Nikdo není v bezpečí

První a druhý díl téhle severské RPG strategie si nás získaly svou úžasnou uměleckou stránkou a nenapodobitelnou melancholickou atmosférou, ovšem nemalou roli sehrál i pocit, že daleká cesta je lemovaná všudypřítomným nebezpečím. Kdo hrál, ten ví, že smrt důležité příběhové postavy můžete zavinit jediným špatným rozhodnutím a scénář je dostatečně propracovaný, aby si s takovým přehozením výhybky poradil.

Lítostivý knedlík v krku, nadávání si za špatnou reakci, chvilková touha nahrát uloženou pozici okamžitě přehlušená odhodláním pokračovat dál i přes hrozné ztráty… The Banner Saga 3 se v trnech zaražených do srdce přímo vyžívá. Přitom to není žádná roguelike, v níž by vám hrdiny zabil jediný šíp – pokud postava padne v boji, pouze je na pár dní zraněná a nedostupná. Prohrát celý boj se už ale nemusí vyplatit.

Pokazit dokonce můžete i ten úplně poslední souboj a dočkáte se vyvrcholení příběhu, jen to nebude vyvrcholení zrovna dvakrát šťastné. To ukazuje, jak pěkně se příběh třetí Banner Sagy větví a jak sami určíte, kdo se dočká nového úsvitu a kdo za svou statečnost v boji proti temnotě zaplatí životem.

Čekat, či konat

Osazenstvo hlavního města Arberrang vede buď lovec Rook, nebo jeho dcera Alette, v závislosti na vašich volbách z minulých her. V téhle části hry vás trápí nedostatek zdrojů, ohromný počet lidí, obřích varlů a kentaurům podobných Horseborn nashromážděných na jednom místě, a taky zrádný bývalý guvernér Rugga, který chce i v posledních chvílích umírajícího světa vyrvat moc z rukou nemocného krále.

Druhá polovina hry, která se s událostmi v Arberrangu volně proplétá, sleduje kouzelníky Juno a Eyvinda, kteří vedou drsnou bandu námezdných válečníků, takzvaných Havranů, přímo do nebezpečí. Juno kolem sebe umí vytvořit kouli světla chránící družinu před temnotou, která pokroutí všechno, čeho se dotkne, ale i tady jsou mezilidské vztahy napjaté k prasknutí, protože… No, řekněme, že Juno umí ovládat lidské mysli, a ne všichni členové sebevražedné výpravy na ni vyrazili dobrovolně.

Rozdělit příběh na dvě úplně odlišné části je něco, oč se předchozí díly pokusily jen zlehka – sledovali jste v nich sice různé karavany se svými vlastními příběhy, ale vždycky šlo o putování z bodu A do bodu B. Třetí Banner Saga je jiná, byť obě její části působí patřičně klaustrofobicky.

Arberrang jen čeká se zadrženým dechem na nepravděpodobnou záchranu a nic z toho, co uděláte, vás samo o sobě nemůže spasit – maximálně to znamená, že se eventuálního vysvobození dočká víc dobrých lidí. Výprava do temnoty má konkrétní, byť těžko dosažitelný cíl, a ve svém smrtícím finiši odkrývá jednu záhadu za druhou.

Z bláta do louže

Tahle kombinace dvou podobných, ale přesto zásadně odlišných polovin je skvělá a zážitek z hraní je díky ní neustále čerstvý. Jen co vás pomalu přestane bavit prát se s vyhladovělými obyvateli Arberrangu, co si přišli pro zásoby vašeho klanu, přesunete se do malé, příliš malé světelné koule, kde vás budou ohrožovat divné stvůry – kdysi lidé nebo varlové, ale teď už něco úplně jiného. Něco strašného.

Úvod hry je, pravda, poněkud slabší – hodně dlouhou dobu strávíte v hlavním městě, perete se s obyčejnými lidmi a bitev je upřímně řečeno trochu moc, zvlášť na úplném začátku, kdy se dostanete do tří potyček, ještě než se pořádně stačíte rozkoukat. Kdyby to třetí Banner Saga vzala s trochu větším klidem (vývojáři se koneckonců jmenují Stoic), byl by úvodní dojem ještě lepší.

