s plněním rozličných výzev. A samozřejmě už nyní po bojištích běhají lidé se zlatými skiny, ale pro běžné hráče má Modern Warfare II spoustu odměn na příští týdny a měsíce. O další se pak bude muset postarat skrz updaty a v dnešní době nezbytný battle pass.

O gunplayi, tedy pocitu ze střelby, nemohu mluvit jinak než v superlativech. Call of Duty se samozřejmě nesnaží o realismus, ale zbraně mají citelnou „váhu“, střelba z různých modelů dává (i díky ovladači DualSense) velmi odlišný pocit a už dlouho jsem neprožil tak uspokojivý pocit z používání brokovnice jako právě tady. Akce jako taková je pro běžného hráče pořád bleskově rychlá a nižší TTK patrně nováčky nechá chvíli nechápavě zírat, přesto ale od minula hra výrazně zpomalila, pohyby postav jsou citelně rozvážnější, a i když jde pořád o arkádovou střílečku, znovu má ony realističtější podtóny (na poměry Call of Duty, samozřejmě!), jaké jsme naposledy cítili v Modern Warfare z roku 2019.

Mezi novinky patří možnost rychle sebou plácnout na zem ze skoku a tuto „taktickou rybičku“ je dobré natrénovat, protože vám mnohdy zachrání život. Vítanou inovací je také plavání a boj ve vodě, naopak možnost viset z římsy a střílet z jednoruční zbraně není v praxi příliš využitelná. Osobně musím říct, že se u letošního ročníku prozatím skvěle bavím a dostávám od něj přesně to, co si od Call of Duty představuju dostávat. Bohužel to znamená, že budu muset své multiplayerové seance složitě dělit mezi Modern Warfare II a Fortnite, ale to jsou přeci jenom příjemné hráčské starosti.

Neopravuj, co není rozbité

O něco méně příjemné starosti jsou však problémy, které nové Call of Duty v současné době trápí. Jedním z nich je naprosto nepochopitelně nepřehledné uživatelské rozhraní, které místo logického rozřazení do jednotlivých kategorií míchá všechny režimy dohromady, multiplayer, kampaň i kooperativní mise najdete na jedné hromadě a hledat v ní konkrétní položky trvá zbytečně dlouho. Nechápu, proč k tomuto kroku autoři přistoupili, když ve starších dílech byly jednotlivé součásti hry krásně samostatné.

Podivných rozhodnutí je víc, ať už jde o absenci statistik, takže nemůžete sledovat své výsledky, s tím související stupidní odstranění počítadla smrtí z tabulky, takže sice vidíte, kolik jste za zápas udělali fragů, ale počet vlastních úmrtí chybí, stejně jako K/D Ratio, zmizela i možnost volit příští mapu v lobby. Osobně jsem během hraní na PlayStationu 5 nenarazil na výraznější technické problémy, hráči na PC ovšem zdaleka takové štěstí nemají a i na konzolích údajně některé uživatele trápí zamrzání načítacích obrazovek a další potíže.

Zcela absurdní je pak informace o vlnách nezaviněných banů, které poctivě hrajícím uživatelům zamezují v přístupu k zakoupené hře, přičemž jsou jejich odvolání rovnou zamítána. S těmito záležitostmi nicméně nemám osobní zkušenost.

Technicky vypadá Modern Warfare velmi dobře, především renderované filmečky mezi jednotlivými misemi mají perfektní kvalitu. I přímo v akci ale umí překvapit krásnými kulisami, již zmíněná mise na ropné plošině vypadá fantasticky, nábřeží v Amsterdamu zas můžete sledovat v mnoha srovnávacích videích jako příklad věrnosti vůči originálu. Pochválit musím zejména skvělou hru světel a stínů v mnoha misích, detailní modely a skvělé animace.

Z Call of Duty: Modern Warfare II jsou zkrátka cítit peníze, které série každoročně generuje. Pochvalu si zaslouží i zvuk, který sice nedosahuje kvalit Battlefieldu, ale rozhodně hře nedělá ostudu, a především dabing, který je na skvělé úrovni, i když scénář občas drhne.

Nové Call of Duty je tady a platí to, co každý rok. Ti, kteří se na něj těšili, ho už dávno hrají, ti, kteří sérii nenávidí, ji budou nenávidět i dál a na potkání vyprávět, že je to každý rok přece to samé. Není. Modern Warfare II má sice problémy s nevýraznou kampaní a řadou ostrých hran, které bude třeba ohladit, přes to všechno přišlo na trh ve velmi dobré kondici. Snad bude dodatečná péče dostatečná a Warzone 2.0, kterou dostaneme za pár týdnů, vrátí značce ztracený věhlas.

Nejlepší (dle let) moderní válka před 2025