Inside

Návrat ke kořenům 

Ač záměrně skoupí na slovo, nezapomněli tvůrci ze studia Playdead předem ujistit, že Inside je opravdu myšlenkovým nástupcem Limba. To na vysvětlenou, proč se změnily jen kulisy a děj, ale jinak oběma hrám zůstalo mnoho společných rysů. Opět se tedy naběháte a naskáčete za pomoci velmi příjemného ovládání, znovu vyřešíte plejádu nápaditých, někdy až příjemně výstředních, puzzlů, a zase jednou to bude s chlapeckým hrdinou, s nímž do hry spadnete bez jakéhokoliv příběhového seznámení. Ale velmi odhodlaní.

Z nové hry od Playdead také docela mrazí. Nejenom skrze několik infarktových momentů hned na úvod, ale i proto, že ve hře znovu dostanou přednost zvuky před řečí. Namísto do dialogů se v Inside zaposloucháte do hrdinova dechu, stýskání a povětšinou děsivých zvuků v okolí. Snaha tvůrců zapojovat hráče do děje instinktem místo běžné komunikace přinesla ovoce v podobě neuvěřitelně silné herní atmosféry. O ní by Playdead klidně mohli přednášet na vysokých školách.

Tuhá atmosféra, neuchopitelná pointa 

Atmosféra je to, co novince dodává obzvlášť výjimečný charakter, ještě mocnější než v Limbu. Nálada je opravdu nezapomenutelná. K všeobecné tísnivosti se totiž v první polovině hry přidává i lehký horor a v té druhé pravá „orwellovská“ apokalypsa. Inside je tedy pocitově směsí Limba a ještě něčeho navíc, co se dá souhrnně označit jako sžíravá deprese z kolosální bezvýchodnosti světa.

V hlavní myšlence hry dostala prostor i typická noční můra, která občas postihne každého z nás. Znáte to, když vás pořád někdo pronásleduje? To samé se děje i hlavnímu hrdinovi, jenomže doopravdy. Za krk se mu pořád někdo věší, což ve spojení s bravurně zvládnutými skriptovanými honičkami slibuje pořádný nervák. Ke strachu z pronásledování se ale pozvolna přidá ona pečlivě budovaná skepse orwellovského typu. Inspirací pro příběh se totiž stal mnohokrát interpretovaný dystopický román „1984“.

K ději hry už ale nechceme nic víc říkat. Snad jen toto: Má velmi slušnou úroveň, ale jeho jedinou, nicméně nepřehlédnutelnou, vadou, je přílišná neurčitost. Umožňuje zbytečně mnoho výkladů, a při tom samotný závěr, který vyzní dle mého soudu úplně do ztracena, neodpovídá na žádný z mnoha předložených otazníků.

Orwellovská realita 

Zpět ještě k atmosféře a Orwellovi. Slavný britský spisovatel ve svém nejznámějším díle popisuje svět, ve kterém se lidská individualita stává zločinem a normou je bezmyšlenkovitá poslušnost. Právě to se děje v Inside a má to obrovský vliv na dojmy z hraní.

Pronásledovaný chlapec častokrát míjí fronty pochodujících těl bez duše, které jsou uvězněny v rámci blíže neurčeného projektu vládnoucí elity. Nebyl by to však známý kumšt autorů, aby přímočarý scénář nevyšperkovali. Na stádovosti našli i něco pozitivního - týmovou práci alias soudružskou výpomoc, která dramaticky promluví nejen do samotného děje, ale i do hratelnosti.

Parta hic 

Zatímco v první polovině herní kampaně si chlapec, pronásledovaný lidmi, psy a dokonce i vodními divoženkami, řeší svoje trable sám, s přibývajícím časem, jak se stále přibližuje předpokládané podstatě teroru, přidávají se k němu postavy, kterým se podařilo ze soukolí nesvobody uniknout. Protože ale stále nedokáží samostatně myslet, chlapec je využije k vlastním cílům. S pomocí mentální vysílačky je přinutí k týmové pomoci při řešení puzzlů, což je prvek, který jste v plošinovkách asi ještě neviděli.

Je úžasné sledovat, jak parta nemyslících „zombií“ vyhazuje malého hocha do výšky, aby se chytil vysutého žebříku, jak mu z vlastních rukou dává záchrannou síť, aby si při pádu smrtelně nenatloukl, a jak to vše (a ještě mnohem víc) technicky krásně funguje. Umělá inteligence je natolik schopná, aby různé skupiny „přeživších“ následovaly hocha v pravý čas napříč tunely, poschodími a dokonce i celými mapami - bez jakéhokoliv zádrhelu.

