Zombi

Bůh žehnej královně

Tvůrci her ve svých projektech zombifikovali už kdeco. Podívali jsme se na ostrovy nemrtvých, do hradů nemrtvých, prošli nespočet nemrtvých měst, chodeb, slumů, afrických vesnic, kobek a kdo ví čeho ještě. Zombi nabízí výlet do umrlci se hemžícího Londýna. Pod tím si můžete bez obav představit generickou zástavbu v šedošedých prostředích, jen s tou výjimkou, že občas rozmlátíte lebku strážnému z královské gardy či narazíte na klasický londýnský taxík, pomalovaný britskou vlajkou místo tradiční černé barvy - to asi kdyby vám nedošlo, kde jste.

Ve hře pendlujete mezi několika lokacemi, oddělenými načítací obrazovkou. Až na pár výjimek se však jedná o místa bez problémů zaměnitelná mezi sebou. Je sice fajn na obzoru občas zahlédnout Tower Bridge, Tower of London či se proběhnout vnitřkem Buckinghamského paláce, ale hra podobnými scenériemi zbytečně šetří. Velká část akce totiž probíhá v ničím nevynikajících interiérech a v podzemí.

Sněhurka a sedm zombíků

Zombi se profiluje jako first-person survival horor, ale bohužel se příliš nedá nazvat survivalem, a bez pohlcení do prostředí a světa skrze kouzlo WiiU, není ani hororem. Od prvně jmenovaného žánru byste čekali nějaké pokročilejší mechaniky, než prosté "nesmí tě zabít nepřátelé". A i když hře odpustíte nepřítomnost například hladu, žízně či únavy, stále chybí to, co je nejdůležitější u podobného projektu - strach o život své postavy. Nepochopitelná je rovněž absence jakékoliv možnosti tichého přístupu.

Zombi láká možností permanentní smrti, ale naneštěstí se nejedná o nic světoborného. Na výběr je ze dvou módů - buď můžete hrát s tím, že se selhání rovná konci hry, což je běžný hardcore mód, jak jej můžeme vidět u mnoha her, nebo po skonu pokračujete dále s někým jiným. Tento systém však nemá v podstatě žádný větší význam, protože si po vzoru Dark Souls jednoduše doběhnete na místo, kde předchozí dobrodruh zahynul, zabijete jeho nemrtvou tělesnou schránku, seberete si komplet celý inventář a pokračujete dál jakoby nic. Přijdete sice o úrovně dovedností ve střelbě z jednotlivých zbraní, kterých jste s předchozím hrdinou dosáhli, ale upřímně řečeno není v nich sebemenší rozdíl.

Že se "permanentní smrt" rovná v podstatě jen trochu otravnějšímu loadingu se špetkou běhu lokacemi, které jste již navštívili, by se ještě dalo odpustit, ale žel i atmosféra, na které má celá hra evidentně stát, není stoprocentně košer. Zpočátku se zdá všechno, jak má být. Tíseň a neklid provází první kroky, mručení, jak disharmonický lament neživých prstů, ovíjejících hrdlo, rezonuje vzduchem a po zádech běhá mráz. Chroptící poslové konce světa se derou ze stínů, dlaně se potí, tep zrychluje, oči těkají a jejich pohled se marně a zoufale snaží proniknout všeobjímající temnotou.

Hra ale nedokáže kvality úvodu udržet, a to zejména kvůli stereotypu a technickým i designovým nedostatkům. Jde třeba o bezostyšné spawnování nepřátel do zad v lokacích, které jste právě vyčistili. Daleko rušivější ale je chvíle, kdy spatříte naprosto komické animace vlastní postavy, například při otevírání poklopu, které připomíná něco mezi výrazovým tancem a útokem roje včel. Příliš strhující není ani to, když se zombík poprvé teatrálně sesune na zem pohybem jak vystřiženým z filmu od Disneyho. Druhů nepřátel je málo a náplň hry se opakuje, takže zpočátku pohlcující atmosféra postupem času lehce uvadá. I přesto se ale jedná o nejsilnější stránku hry.

Košíky v cestě

Zombi se ovládá kontextuálně a neumožňuje se krčit či skákat jinde než na místech k tomu určeným. Pointa tohoto rozhodnutí je pravděpodobně tak hluboká, že dna nedohlédnete, protože hraní pouze znesnadňuje. Nejen, že vás při postupu suverénně zastaví hromada plechovek nebo zeď vysoká zhruba po kolena, což jen zatlouká další hřebík do rakve atmosféry, ale občas hře vysvětlit, co se vlastně snažíte udělat, vyžaduje zenovou trpělivost.

