Čím méně toho o Stanleyho parapleti (jak se hra mimochodem rozhodně nejmenuje) víte, tím lépe. A čím více jej hrajete, tím více budou následující řádky plné překotných zážitků dávat smysl. Protože jestli něco Stanley Parable vážně umí, pak překvapovat.

Co to je?

[spoiler]The Stanley Parable je pro náročné. Ne, že by po vás hra vyžadovala prstové kreace korejského hráče Starcraftu, ale chce po vás určité znalosti. Stejně jako Cimrmany oceníte až po ovládnutí všeobecných historických znalostí, duo vývojářů z Galactic Cafe oslovuje publikum, které už má něco nahráno a pochopí, že tvůrci si celou dobu dělají srandu nejen z her, ale i z vás.

S určitým lze vidět ve Stanley Parable hru o rozhodnutích ve hrách, která však jedním dechem demonstruje, jak zdánlivá a bezvýznamná rozhodnutí ve hrách bývají. Takže velká věc? No, místy rozhodně. Nebo vy jste snad už někdy hráli záležitost natolik grandiózní, aby obsahovala muzeum sebe samé?

The Stanley Parable není o dohrávání, ale o hraní pokaždé jinak. Má jeden pevný startovní bod a kolem patnácti nesmyslně rozličných konců, k nimž se lze dopracovat v libovolném pořadí. Tempo je nastavené skvěle. Než se neustálého vracení do počáteční kanceláře přejíte, budete mít tenhle blázinec prochozený křížem krážem. Více, než dvě až tři hodiny ze Stanleyho nevykřesáte, což je tak akorát.

Hry jsou divné

Stanley Parable je nesmírně chytrá hra. Koneckonců, stojí na základech výtvoru od Valve, protože původně šlo o Half-Life 2 mod. Dokonce obsahuje i kus Portalu! Probudíte se v komoře, položíte kostku na červený čudlík a otevřete dveře k výtahu, který se vám ale zavře před nosem a odjede bez vás. Smůla.

A když už jsme u toho Portalu, ve Stanley Parable se nasmějete tolik, jako jste se naposledy zasmáli v útrobách Aperture Science. Důvody můžete hledat na tomtéž místě: excelentní scénář a excelentní herecký výkon v podání vypravěče Kevana Brightinga, jehož britský přízvuk geniálně komentuje každý váš krok. Na rozdíl od GLaDOS se vás navíc nesnaží zamordovat pro vědecké účely.

Jeho proslovy bývají dlouhé, ale perfektně naaranžované. Když budete procházet kancelářskou chodbou a už potřetí minete to samé světlo, začne vám to být divné. V tu chvíli vypravěč shodou okolností pronesl: „Mimochodem, nezdá se ti, že pořád chodíš do kolečka? Že se trochu vznášíš? [Při chůzi jsem začnete levitovat.] Že procházíš vesmírem? [Obraz zčernal a kolem očí létají hvězdičky.]“

The Stanley Parable je surreální zážitek

Jeden z finišů spočívá v tom, že vyskočíte z okna do bílého neznáma a dostanete na výběr mezi A a B. Zvolíte. Vypravěč spustí úderný monolog, v němž dokonale rozdupe důležitost, kterou normálně rozhodnutím ve hrách přikládáme. Zhruba takto: „Tak co, restartuješ hru jenom proto, abys zvolil druhou možnost a slyšel druhou verzi mého nesmyslného proslovu? A co když tam říkám to samé?“

Absurditu herních klišé pak geniálně atakují i místní achievementy, které tu jsou vlastně jen proto, aby tu byly. Viz třeba achievement, který se jmenuje „Toto je achievement“. Jak trefné. Kolikrát jste se ve hrách kvůli získání zářezu ponížili k aktivitám, za něž by se nestyděli ani pacienti ústavu pro mentálně choré? Kolikrát jste nesmyslně běhali dokolečka nebo sbírali půl miliardy smítek?

U Stanley Parable krásně vystřízlivíte, když jeden achievement požaduje 430 kliknutí na dveře, ale jak začnete, ukáže se, že to nebude tak jednoduché a vypravěč vás bude honit od dveří ke dveřím, k tiskárně nebo polezete na stoly kolegů… jen abyste získali přiblblý achievement. Tahle hra si z vás ráda vystřelí.

Ještě jednou: Co to je?

