První půle

V Broken Age kraluje vyprávění, konzistentní příběhový oblouk bez kompromisů, jaký ukazuje všem velkým firmám, jak se má dělat. Pointování a clickování samozřejmě nikdo neumenšuje, je ho tu hodně. Nikdy ale nehází klacky pod nohy diváckému a posluchačskému zážitku.

Paralelně prožíváte dva příběhy. Chlapec Shay se na kosmické lodi snaží uniknout diktátorskému palubnímu počítači, který se vydává za jeho milující rodiče, a každý den ho drtí těmi stejnými dětskými hrami s infantilními bytostmi. Shay ale chce být dospělý! Pomáhat! Zachraňovat! Prožívat divoká dobrodružství!

Oproti tomu se Vella v pohádkovém království do dobrodružství dostává rovnýma nohama. Jako jediná se pokouší zvrátit přesvědčení vesničanů, že jejich civilizace přežije pouze obětováním panen ohromné nestvůře. Mezi hrdiny můžete kdykoliv přepínat, byť o své existenci vzájemně neví, což využijete zejména při záseku nebo únavě z jedné příběhové linie.

Hrdinové jsou dospívající děti a ať už se jedná o palubní počítač, nebo o vesnickou společnost, prochází fází vymezování se vůči autoritám. Shay i Vella hledají vlastní cestu z vězení, vzpírají se konvencím a snaží si vydupat své místo na slunci. Oba jsou punkáči, kteří bojují se zaběhnutým pořádkem. A byť jde o často používané téma, v Broken Age je zvládnuto s noblesou a invencí, které dokazují, že Double Fine umí vzít klišé a rozpracovat ho natolik, že přestává být prázdnou ulitou.

Síla slova

Pero je silnější než meč, v případě Broken Age dokonce silnější než cokoliv. Dialogy mezi postavami neobsahují ani jedno zbytečné slovo a ženou příběh kupředu jako raketový pohon. Dokonce i hlášky při zmateném používání jednoho předmětu na druhý jsou napsány konkrétně pro danou kombinaci.

Proto se necítíte frustrovaně z neustálého opakování „tohle tady nemůžu použít,“ ale bavíte se nápaditostí a detailem scénáře. Pamětníci si připomenou doby textově košatých adventur od LucasArts, ostatní si prostě užijí jízdu a možná najdou v adventurách zalíbení, pakliže patří k těm, kteří je považují za mrtvé nebo vyčpělé.

Slovo, které herní zážitek nejlépe vystihuje, zní podmanivost. Možná dvě slova: podmanivost a malebnost. Bez unikátní a odvážné stylizace by hra ztratila podstatnou část svého šarmu, stejně jako bez hvězdného dabingu hlavní postav. Je skoro až humorné, že relativně malý Broken Age ukazuje všem velkým firmám, jak se to má dělat.

Excelence příběhu, postav, grafiky a zvuku naráží na jednoduchost úkolů a hádanek. Nedají nikomu moc zabrat a spíš jsou pro vyprávění poznámkou pod čarou, než hlavním prostředkem, který by měl hráče uchvátit. To je ale v pořádku. Určitým způsobem se tu vypráví příběh a složité záseky by ho ničily. Je ale jasné, že takový názor nemusí sdílet všichni hráči.

Druhá půle

Přestože druhé polovině Broken Age nikdo nesebral produkční hodnoty, kdosi ukradl energii první části. Shay a Vella si na konci/začátku jednotlivých kapitol prohodí místa. On již není ve své kosmické lodi, ona už není v mírně zaostalé pohádkové zemi. Následující čtyři hodiny jsou dominem nesmyslných hádanek, nevábného procházení již známých lokací, potkávání starých známých, kteří nemají moc co říci, a příběh se uzavře předvídatelným scénosledem, ve kterém žádná z postav nedojde ke svému uspokojivému naplnění.

Dívka, která dobojovala

Vezměte si třeba Vellu. Dívka, která se vzepře společenským konvencím, a nechce se nechat sežrat příšerou při tradičním obětování panen, zapomíná vstupem do kreatury (ve které žil Shay v domnění, že je na záchranné vesmírné expedici) na veškerou rozhodnost i osobitost a stává se loutkou pod velením kurzoru.

Namísto, aby scénář její charakter dál prohluboval, nemůže dělat nic jiného, než chodit po dobře známých lokacích a zjišťovat, jak celý podfuk funguje. Dozvídá se informace o Shayově životě, jenže jako hráči tyhle věci již známe. Až na několik málo odhalení se tedy nedozvíme nic zásadně nového.