Nad tím vším by se ale ještě dalo mávnout rukou, kdyby samotné masakrování nemrtvých davů bylo zábavné a propracované. Jenže, tušíte správně, ono to až tak slavné není. Hra je zkrátka koncipovaná na periferie WiiU, jejichž využitím naplňuje i svůj potenciál, avšak při konvenčním ovládání je akce k uzoufání chudá.

Boj zblízka vypadá jako trénink začátečníků kendó, kdy do zemdlení opakujete každým kliknutím jeden a ten samý úder pořád dokola. Při tom samozřejmě svítá naděje, že s jiným nástrojem se situace zlepší, ale to je bohužel krutý omyl. Jakmile seberete jednu z ohromujícího arzenálu dvou dalších zbraní na blízko, tvar předmětu v rukách postavy se sice změní, ale toť vše, i nadále pokračujete kupředu jak mlátička na slámu. Hra tak ve výsledku neodbytně připomíná Prehistorik z pohledu vlastních očí.

Ani střelba do potácejících se těl dojem nezachrání, poněvadž vlastně žádné pocity nezanechává. Je nudná, zbraně jakoby střílely vatu, zvuky jsou neslané nemastné. Nebudete ale mít moc příležitostí se tím nechat otrávit, jelikož munice je ve hře málo, a pokud ji náhodou najdete větší množství, stejně se vám nejspíš nevejde do batohu, protože zabírá nelogicky moc místa.

Port par excellence 

Uvedené nelogičnosti jsou ale pouhou prkotinou ve srovnání s dalším štulcem, kterým vás Zombi počastuje. Řeč je o kvalitě portu. Tvůrci, mám ten pocit, se (opět) inspirovali ranými snahami From Software a prostě se postarali jen o to, aby šla hra na ostatních platformách vůbec spustit, ale tím snaha skončila.

Obdobně vstřícné je i nastavení grafiky, které vás blahosklonně nechá si změnit rozlišení a nic víc. Tragikomické je, že ani tuto jedinou volbu hra nezvládá provozovat bez problémů - spoustu běžně používaných rozlišení totiž jednoduše vůbec nepodporuje.

Ubisoft se na svých stránkách holedbá, že remaster prodělal výrazné změny, aby dovedl naplno využívat konzolí nové generace a nejmodernějšího PC hardwaru. To kdyby byla pravda, mohli bychom rovnou všichni poskákat z mostů, protože hra vypadá zhruba jako projekt, který byste pravděpodobně přisoudili někam do dob úplných začátků Playstation 3. Na druhou stranu, na slušnějším počítači se nebudete mít s vypnutým vsyncem problém dostat (bez nadsázky) třeba k 800 fps, což je ale poněkud úsměvná náplast. Pošlapanou standardu alespoň trochu pozvedá hudba, která dobře reaguje na situaci a atmosféře pomáhá, co to jen jde.

Hrát až do konce? Co vás nemá!

Možná vám přijde, že zabíjet tužší zombíky je jak zbavovat se jehovistů - musíte jim v leže valchovat záda padesáti ranami, než konečně přestanou vstávat. Má to prostý důvod, pro použití dorážecího úderu na zemi je totiž nutné tlačítko pro útok podržet, nikoliv pouze stisknout, což ale hra opomene zmínit. Původní ZombiU to nicméně v tutoriálu napsané má. Proč tvůrci odstranili tu jedinou nápovědu, která by opravdu potřeba byla?

Pokud by vás Zombi, například kvůli celkové náladě a atmosféře, přeci jen vcelku bavila, pravděpodobně vás umravní další políček v podobě frekventovaných pádů na desktop, následovaných nutností opakovat klidně poslední půlhodinku znovu. V takovou chvíli ve hře pokračovat vyžaduje velice silnou náturu.

Zombi, krom ucházející atmosféry, nenabízí nic zajímavého. Je prolezlá nedodělky a chybami, sužovaná nelogičnostmi. Bojový systém je zoufale primitivní, hra vypadá nepěkně, ovládá se prkenně, a bez klíčového aspektu v podobě WiiU ovladače je častěji otravná než zábavná. I v případě, že se považujete za opravdu velkého milovníka zabíjení nemrtvých a na cokoliv se zombíky nedáte dopustit, raději doporučuji se spíše poohlédnout po jiném titulu. Her stejného zaměření je k dispozici přehršel a velká většina z nich je lepší volbou. Pokud vlastníte konzoli od Nintenda, není co řešit, sáhněte raději po původním ZombiU.