Zoria: Age of Shattering
Vzletné cíle se autorům nového RPG upřít nedají, člověk se ale chtě nechtě musí ptát, jestli si náhodou neukousli příliš velké sousto. Posoudit to můžete sami, hra nabízí k vyzkoušení bezplatnou demoverzi.
Kdo by se vám snažil nakukat, že pro klasická RPG už v dnešní době neexistuje patřičný trh, ten nejspíš strávil posledních pár měsíců meditací v tibetských vrchovinách a neslyšel o fantastickém úspěchu Baldur’s Gate III. Ale ne každé studio je Larian a ne každé RPG může přijít s tak megalomanským, nekompromisním přístupem ke kvalitě i kvantitě.
Zoria: Age of Shattering na ovace celého světa rozhodně nemůže pomýšlet. Je to dílo všehovšudy tří lidí z rumunského studia Tiny Trinket Games, kteří se rozhodli, že milovníkům hraní na hrdiny připraví epický příběh v originálním světě. V realtimu prozkoumáváte, tahově bojujete, čtyřčlenná družina řeší problémy, zatímco spousta dalších kamarádů čeká v táboře na svoji šanci.
Základem je právě boj, jednoduše pochopitelná záležitost postavená na vlastním systému, která se umí patřičně zesložitit, jakmile naberete víc schopností než jen těch pár základních. Pak žonglujete s manou, soustředěním, cooldowny a tak dále, abyste synergicky prošli soubojem, aby válečníci tankovali, DPSka ubližovala, klerici léčili.
Upřímně, hra má některé fakt dobré nápady. Hodně mě zaujal například koncept únavy – když se poflakujete po nepřátelském světě, kosíte zloduchy a pak se jen občas vyspíte u táboráku, sice se vám doplní životy, ale kosti a klouby vás postupně začnou zlobit víc a víc. Občas tak svým hrdinům musíte dopřát prodloužený odpočinek v pohodlí domovské základny nebo sledovat, jak jsou čím dál tím slabší a unavenější.
Tenhle nápad se mi líbí, protože člověk pak aspoň využije víc dobrodruhů místo oblíbené čtyřky. Musí rotovat, musí promýšlet, které náhradníky kdy nasadit, tahá ho to z komfortní zóny a nutí přemýšlet i nad něčím jiným než jen nad tím, kterým skillem flákne tady toho chlápka se štítem. A to mi přijde fajn.
Naopak mi nepřijde fajn, když je hra neohrabaná v tom, jak se mnou komunikuje. A to tedy Zoria je. Chápu, že srovnávat ji s Baldurem nemá význam a nechci působit zhýčkaně, ale už jenom přijít na to, jestli je zbraň, kterou jste právě našli, lepší než ta, kterou nesete, je překvapivě obtížné. Stejně tak bych ocenil jasnější upozornění, že nějaký předmět vůbec nemůžu používat, ideálně tak, abych to věděl na první pohled.
Zoria má podobných nešťastností, ze kterých je jasně patrné, jak maličký tým na ní pracuje, bohužel víc. Není se úplně na co koukat, grafika není ani stylizovaná, ani dost promakaná na to, aby působila realisticky. Dialogy jsou aspoň napsané ve slušné angličtině, ale že bych se během jejich čtení nějak kochal literárním umem, to tedy taky ne.
Důraz na příběh se pozitivně promítá v tom, že zde existují důležité dialogové volby, kterými můžete něco změnit. Tedy aspoň pokud mi šéf studia nelhal, protože jediné moje rozhodnutí v tutorialu bylo vyloženě kosmetické. Na druhou stranu jsem velký fanoušek vlastních základen, které si vylepšujete a postupně z nich děláte svůj domov, takže aspoň v tom mě Zoria zaujala.
Abych to shrnul, určitě nečekám, že do Zorie po vydání nacpu spoustu hodin, na to jsem teď až příliš saturovaný veledílem od Larianů. Ale umím si velmi dobře představit, že až hra dostane dedikovanou podporu Steam Decku, což se podle slov vývojářů chystá, nebude to vůbec špatná volba na postelové nebo cestovatelské hraní. Přenosný počítač to utáhne a ještě se tam líp schovají grafické nedostatky.
Hru vyhlížejte už letos v říjnu, pokud se poslední kolo testingu povede ke spokojenosti vývojářů a neodhalí příliš mnoho otravných bugů. Jestli ano, tak Zoriu prý klidně ještě může potkat odklad.