Zafehouse Diaries 2

Slovní přežívání

Po hlavě do horké kaše - Zafehouse Diaries 2 si dvojku v názvu moc nezaslouží. Daleko víc by sedělo, kdyby tvůrci hru prezentovali jako Zafehouse Diaries 2.0, lehce obohacený remaster jedničky, protože to by odpovídalo realitě mnohem přesněji. Kdo si první díl zahrál, bude ve dvojce okamžitě jako doma, a to do takové míry, že to je až na škodu. Pokud jste ale s první hrou nepřišli do styku, připomeňme si, o co vlastně jde.

Koncept hratelnosti je poměrně jednoduchý. V jádru se jedná se o mix survival tahové strategie s lehce ohnilým Princess Makerem, v němž sice místo cvičení v recitaci svým svěřencům nakazujete vytírat mopem vnitřnosti, ale princip je vcelku podobný. Hra vypráví dění výhradně formou zápisů v deníku, jímž si listujete, abyste věděli, co se za určitý čas událo.

Není to vůbec špatný nápad, což dokázal první díl. Popisy událostí sází čistě na hráčskou představivost, a jak známo, lidská fantazie je stále ještě ten nejlepší grafický engine. Pokud se vám podařilo se do hry pořádně vcítit a ponořit, dokázala přinést zážitky silné, jak by to jeden od pouhého obracení zažloutlých stránek rozhodně nečekal. To samé lze samozřejmě prohlásit i o Zafehouse Diaries 2, jenže napodruhé už to zkrátka trochu postrádá ono svěží kouzlo. Nejen kvůli repetici, ale také kvůli zbytečnému zjednodušení textové formy. K tomu se ale ještě dostaneme.

Zabodni a zabedni

Ve hře se ujmete role skupinky přeživších, kteří právě přijeli do náhodně vygenerovaného města. Před nimi se rozkládají ulice, v nichž se... rozkládají mrtvoly. To jim však nezabrání ve snaze vás na potkání ochutnat. V batozích poslední zbytky zásob, s trochou štěstí jedna, dvě zbraně a pár nábojů. Šance na přežití má partička zoufalců mizivé, a na vás bude s tím něco udělat.

Těžiště hratelnosti se soustředí do rozdělování úkolů. Se svou skupinou obsadíte libovolnou budovu (pokud tedy nebudete mít hned napoprvé smůlu a vaši zelenáči nevběhnou rovnou do davu zombií), ve které pak provádíte postapokalyptický management. Můžete domek zabarikádovat, opevnit, naklást okolo něj pasti a postavit plot. Vařit jídlo, chodit na pochůzky, ostřelovat nemrtvé ze střechy, poslat někoho pozorovat okolí a hlásit, když se blíží větší množství mrtvol a podobně.

Veškeré aktivity stojí čas a vaším úkolem bude ho chytře využít. Nejedná se nicméně o nic světoborného, bývalý kuchař bude překvapivě připravovat jídlo, zdravotní sestra ošetřovat, mechanik bude vylepšovat vybavení, policista či voják dostanou zbraně jako první - tedy nic, o čem by bylo potřeba nějak zvlášť bádat.

Nejzajímavější chvíle pochopitelně přicházejí, když dojde ke konfliktu. Zombie bloumají všude okolo, láká je zvuk, a domy ve městě jsou jich plné. Své postavy můžete poslat na průzkum, při němž obhlédnou cíl a nahlásí, kolik zhruba by v něm mohlo být nemrtvých, nebo je nechat zaútočit a pokusit se budovu obsadit.

Pokud jste hráli jedničku, už jste nejspíš párkrát odskrolovali vzhůru, abyste se ujistili, že opravdu omylem nečtete recenzi pět let staré hry. Ale pozor, přichází první novinka! Při útoku se zobrazuje ručně kreslený plánek domu, v němž lze zvolit, kterými místnostmi vaši útočníci do stavby vniknou.