Chlapec, který se nudil

To samé platí o Shayovi. Prozkoumává místa ve Vellině světě, která již dobře známe. Jednotlivé postavy nedokáží ničím překvapit - dokonce ani hipsterský umělec Curtis. Působí jako komparz, který už má po šichtě, a jen si protahuje mluvidla na další reprízu. To celé ovšem platí jen v případě, že si ještě pamatujete, co přesně se stalo v první polovině.

Pokud jste si rámcově pamatovali příběhovou kostru, ale konkrétní situace nikoliv, druhá polovina Broken Age vám to neusnadní. Na začátku nenarazíte na něco jako shrnutí „minule jste viděli“, tím pádem se doporučuje zahrát si znovu první část. Jinak třeba nebudete vědět, proč máte v inventáři věci, které máte, a jak se používají. Což je otrava.

Hádanky z nouze

Kde toho moc není, ani času na vývoj, tam je zapotřebí nacpat obsah pod tlakem a bez pořádné kontroly. Aby to alespoň vypadalo, jako že se někdo snažil. A tlak tedy v Double Fine vyvinuli značný. Jak do Shayova, tak do Vellina příběhu nacpali hádanky, které jsou nepochopitelné, nelogické, iritující, frustrující a protahují herní čas o mnoho desítek minut. Například rozvázání uzlu (v poznámkách k recenzi zapsáno $#!UZLY!). Mělo by jít o triviální záležitost, ale v podání Double Fine je to neskutečně nervující eskapáda plná backtrackingu a řešení s použitím metody pokus-omyl.

To samé platí o programování speciálního a jinak velmi roztomilého robota přes spojování jeho vnitřních kontaktů několika dráty (v poznámkách k recenzi zapsáno *#$ROBOT!). V tomto případě je dokonce možné, že hra změnila pravidla hádanky, aniž by o tom hráče informovala (v poznámkách k recenzi zapsáno CHYBA!!!).

Rozbitý vypravěč

Celý hádankový zmatek vrcholí v momentech, kdy s jednou postavou potřebujete vyřešit problém, ke kterému má klíč jen ta druhá. V takovou chvíli Broken Age neví, jestli vypráví o dvou dětech a vy sledujete jejich osudy, nebo jste součástí jejich příběhu – nedává smysl, aby Shay naprogramoval robota podle obrázku, který vidí pouze Vella.

V jednu chvíli jsem se zaradoval, že věci možná budou růžovější – to když Vella na lodi objeví odpadovou rouru, kterou je možné vyhazovat věci ven. Vzhledem k tomu, že po nějaký čas jsou Shay i Vella stále na jedno místě (on venku, ona uvnitř), doufal jsem ve vychytralé předávání předmětů mezi postavami jako v Day of the Tentacle. Ale kdeže! Roura je tu jen pro jeden účel. Její potenciál je naprosto promrhaný.

Špatná komunikace

Krom všeho ostatního je právě neexistující komunikace mezi hrdiny extrémně bolestivá. Už o sobě navzájem vědí (na rozdíl od první poloviny), ale na řešení problémů spolu nespolupracují. Metafora na ztracené dětství a první kroky v dospělosti se vytratila. A když jsme u problémů v komunikaci, zmateně působí i některé scény, ve kterých postavy říkají zničehonic věci, patřící ve vývoji konverzace někam úplně jinam – třeba Vella začne spolupracovat s nedůvěryhodnou bytostí, a teprve poté, co spolu táhnou za jedno lano, náhle může druhou stranu přesvědčovat, aby si věřily.

Druhá polovina Broken Age je přitom stále skvělá ve všech ostatních směrech. Elijah Wood a mírně upozaděný Jack Black vévodí zástupu skvělých dabérů, zatímco hudba veterána Petera McConnella v produkci Clinta Bajakiana dodává atmosféru úžasnému vizuálu. Ani dialogy nejsou úplně k zahození a dokonce přibyla možnost rychlého přesunu mezi lokacemi dvojitým kliknutím (na nic nového se netěšte, ovládání je stejně kostrbaté jako minule).

Nic z toho ale nestačí zamaskovat, že je druhá část Broken Age bez duše. Je to zrada na hráčích, kteří napnutě čekali více jak rok na kvalitní vyvrcholení příběhu. Platí to i v případě, že si zahrajete celou hru naráz. V druhé polovině prostě ztrácí tempo a smysl.

Nejlepší (dle let) logické hry pro PS Vita před 2025