Call of Duty: Modern Warfare

Bejvávalo dobře

Není nejmenšího sporu o tom, že nové Call of Duty: Modern Warfare nostalgicky pokukuje do minulosti, do slavných let původního Modern Warfare, jehož perfektní kombinace silné kampaně a neskutečně zábavného multiplayeru redefinovala, jak má vypadat novodobá střílečka. Jenže místo aby vás nová hra šťouchala do ramene a brebentila: „Koukej, jak jsem podobná původnímu Modern Warfare! Ciť nostalgii! DĚLEJ!“, na svou předchůdkyni jen důstojně kývá, uznává její výtečnost… a dělá si věci po svém.

Příběhová kampaň je toho skvělým příkladem. V rebootu se vrací známí hrdinové – hra zakládá novou časovou osu, takže všechny ty oběti Zakhaeva a Makarova jsou pořád ještě naživu, Price spolupracuje s Kamarovem, zmíněni jsou Soap i Gaz i Ghost. Jenže Modern Warfare se starými i novými známými provádí úplně nové věci. Strašidelné, nechutné, nepříjemně realistické.

Kampaň Modern Warfare je ochotná šokovat – a navíc šokovat chytře, tak, že u toho zároveň něco vyjádří. Dokonce i v sérii, která vás poslala vystřílet nevinné civilisty na ruské letiště, je tohle novinka. V mainstreamovém titulu pro širokou veřejnost úplně nečekáte brutálně syrové zobrazení chemického útoku na civilní obyvatelstvo nebo krvavého masakru v srdci Londýna. Nejen vojáci, ale i civilisté a děti tu umírají každou chvíli. Někdy i vaší vlastní zásluhou.

Kde je nepřítel?

Esence „moderní války“ je přesně tohle. Žádné jasně narýsované bitevní linie, žádní pochodující napoleonští vojáčci v modrých kabátech. Olovo si nevybírá, jestli se prokouše neprůstřelnou vestou amerického mariňáka, nebo jestli hladce propluje sakem a košilí náhodného kolemjdoucího.

Chaos. Chaos je všude kolem vás, mise jsou nacpané neozbrojenými civilisty, bojuje se v kancelářích, bojuje se v davu. Je na tom něco hororového, něco, co v nás naposledy vzbudil SWAT 4 – sice máte zbraň a jste pánem nad životem a smrtí kohokoliv, kdo se vám zatoulá na mušku, ale v tu stejnou chvíli jste zmatení a ztracení, protože všude kolem vás pobíhají lidé a vy vůbec netušíte, kdo z nich má pod kabátem ukrytou sebevražednou vestu.

Jediná škoda je, že až vám nevyhnutelně ujede ruka nebo selžou nervy, až zastřelíte civilistu (nebo několik), hra vám to nedá pořádně sežrat. Ano, když zakázaných cílů pozabíjíte moc, tak mise skončí, a tak či tak vám na konci bude snížen rating za civilní oběti, ale zvlášť to druhé je hodně těžkopádné zpracování potenciálně fascinujícího problému. Takhle nějaký speciální dialog, cutscéna, nebo dokonce rozvinutí příběhu trošku jiným směrem, když místo teroristy omylem (či špatným úsudkem) zabijete jeho ženu…

Mrtvý Rus, dobrý Rus

Kampaň je kvůli svému realistickému zpracování zamotané politiky současných válek na Blízkém východě roztříštěná a nezaostřená, bez jasně daných záporáků, za jejichž krví by vás hnala nějaká osobní odplata. A uznáváme, že vyobrazení ruské armády je problematické. Ačkoliv je její místní velitel, generál Barkov, jakýsi odpadlík, ruští vojáci jsou až příliš psychopatičtí a vůbec se nezdráhají střílet do nevinných lidí jen proto, že možná, údajně pomáhali teroristům.

Ale budiž, autoři zkrátka potřebovali pořádně naznačit, že bojujete za ty hodné a že střílíte ty zlé, což by bez excesů, jaké jsme právě popsali, bylo až překvapivě nejasné. A to je vlastně samo o sobě hodné obdivu.

Navíc je kampaň povedená nejen po příběhové, ale i herní stránce. Klíčové je efektivní střídání tempa. Chvíli se zmateně potácíte davem a nevíte, po kom střílet. Chvíli jako speciální jednotka s tlumičem uprostřed noci lovíte nic netušící teroristy. Chvíli uskakujete kulometným dávkám v klasické, otevřené bitvě. A jednou za čas dostanete kontrolu nad vrtulníkem či kamerovým systémem nebo vám hra svěří laserové ukazovátko, které rozhodně není vhodné používat při powerpointové prezentaci, pokud nechcete, aby vám plátno proděravěl minomet.

Některé obvyklé prvky tu naopak chybí, což je jedině dobře. Žádné nekonečné, únavné sekce, kde nehybně sedíte u minigunu a kosíte desítky nepřátel. Žádný indikátor zásahu – sami musíte odhadnout, jestli vaše rána nepřítele usmrtila, či nikoliv. A samozřejmě žádný wallrunning, jen překvapivě účinné opatrné vyklánění zpoza rohu.

Modern Warfare sází všechno na imerzi, na to, že uvěříte válce, která kolem vás zuří. A ona opravdu zuří, nemilosrdná, bez kompromisů. Není to kampaň na dobrou náladu, je to kampaň na rozbušené srdce a rozklepané prsty. Možná nejlepší kampaň v sérii.

Puškou proti letadlu

Zatímco kampaň se svému vzoru podobá spíš jen na povrchu, multiplayer se inspiruje doslovněji. Killstreaky, perky, attachmenty, zcela svobodná volba vlastního loadoutu – zapomeňte na novodobé výmysly jako třídy a oživování a battle royale. Tohle je mulťák původního Modern Warfare převedený do roku 2019.