Nic takového naopak nelze vytknout samotnému závěru, který je sice uspěchaný, ale z dobrého důvodu. Veteráni vědí, že během putování z vesnice do vesnice se vám v minulých dílech neustále přičítala čísla na ukazateli dní. Věděli jste díky tomu, jak dlouho jste na cestě a na jakou dobu vám ještě vystačí zásoby. Nechceme toho prozrazovat o moc víc, než je nutné, ale asi stačí říct, že číslo, které doposud vždy stoupalo, náhle začne klesat.

Výsledkem je hektický závod s časem a potřeba riskovat takovým způsobem, který by vás v předchozích dílech asi ani nenapadl. Kdyby po nás jednička nebo dvojka chtěly, abychom buď přešli podezřelé zamrzlé jezero, v jehož hlubinách se cosi hýbe, nebo abychom celou oblast obešli, milerádi bychom těch pár dní obětovali. Tentokrát bychom si bývali klidně nazuli brusle, jen abychom byli u cíle co nejrychleji.

Cítíte na sobě skoro až fyzický tlak. „Musíš to zvládnout,“ šeptají do ucha všechny postavy, které jste se v průběhu tří dílů a desítek hodin naučili znát a milovat. „Chceš nás snad odsoudit k záhubě?“ Nechcete! Ale odsoudíte. Zemře jich mnohem víc, než by se vám líbilo, jednak kvůli špatným příběhovým rozhodnutím, jednak kvůli nezvládnutému bojování.

Zraňuj, nezabíjej

Taktická část tvoří významnou, ale zdaleka ne převážnou část herní doby. Ač to tak po nesmyslně přebitvovaném úvodu moc nevypadá, Banner Saga postupně jako by si uvědomila, že bojování není to hlavní, kvůli čemu ji lidé vyhledávají a sypou jí peníze na Kickstarteru. Pozdější tahové souboje na čtverečkovaném gridu tak většinou mají velký příběhový význam a moc dobře chápete, co je v sázce, pokud prohrajete.

Pakliže jste zkušení stratégové, asi byste prohrát neměli. Nejde o zvlášť těžkou hru. Párkrát se ale stalo, že jsme byli už skoro na lopatkách a vážně se obávali, že dostaneme na budku a někoho nám drahého to přijde draho.

Napřed je však potřeba pochopit určité trochu podivné zákonitosti místního systému. Nejdůležitější poučka? Zraňuj, nezabíjej. Týmy se nehledě na počet bojovníků vždy střídají ve svých tazích – hodní, zlí, hodní, zlí. To znamená, že když vymydlíte odpadní bojovníky s pár životy, veškeré tahy soupeřova týmy připadnou jen několika ničitelům, a pak máte obrovský problém. Daleko lepší je někoho fláknout právě tak, aby mu zbyl jeden život (a tedy i jedna síla do útoku). Už vám toho moc neudělá, ale zabere tah někomu, kdo by vás mohl rozmáznout jako otravnou mouchu.

Čím déle budete hrát, tím hlouběji se dostanete do jednotlivých nuancí souvisejících se speciálními schopnostmi postav. Těch je tady velké množství jak u vás, tak u nepřátel, a hrát naprosto optimálně nezvládne jen tak někdo. Lučištníci kolem sebe umí házet žhavé uhlíky, Horseborn cválají do zteče, kouzelnické dovednosti jsou pak vyloženě divné, připomínající šachy – Eyvindovy řetězové blesky třeba zasáhnou nejprve svůj cíl a potom všechny diagonální postavy, které se jeho čtverečku a svých čtverečků navzájem dotýkají právě jedním rohem, přátelské i nepřátelské.

Nezastavitelný příboj

Vybrat si správnou partu a naučit se naplno využívat všechny její možnosti není snadné. Ačkoli na bojišti můžete mít vždy jen šest bojovníků naráz a dávalo by tedy smysl mít svých pár elitních vyvolených, jedna z nejlepších novinek třetího dílu tuhle stabilitu efektivně narušuje.

