Zeno Clash 2

Takovým mixem uchvátila Zeno Clash hráče i kritiky před lety. Ne snad, že by prvotina bývalých modderů Doom II a Quake III z ACE byla bezchybná, ale její organické provázání střílečky a bojovky společně se surreálnou grafikou jí ocejchovalo jako očekávaného a vítaného posla jinakosti.

Platí to i o příběhu: probuzení a osvobození mocného golema, který dá dohromady rozbité rodinné vztahy obyvatel, se z paměti vytěsní jen ztuha. Krátkou dobu po událostech první hry začíná pokračování, které nešetří ničím, co předchozí hru udělalo tak skvělou. Aneb ať žije kopání do břicha!

V tuto chvíli řada čtenářů zabrousí na hodnocení a řekne si: a jéje, tak to nemá smysl hrát. Opak je pravdou v případě, že jste původní Zeno Clash nehráli. Přidejte si pak alespoň deset procent. Jinak platí, že největším problémem Zeno Clash II je, že vyšla Zeno Clash. Autoři pokračují ve vytyčené hratelnosti, jenže zapomínají na zásadnější inovace a přirozené prohloubení mytologie země Zenokoid.

Kdo zachrání Zenokoid?

Ptačí lidé nebo šílení poustevníci z hlubokých lesů se vrací společně s vedlejšími hrdiny ze Zeno Clash, ale jejich osobnosti a příběhy nepoznáte blíže. Lemují cestu udatného bojovníka Ghata jako boxovací pytle a jejich plochost krade Zeno Clash II intimitu původního dílu. Ztrácí se silná osobní rovina, která byla duší předchozí hry a s ní uniká touha být osobně angažovaný v příběhovém spletenci.

Minule jsme řešili rodinné vztahy a témata, která se dotýkají každého z nás. Příběh byl o lidech (nebo jak těm věcem jim chcete říkat) a nyní je o krajině Zenokoidu i otázce, jak se vyrovnat s autoritářskými golemy a stigmatem maloměšťáctví – s tím, že kolem existuje svět přesahující chápání člověka narozeného a žijícího v jednom jediném místě. Právě golemové stojí Ghatovi v cestě za poznáním a jejich motivace jsou dostatečně propracované, aby se mohli stavět mezi nejvýraznější diktátory herních příběhů.

Konflikt světonázorů provází každý Ghatův krok a začíná být extrémně zajímavý přibližně od poloviny hry, kdy pomalu graduje k finálnímu rozřešení. Zeno Clash II neztrácí nic na intelektuální podnětnosti příběhu, zároveň se však často zadrhává jako poškrábaná deska se stokrát slyšenou písničkou o spasiteli světa.

Otevřená pustina

Nicméně – změny! Jsou tu. Přiznejme si na rovinu, že kabátek lineární 3D mlátičky je tím, co Zeno Clash sluší nejvíce. V takovém případě nemusíte řešit nic navíc a souboje jsou naaranžované v rytmu, který podporuje rychlou a dynamickou zábavu.

ACE Team se ve druhém díle pokusil o skok směrem k otevřenému světu, ale disciplínu splnil pouze na půl. Tisíce neviditelných zdí a třiceticentimetrových překážek, které se nedají překročit, jsou neustálou připomínkou, že si tu někdo na hrb naložil víc, než dokáže unést a sled samotných soubojů ztrácí na kadenci, protože se každou chvíli zamotáte ve slepé uličce, ve které nic není.

Zeno Clash II je v zásadě stále lineární akcí, pouze se odehrává v otevřených a pustých sektorech s několika vedlejšími misemi napravo nebo nalevo. V takovém mrtvém skoro-otevřeném prostředí najdete sběratelské předměty a nečekaně atraktivní systém sbírání zkušenostních bodů.

Každý bod je v totemu, obvykle ukrytém mimo hlavní trasu a to je to jediné, proč je prozkoumávání odlehlých zákoutí zajímavé. Autoři nedokáží otevřený svět naplnit zajímavým obsahem a dokonce vás často nutí k opakovanému průchodu těch samých lokací. Jsou výtvarně nádherné a inspirativní, to ano, ale chybí jim obsah.

Pět ran do obličeje

A tak nezbývá nic jiného, než jít dělat to, co Zeno Clash vyneslo do nebes: mlátit se pěstmi. V rámci stříleček upoutává Zeno Clash pozornost právě tím, jak bourá standardy žánru. Náboje do primitivních zbraní dochází po pár výstřelech, kyje se rozpadají po několika ranách a hlavní housle hrají pěsti a kopance.

Soubojový systém se dočkal několika vylepšení a v zásadě funguje perfektně a uspokojivě. Správné kombinace úderů přidávají energii pro speciální rány a stačí s rozmyslem uhýbat, bouchat a blokovat, aby se každá rvačka zvrhla v kinetický festival jako z filmu The Raid: Redemption.

Bitva vyžaduje rychlé reakce, uhýbání a unikání před výpady - někdy to jde tak daleko, že musíte odlákávat nepřátele z chumlu a mlátit je izolovaně. Obtížnost soubojů by měli vyrovnávat AI spolubojovníci, ale jejich funkce je v podstatě jen zdržovací. Pokaždé se nechají umlátit a tím vám dají pár desítek sekund k nutné likvidaci několika nepřátel.

Zeno Clash II není špatná hra. Jejím problémem je pro hráče původního titulu repetice, špatná práce s osobnostmi obyvatel Zenokoidu a s krajinou jako takovou. Možným důvodem vyprahlosti Zeno Clash II je nedostatek konkurence. ACE Team byl veden vlastními vývojovými dogmaty, která nebyla konfrontována s prací konkurence - prostě proto, že konkurence není. Zeno Clash II proto stojí na prahu něčeho velkého a krásného, ale nedokáže se s tím uspokojivě poprat. Kdyby to bylo poprvé, tak se dají chyby odpustit, ale podruhé?