Někdy ale po dědečkovi kromě krásných zlatých hodinek zdědíte i kravatu nakaženou morem. Multiplayer Call of Duty 4 jsme tehdy všichni mohli milovat, avšak nedá se popřít, že byl maličko nevybalancovaný. Někdo si na začátku urval pěknou sérii zabití a pak už vám na hlavu pršely bomby a rakety nekonečné řady killstreaků, aniž byste s tím mohli cokoliv dělat.

A killstreaky nepůsobí úplně férově ani tentokrát. Jsme pro to, aby šikovní hráči dostali nějakou odměnu, a chvíli blbnout v kokpitu stíhačky je jedna z nejlepších odměn, jaké si v multiplayerovém zápase umíme představit. Jenže ono je prostě zábavnější umřít, protože jste si nezkontrolovali slepý úhel nebo měli pomalejší reflex a tím pádem schytali kulku, než se zrodit, sežrat dávku z vrtulníkového kulometu a znovu čekat na respawn.

Čtyři muži a smrt

Navzdory takovým drobným frustracím to je většinu času rychlá, taktická přestřelka na malých mapách, kde se velmi rychle naučíte znát užitečné chokepointy a obchvacující cestičky. Některé mapy jsou příjemně vertikální, jiné se zase vyznačují extrémní nepřehledností úzkých uliček. A do toho se vám pravidelně střídá koktejl herních módů, takže chvilku hrajete Team Deathmatch, chvilku Domination, chvilku Search & Destroy… a je to fajn (nežádoucí módy si pochopitelně můžete vyfiltrovat).

Tahle různorodost je ještě zvýrazněna těžko uvěřitelnou skutečností, že jednotlivé třídy zbraní působí velice vyrovnaně. Tvůrci se před vydáním svěřili, že si hodně hráli například s třídou SMG, aby lépe odpovídala realitě a aby ji někdo používal. A hle, lidé pobíhají se sniperkami, útočnými puškami, SMG, brokovnicemi – snad jen lehkých kulometů jsme viděli míň, ale není to nic proti tristní situaci z Modern Warfare 2, kde 90 procent hráčů poskakovalo s akimbo rychlopalnými pistolkami jak nějaká kriminální verze Bugse Bunnyho.

Skvěle dopadl nový mód Gunfight, který proti sobě postaví dva dvoučlenné týmy na miniaturní mapě a s naprosto totožnou, rotující výbavou. Jedno minutové kolo odehrajete po zuby ozbrojení granáty, odstřelovačkou a samopalem, v tom dalším máte k dispozici třeba pouze pistol a pěst. Je to hektická a adrenalinová zábava, pro jejíž efektivní hraní vám navíc na Discordu stačí jediný kamarád, což je sehnatelné množství i pro kapitána Price, kterému historicky vzato většina kámošů po pár misích bídně zhyne.

Naopak Ground War, obrovský mód pro 64 hráčů, je spíš střelou mimo. Působí jako levná kopie Battlefieldu – ano, jsou tu vozidla, jenže těch pár obrněnců se řídí jako autíčka na dálkové ovládání, co se zaseknou v každé díře, ne jako mnohatunové kolosy smrti. Rázem se bojuje na větší vzdálenosti, jenže rychlý, intenzivní zážitek Modern Warfare, kde stačí pár kulek z čehokoliv, abyste se zaryli obličejem do zkrvavené hlíny, je zkrátka vhodnější pro kontaktní boj na několik (desítek) metrů.

Přívěšek pro koho?

Ohromné mapy novému Call of Duty zkrátka moc nesednou, o čemž svědčí i kooperační mód pro čtyři hráče. Jsme z něj trochu zmatení – vůbec se nepodobá klasickým Spec Ops pro dva, které jsme si kdysi tak strašně užívali v Modern Warfare 2. Namísto toho vás hra vyplivne na ohromném území… a poraďte si.

Musíte vždy splnit několik po sobě jdoucích úkolů, během toho se na vás odevšad valí nepřátelé, vy se snažíte přežít, oživit padlé spoluhráče, sbírat loot, dokonce jsou tady i třídy jako Assault a Medic… Je to zkrátka podivně nekoncepční a do Modern Warfare to podivně nezapadá, jako kdyby na tomhle jediném módu snad dělalo jiné studio.

Navíc, i když se vám hra zpočátku snaží tvrdit opak, rozhodně nejde o extenzi vynikající příběhové kampaně. Narativní omáčka kolem kooperačních misí je extrémně mdlá a vzrušení ve vás vyvolá spíš brutální obtížnost (nepřátel je opravdu hodně) než scenáristická odvaha.

Task Force 141

Modern Warfare ovšem je, navzdory některým přehmatům, nesmírně silným balíčkem akčních střílečkových aktivit. Kampaň je vynikající, multiplayer velice solidní a prozatím neovlivněný mikrotransakcemi, ve prospěch kooperace hovoří aspoň ta ohromná výzva, kterou nabízí. Zombíci a battle royale nám tady opravdu nechybí.

Můžeme si do příště přát, aby se některé věci zlepšily. Aby se scenáristé nebáli nuancí a byli ochotní vykreslit i nepřátele v lidštějších konturách, jak by si to realistické zpracování kampaně zasloužilo. Aby se designéři poučili z některých multiplayerových prvků, které tak úplně nefungují. Ale nejvíc ze všeho si přejeme, aby nějaké příště vůbec bylo. Znovuzrozené Modern Warfare si zaslouží vlastní trilogii.