U mnoha bitev se totiž musíte bránit několika nepřátelským vlnám. V okamžiku odpočinku mezi dvěma útoky pak lze doplnit unavenou a zraněnou sestavu náhradníky. Někdy se tím pádem vyplatí pošetřit si své nejlepší muže a ženy až do poslední, nejtěžší vlny, než aby zbytečně ztráceli bodíky vůle nebo životů v boji proti slabším soupeřům.

Vždy, než dorazí další vlna, se můžete rozhodnout radši z boje uprchnout, pokud už svým zbývajícím válečníkům nevěříte. Když ovšem vydržíte až do konce a porazíte minibosse, dostanete za odměnu většinou dost mocný předmět, který může ve váš prospěch rozhodnout některou z budoucích bitev.

Krátká lahoda

Našlo by se několik výtek technického rázu, například nepochopitelně padající framerate při vylepšování postav nebo mizející vizuální pomůcky na bojišti (pravidelně nebyly vidět hromádky kouzelného prášku, co vám vysaje vůli, a to pak na ně v jednom kuse stoupáte), ale ta největší je zároveň tak trochu pochvalou: chtěli bychom, aby The Banner Saga 3 byla delší.

Nemyslíme to tak, že byste za své peníze dostali málo muziky – stohodinové RPG naplněné generickým obsahem nemá o nic větší automatickou hodnotu než dvě hodiny dokonalé Journey. Jen máme prostě pocit, že by si skvělý příběh a jeho charismatické postavy zasloužily ještě trochu přidaného prostoru.

The Banner Saga 3 toho dělá právě tolik, aby to stačilo. Vysvětlí záhadu konce světa, vezme vás s sebou na dvě napínavá dobrodružství, přidá k tomu jako obvykle nádhernou grafiku se skvělou rotoskopickou animací a navrch ještě fantastickou hudbu, a… stačí to. Máme ale pocit, že by se v Arberrangu i uprostřed temnoty ještě dalo najít místo na další peripetie, aby obě výpravy nepůsobily tak přímočaře.

Možná je to daň za větvení příběhu. Je těžké mít ho dlouhý, pokud ho máte široký. Nikdy nevíte, která konverzace nebo zdánlivě nevinná příběhová volba může znamenat konec nějaké hlavní postavy, což pochopitelně ovlivní další dění. Hra není nefér – kdykoli se stane něco hrozného, vždy víte, že to byla vaše chyba. Problém netkví ve špatném vysvětlení situace, v nepochopení toho, co se odehrává. Problém tkví ve vaší vlastní naivitě, důvěřivosti nebo třeba i přehnané agresivitě.

Překrásný konec

Každopádně to s námi zamávalo. Všechno. Chvíle, kdy jsme přicházeli o přátele, chvíle, kdy celá sága vrcholila, dokonce i chvíle, kdy se vlastně nic moc nedělo a my si jen užívali opojení melancholickou nádherou, kterou si pro nás umírající severský svět připravil.

Některé bitvy se trochu vlečou a bojujete v nich proti stále stejným nepřátelům, a bojový systém jako takový sice neurazí, ale ani neokouzlí. Drobné výhrady máme i k urychlenému příběhu a rozmrzele mumláme ohledně technického stavu. Ale je to pár malých vad na kráse, a je to krása s velkým K. Nebo spíš s velkým K, R, Á, S a A.

The Banner Saga 3 je naprosto důstojným koncem skvělé trilogie, která se nejspíš nepodobá ničemu jinému, co jste kdy hráli. Není to veselý konec. Slogan „žili šťastně až do smrti“ by se tu dal lehce přifouknout na „žili (občas) šťastně až do (předčasné) smrti“. Ale největší tma je těsně před úsvitem. Slunce, které před čtyřmi lety v první Banner Sáze zmizelo z nebe, se na něj ještě pořád může navrátit.

Nejlepší (dle let) indie hra pro Xbox One před 2025