Úroveň zpracování týmové práce nemá konkurenci, a to to vypadalo, že po jízdě na praseti z úvodu hry už nemůže nic překvapit. Nejkouzelnější ale na puzzlech je, že jejich cíle nebývají kdovíjak duchaplné. Vždy jde o to jen někam vyskočit, nebo něco někde posunout, jenomže to řešení! Nechat vcucnout do parní mlátičky kuřata, aby vystřelena fukarem srazila z římsy balík slámy, to snad dobře ilustruje styl, jakým autoři při tvorbě rébusů přemýšleli. Skromný účel prostě světí velkolepé a vtipné prostředky, což docela obměkčuje jinak velmi ponuré herní reálie.

Jednoduchost zametla cestu pocitům

Po zkušenostech s Limbo se dalo docela dobře očekávat, že ani Inside nebude příliš komplikovaná a složitá hra. Je to pravda. Ovládání je maximálně strohé. Hrdinný chlapec nemá žádné speciální schopnosti, ve kterých by leveloval. Za pochodu také nic nesbírá, a jak už bylo řečeno, u puzzlů se hlavně dobře baví. Celkově hra po mechanické stránce nepřináší nic komplexního, ani objevného, ale to nevadí, Inside je hlavně pocitová hra. A pocity ve srovnání s předchůdcem dokáže umocnit zcela novými prostředky. Hlavně perfektním technologickým zpracováním.

Vzhled Inside je z technického hlediska fantastický. Autoři použili vícevrstevnou grafiku, a tak se v popředí i pozadí pořád něco děje. Je to vlastně nový prostor pro vyjádření herních myšlenek, zápletek a celkové atmosféry. Specifickou techniku autoři vyšperkovali také o hrátky s perspektivou. Obraz se díky tomu často někam naklání, pohupuje se a mění i poměr ve velikostech postav a prostředí. Jednak to umožnilo vytvořit úžasně panoramatické záběry, hlavně ale vynikl krásný kontrast mezi chlapcem a různými objekty. Některé puzzlovité mechanismy jsou oproti postavě tak ohromné, až to donutí vzpomenout na Shadow of the Colossus.

Špičkovému obrazu sekunduje také bravurní fyzika, která se stará o skvělý pohyb a destrukci materiálů včetně zpracování vody, jež v ději hraje významnou roli. Hošík se bude často potápět sám i v ponorce, jako by se snad autoři inspirovali i BioShockem. Díky realistickým bublinám, odleskům a zpomalenému pohybu je potápění vážně zážitek.

Trochu fádní a krátké 

Skvělá technologie nicméně neznamená skvělý level design. Zpočátku nadchne venkovské  prostředí, ve kterém autoři ztvárnili ušmudlanou apokalypsu, nápadně se podobající Evropě za druhé světové války (mrtvý dobytek, rozbité stodoly, bláto, zmar…). Časem však otěže převezme relativně monotónní industriální architektura. Jistě, řada momentů je i v této fázi fantastická. Nezapomenutelné je třeba soustrojí, evokující krevní oběh mechanického obra. Čekání na nějaký další typ prostředí je nicméně marné. Inside od určitého okamžiku prostě zůstane kovově chladná a skákání po různých skladištích občas zpestří jen zmíněné podvodní putování.

Než aby Inside začala svým prostředím vyloženě nudit, raději skončí. Po dvou, třech hodinách je po všem, což lze považovat za další malé zklamání. Playdead prostě vytvořili obdobně krátké drama jako minule, což se sice dalo čekat, ale neznamená to, že by v rámci žánru nešlo vyrobit i trvanlivější hratelnost.

Suma sumárum, Inside přinesla celou řadu zajímavých nápadů. Ukázala novou dimenzi herní atmosféry, krásnou technologii, celou řadu fantastických až bizarních momentů (dojde i na cosi, co vypadá jako oplodnění pod mikroskopem), a především ladnou hratelnost, okořeněnou bezvadnou umělou inteligencí a nápaditými puzzly. Na druhou stranu má hra své chyby, které ani chybami být nemusely. Vzhledem k dlouhému vývoji a vcelku štědrému rozpočtu mohla být Inside ještě o fous velkolepější.