Orwell: Ignorance is Strength

Graficky minimalistický simulátor vyhrabávání špíny na „nevhodné“ občany rozhodně není špatná hra, ale stejné překvapení zkrátka dvakrát neprožijete. Orwell: Ignorance is Strength vás přivítá prakticky totožným prostředím, kde na pravé straně vykopáváte důležité útržky informací z různých internetů, které následně přiřazujete ke složkám potížistů na levé straně.

Potíž je právě v tom vykopávání informací. Neděláte to totiž vy. Nebo jen minimálně. Hra vám sama podstrkuje různá internetová média a obdoby našich skutečných sociálních sítí, ale nikdo vás nenutí přímo číst zobrazované informace. Důležité kousky textu jsou zvýrazněné, to ostatní je jen příběhový balast.

Blogger šíří nenávist

Je to asi dobře. Hra je tak mnohem přístupnější širšímu publiku, zatímco náročnější hráči hledající něco víc si zde také přijdou na své. Jenže toto designové rozhodnutí prakticky odstranilo veškerý pocit vlastního přičinění.

Pravda, je jen na vás, jaké informace budete považovat za důležité a zaznamenáte je do spisu, což vždy posune herní čas o 10 minut. Ale často se octnete v situaci, kdy už nic důležitě nevypadá, jenže hra po vás vyžaduje ještě uplynutí několika desítek minut, než vám přihodí další kus textu s novými informacemi.

Takže oklikáváte různé záliby cílené osoby, nahráváte nové fotky na profil, poznamenáváte si rodinné rozepře, když tu náhle ústřední blogger Raban Vhart vypustí nový článek hanící praktiky státu The Nation, pro který dobrovolně pracujete. V tu chvíli máte zase co dělat – nejenže se snažíte pošpinit jméno tohoto zdánlivě rozumného pána, ale postupně s ním jako hráči navazujete komplikovaný vztah.

Ano, dilemata se dostavují, a to v podobě žlutě zbarvených částí textu, které si přímo protiřečí. Můžete si zaznamenat jen jednu z nich a výběr vás často postaví na jednu ze znepřátelených stran. Dáte přednost několik let starému výroku kritizujícímu prezidenta, nebo aktuálnímu výroku s pochvalným podkresem? Pravdu budete znát pouze vy, protože vaše nadřízená Ampleford se dozví jen a pouze o vámi vybrané možnosti.

Ampleford vás provází celou hrou. Komentuje vámi zaznamenané informace, kárá vás v případě nedůležitých drbů a postupně vás seznamuje s dalšími vlastnostmi programu Orwell. A to je bohužel další nešvar. Opět jsou vám jen podstrkovány nástroje, které máte v danou chvíli použít – nabourávat se do počítačů, odposlouchávat telefonní hovory atd.

My šíříme nepravdu

Druhý díl v tomto směru přináší jen jednu – ale zato skvělou – novinku, takzvaný Influencer. Jde o prográmek, který z vás dělá skutečného manipulátora. Jeho jedinou funkcí je vytváření fake news, pomocí kterých zasejete strach do srdcí ovlivnitelných občanů a celkem snadno dosáhnete všech svých cílů.

Jenže tato parádička se vám dostane do rukou až v průběhu poslední, tedy třetí epizody. Vzhledem k tomu, že si každá z epizod Teze, Antiteze a Syntéza uzme kolem hodiny vašeho času, nedostanete prakticky žádný prostor se s Influencerem dosyta vyblbnout. A to je vážně škoda, protože jde o to nejzajímavější, co Orwell: Ignorance is Strength nabízí oproti svému předchůdci.

Příběh jako takový vás nijak zvlášť nepřekvapí. Nic zkrátka není černobílé a konců je hned několik. Vzhledem ke krátké době hry se přímo nabízí projít si ji znovu a odhalit jiné dějové linky, ale v takovém případě se bohužel učíte všem základům úplně od začátku, takže se do toho nakonec radši neponoříte.

Kdybychom na Orwell: Ignorance is Strength nahlédli jako na samostatnou hru bez předchůdce, byli bychom nadšení, jak skutečně se hra tváří, jak rýpe do našich aktuálních témat, ze kterých mrazí. Ale takové pocity už vyvolal dva roky starý Orwell. Ten nový jen recykluje úspěšný obsah, ale opakovaný vtip zkrátka není vtipem.

Pokračování tak není něčím, co by si jedničky znalí hráči museli nutně zahrát. Na druhou stranu, pokud vás první Orwell minul, nevracejte se k němu a klidně si dejte pouze dvojku. Poměrně nevšední hratelnost a děsivost poslední epizody s Influencerem za těch pár korun a pár hodin vašeho času rozhodně stojí.