Detailnější plánování postupu zní na papíře slibně, ale když pošlete do útoku dva tři zkušené zabijáky s vylepšenými automatickými puškami, jsou v podstatě nesmrtelní a nesejde na tom, jestli zahájí masakr zleva, nebo zprava. Naopak, vyberete-li k přepadení například postaršího starostu s příborovým nožem v ruce, skončí mrtvolám v žaludku, i kdyby se do domu spustil třeba komínem jak vražedný Santa Claus. Plánování je hezké na pohled, ale jeho skutečné využití se omezuje pouze na dost specifické situace, kdy například potřebujete zabránit dvěma slabším útočníkům, aby lezli do objektu každý jiným oknem, protože rozdělení z nich samozřejmě dělá snadnější kořist.

Nemají se rádi

S prvkem, který tvůrci prezentovali jako největší tahák hry, se to má všelijak. Řeč je o systému předsudků jednotlivých členů skupiny. Hetero mládenec se nervózně ošívá ve společnost gayů, prošedivělá dáma zas nerada pány, a tamté slečně se ta druhá nelíbí prostě už od pohledu. Což o to, všichni přeci známe situaci, kdy člověk jiného nesnese, aniž by k tomu vlastně měl důvod. Kdyby ale předpojatost a nesnášenlivost měly v realitě stejně nevýrazný dopad jako v Zafehouse Diaries 2, žili bychom v blaženém světě.

Čekali jste, že budete muset řešit dilemata, jestli třeba poslat snědého barmana na smrt, protože váš vynikající ostřelovač je rasista, a vy potřebujete, aby se mohl naplno soustředit, abyste měli šanci přežít? Nebo si zachováte lidskost, ale vystavíte tím nebezpečí celou skupinu? Že se charaktery postav postupem času vybarví, někdo se projeví jako hrdina, zatímco jiný se tváří v tvář hrůze zlomí? Nechte si zajít. Postavy sice mají na oko nějaké vztahy, ale chovají se podle nich jen velmi sporadicky. Pár chvil ve stylu "obětovat jednoho, nebo ohrozit všechny" by se sice našlo, ale to jsou předskriptované situace, záhy se tedy začnou opakovat. Ideálnější by bylo, kdyby podobná rozhodnutí vyplývala sama z hraní.

Ještě podivněji pak působí systém, který má poskytnout přeživším možnost se ospravedlnit v očích ostatních. Je to jediný vývoj charakterů, který hra nabízí, ale místo prohlubování zážitku způsobuje tak možná pozdvižené obočí, protože ho ovládá generátor, který není nastavený příliš citlivě. Nezřídka tak vyhazuje nesmysly typu "Jane přestane vadit, že je Carl černoch, když Carl víckrát vytře podlahu." No, dobře...

Zafehouse Diaries 2 má vůbec problém hráče přesvědčit, že se stará o skupinku lidí a ne změť náhodně vygenerovaných jedniček a nul. Smrt bližního všichni s naprostým klidem ignorují, občas mezi sebou provedou nějakou interakci, jako třeba že si zahrají šachy, ale jinak působí dojmem skvadry robotů. Bez strachu, bez emocí. Veškeré vztahy a relace se smrskávají na to, že je čára mezi dvěma portréty červená, žlutá, nebo zelená. Podle toho se pak budou postavy hádat, když je necháte provádět nějakou činnost spolu, a když se budou vážně nesnášet, dojde i na nože. Toť vše. Srovnejte to například s neuvěřitelně komplexním systémem vlivů, nálad a duševních stavů z RimWorld.

Předstíráme rozmanitost

Největším úskalím hry je to, že je zkrátka pořád stejná. Jistě, "děje se tam pořád to samé" by šlo po určitém čase prohlásit o naprosto jakékoliv hře, která kdy spatřila světlo světa, ale ona chvíle, kdy máte pocit, že už jste viděli všechno, co hra nabízí, přichází v Zafehouse Diaries 2 vcelku brzy. Náhodných setkání, rozhodnutí, událostí je pouze několik, takže si je párkrát vyzkoušíte a už víte, co se zhruba stane. Scénářů je sice pět, ale tři z nich jsou variace téhož - máte něco najít a neumřít u toho, zatímco zbylé dva konec nemají a musíte prostě jenom přežívat, jak dlouho to půjde.

Zbývá věčný koloběh pobíhání od domu k domu, čtení pořád stejných zpráv, rozdělování několika málo úkolů. Dokončíte dva tři scénáře a chuť pustit si další se postupně vytrácí, protože zkrátka nenabídne nic nového. Nečekané drama, to je to, co tu chybí. Hra by potřebovala rozmanitější události, propracovanější interakce přeživších mezi sebou a... bohatší texty.

Slyšíte dobře. Nedovedeme si vysvětlit proč, ale Zafehouse Diaries 2 má v porovnání s prvním dílem děj popsaný daleko přímočařejším, až strohým jazykem. Že by se snad tvůrci snažili vyjít vstříc lidem, co u hraní neradi čtou? Zjednodušovat formu textů ve hře, která na nich stojí, je nicméně poněkud zvláštní designové rozhodnutí. Existuje drobný, ale důležitý rozdíl mezi například Murakamiho údernou úsečností a sterilitou zpravodajského stylu, a Zafehouse Diaries 2 naneštěstí místy působí jako druhá možnost. Ano, zápisy z jednotlivých dní už nezabírají celé stránky, ale to se nedá považovat zrovna za bezvýhradný klad.

 V jedničce jste mohli zapojit představivost při poměrně barvitých popisech toho, kdo koho jak zmrzačil, co se stalo před tím, než váš oblíbený svěřenec vypustil duši, co koho napadlo, když viděli amputaci infikované končetiny. Výborně to dotvářelo atmosféru, polidšťovalo aktéry a vůbec prohlubovalo sympatie k přeživším i hře samotné. V pokračování jsou ale z odstavců řádky. Zdá se to možná jako prkotina, ale když místo bohatého a květnatého textu čtete třicetkrát dokola "Philip pronikl do domu. Bojoval v kuchyni. Zabil sedm zombií," je to poutavé jak zprávy z akciové burzy.

Podobné zjednodušení se mimochodem dotklo i obtížnosti - hra je totiž znatelně snadnější než její starší bráška. Lze to kontrovat hraním custom scénáře, v němž si ručně vytáhnete všechny aspekty obtížnosti na maximum. V takovém případě sice nedostáváte achievementy, ale je to daleko zábavnější než standardní nastavení. Hra vás také nechá vytvořit vlastní partu, pojmenovat její členy a dokonce jim nahrát vlastní fotografie, což dodává snažení specifický šmrnc. Kdo by nechtěl zkusit, jak by si vedli kolegové z práce, kdyby měli vystřílet továrnu plnou zombíků, no ne?

Dvakrát do stejné řeky

Hra není technicky úplně bez chyby. Žádné přečiny, které by strávený čas vyloženě znechutily, sice nepáchá, ale občas narazíte na nějaký menší nedodělek. Uživatelské rozhraní by zasloužilo přeleštit, aby nabízelo pohodlnější přístup k informacím. Nemuset při výběru zbraně zavírat celou nabídku, aby se člověk podíval, kdo umí střílet, nebo možnost při rozmisťování pastí opět bez zavírání celé nabídky zkontrolovat, kam už jste je položili dříve, by hraní rozhodně zpříjemnily. Na druhou stranu je třeba dát vývojářům ke cti, že jsou na fórech denně aktivní a snaží se na zpětnou vazbu hráčů živě reagovat různými změnami a opravami.

Nad lehce dřevěným uživatelským rozhraním by nebyl sebemenší problém mávnout rukou, kdyby hra plnila, co si předsevzala. Prvních pár hodin je příjemně zábavná, to se ji upřít nedá, ale vyčerpá se a degraduje do pouhé rutinní smyčky odklikávání několika málo úkonů. Kdyby nabízela propracovanější vztahy a rozmanitější situace, mohlo jít o velmi povedený titul. Navodit hutnou atmosféru totiž stále zvládne s přehledem. Kdo ví, třeba tvůrci ve své sympatické snaze nepoleví a za pár měsíců se ze Zafehouse Diaries 2 skutečně stane opravdu dobrá hra.