Zcela fádně lze konstatovat, že The Stanley Parable je first-person koukací adventura, která principy nejvíce připomíná Antichamber a Dear Esther. Interaktivita je takřka na bodu mrazu a atmosférickým hybatelem číslo jedna je vypravěč.

Jenže zatímco Dear Esther je zcela lineární, ve Stanley Parable máte spoustu volnosti. Díky této volnosti můžete činit spoustu důležitých rozhodnutí, která zásadně změní váš zážitek, protože VAŠE rozhodnutí jsou VELICE důležitá pro váš SKUTEČNÝ život… Tak to přeci ve hrách bývá, no ne? Nazujete boty Stanleyho, kancelářské krysy, která nemá nohy, natožpak boty. Stanley je však jen rozpustilou loutkou, křečkem v kolečku, které se při rozběhnutí vždy ochotně roztočí, ale přitom vás nechá stát na místě. Skutečným protagonistou není Stanley, ale vypravěč.

Stanley celý svůj profesní život mačká klávesy. Kouká do monitoru, a když vyskočí příkaz, Stanley jedním prstem ťukne. Zmáčkni M – Stanley zmáčkne M. Zmáčkni N – Stanley zmáčkne N. Práce pro práci, zbytečná, nesmyslná a absurdní. Vzpomínáte na Ztraceného Desmonda a nekonečný kolotoč 4 8 15 16 23 45? Jednoho dne však počítač přestane Stanleymu diktovat povely a všichni spolupracovníci zmizí. Po hodině nehybného sezení se hrdina rozhodne přijít věci na kloub, jenže časem zjistíte, že vy vlastně nic nezjišťujete…

Perla za perlou

Celou dobu jdete na milost vypravěčovi. Řekne vám, ať jdete doleva, vy jdete doprava. Jak rebelské! Řekne vám, ať se vrátíte doleva, vy pokračujete doprava. Jak hrdinské! Řekne vám, ať zůstanete sedět na servisní plošince, vy z ní seskočíte. Nikdo vám nebude nic diktovat, jste pány svého osudu! Gratuluji, ó mocný hrdino, právě ses zabil pádem o zem.

Kouzelné je, že budete-li z cesty doporučené vypravěčem neustále utíkat, párkrát zaskočíte i jeho samého. Občas vám dokonce vyhubuje: „Výborně, teď jsi došel do místnosti, kde ještě nejsou hotové textury. Co z toho máš? Co se ti furt nelíbí? Proč pořád utíkáš z cesty? Co ti tady chybí? Strom schopností? Zbraně? Klávesa pro skákání?“ Jednou byl vypravěč natolik nešťastný, když u rozbijete nalinkovaný příběh, až zoufale vytasil nápis „YOU WIN!!!“ a hru resetoval. On ví, co chceme slyšet.

Ach jo, kéž by textové parafrázování bylo aspoň z desetiny tak vtipné, jako originál… Jistě, některé fórky vyznívají do ztracena nebo působí zbytečně prkenně, ale to jde hře, která na fórech stojí, s mrknutím oka odpustit. Snad jen kdyby nebylo toho bugu, který znemožní dohrát jeden z konců. Ale vzhledem k tomu, že předchozí konec spočíval ve stisknutí Esc a manuálním restartu, je snad i technická chyba umělecký záměr.

Navíc tu nechybí ani povinný segment každé moderní hry, který vám sáhne na svědomí – jste ochotni 4 (slovy čtyři) hodiny stát na místě a mačkat otravně vřískající tlačítko, aby obrázek miminka nesjel do plápolajícího ohně? Počkat, že by to byla strašná ztráta času, říkáte? Jo aha, protože čtyři hodiny ve veškerých ostatní hrách váš reálný život bezesporu obohatí mnohem více, vzkazuje Stanley Parable a jízlivě se u toho culí…

Je to jedno

Pomíjivá rozhodnutí, výborné gagy a montypythonské vyprávění. Takové jsou vzpomínky na The Stanley Parable. Kolikrát nebudete vědět, co že to vlastně hrajete, ale vždy víte, že to je něco jedinečného. Pokud to s interaktivní zábavou myslíte vážně, The Stanley Parable byste neměli minout. Fakt, tohle oceníte.[/spoiler]

Nejlepší (dle let) experiment pro Linux před 2025

Upravte si filtr třeba takhle: