Yakuza 6: The Song of Life
Příběh, který chcete projít. Postavy, které chcete poznat. Atmosféra, do níž stojí za to proniknout. Všechno ostatní jsou už jen více či méně povedené doplňky, které dělají ze závěrečného dílu série skvělou hru a odmění hráče nezapomenutelným zážitkem.
Téměř rok a půl musel anglicky mluvící svět čekat na závěrečnou epizodu populární série o japonské mafii s názvem Yakuza 6: The Song of Life. Od svého vzniku v roce 2005 ušla Yakuza dlouhou cestu, na níž si vyzkoušela nejrůznější herní prvky, varianty otevřeného světa, střídající se charaktery. Prostě všechno, co může natěšený hráč čekat. Je tak příznačné, se v závěru celé série hra zaměřuje na jednu postavu a nabízí hráčům až filmovou podívanou s velkým důrazem na vyprávění.
Yakuza a nemluvně
Hlavní hrdina a pojící prvek ostatních yakuzáckých her Kazuma Kirjú se po třech dobrovolně strávených letech ve vězení dostává zpět na svobodu v naději, že nechá svoji kriminální minulost daleko za sebou a bude se věnovat sobě a hlavně sirotčinci a dětem, kterých se ujal. Naneštěstí jsou ale jeho plány narušené zmizením jeho milované Haruky, o níž už skoro tři roky pořádně nikdo neslyšel, a tak se Kazuma chtě nechtě vrací do Kamuroča, v němž právě vrcholí boje mezi japonským klanem Tódžo, čínskými Triádami, korejskou mafií a do toho všeho se připletla i pochybná organizace JUSTIS.
Atmosféru hutnou, že by se dala porcovat katanou, se snaží hlavní hrdina ignorovat, i když je opakovaně stavěn do bezvýchodných situací. Se svou minulostí nechce mít nic společného, stejně jako se rvačkami s každým na potkání. Zvrat nastává ve chvíli, kdy mu jen o chloupek unikne setkání s Harukou. Kazuma se tak ujímá péče o jejího syna a vyráží hledat mimo Tokio pravého mrňouskova otce. Toliko k zápletce, protože díky filmovým sekvencím, dlouhým rozhovorům a skvěle vypracovaných postavám stojí za to si hru projít na vlastní pěst a nepřeskočit ani kousek dialogu.
Za normálních okolností děti ve hrách a filmech opravdu nemáme rádi, ale šesté Yakuze dává kojenec nečekanou hloubku. Je radost sledovat, jak se hlavní hrdina pasuje do role otce a opatrovníka, nosí chlapečka všude s sebou, a kdykoliv dojde na rvačky, prostě ho odloží do náruče prvního kolemjdoucího. O humor jako takový také není nouze, ale hraje v příběhu až druhé housle.
Novým postavám bezpečně dominuje cholerik Nagumo, ale ani o staré známé není nouze. Pro hráče sérií nepolíbeného může být nejprve obrovské množství jmen a míst lehce matoucí, ale je velmi snadné se nechat hrou pohltit. Díky perfektnímu vyprávění je navíc velice jednoduché poskládat si jednotlivé střípky mozaiky dohromady a vytvořit si poměrně jasný obraz toho, o co hráč přišel.
Otevřený a přece uzavřený
Další věc, kterou jistě noví hráči ocení, je relativně přímočará hratelnost. Nejste vrženi do obrovského otevřeného světa, v němž se veteráni série budou cítit jako ryba ve vodě. Namísto toho se obě města, v nichž se hra odehrává, skládají z jasně rozdělených lokací. Ty jsou občas dokonce nepřístupné, aby hráč zbytečně nebloudil, a byť tak třeba čtvrť Kamuročo působí obrovsky a živě, jde stále o relativně malý kousek světa, do něhož autoři koncentrovali obrovské množství postav, příběhů a činností, jimž se lze věnovat.
Byť je lákavé vyzkoušet si karaoke nebo navštívit videohernu, chodit pravidelně do fitka, případně si dát za úkol obrazit všechny místní bary a restaurace, díky filmovým sekvencím na každém rohu je velmi snadné zapomenout na nabízené minihry a věnovat se tomu hlavnímu. Bohužel to platí i pro Clan Creator, v němž se z akční adventury stává strategie a hráč na malém bitevním poli posílá členy svého klanu do boje, v průběhu hry rekrutuje nové členy a velitele.
Kromě hlavního příběhu a výše zmíněných drobností je v šesté Yakuze bezpočet vedlejších misí a životních osudů, do nichž může Kazuma zasáhnout. Jde opravdu o drobnosti jako pořizování dárku pro holčičku, jíž maminka nechce pořídit nic s motivem Haruky, řešení problémů s párem, který si po pádu ze schodů prohodil identitu nebo dívenkou, která údajně prodělala cestu v čase.
Takových drobností je na každém rohu plno a byť možná budete mít ze začátku pocit, že vás animované sekvence a dlouhé rozhovory jen zdržují od toho hlavního, jsou to právě tyhle drobnosti, které ukazují neuvěřitelně živý a atraktivní herní svět, v němž je radost bloumat.
Hadžime
Pokud Kazuma zrovna nemluví a nepobíhá po městě, účastní se soubojů, kterých je ve hře také požehnaně. Soubojové sekvence jsou buď zcela náhodné (na ulici narazíte na partu chuligánů, která vám jde po krku), nebo předem dané v rámci příběhových misí. V každém případě jde o velice přímočarou bojovku obohacenou o propracovaný systém komb vyšperkovaný možností popadnout prakticky cokoliv v dosahu a ohnat se tím po soupeři.
V prvních fázích hry nejspíš budete upřednostňovat přímočarý styl úderů a kopů, ale jak se ve hře dostanete dál a dál, přijdete soubojovému systému na chuť a začnete si troufat na nejrůznější složitější komba, díky nimž si Kazuma hravě poradí i s obrovskou přesilou, o níž není ve hře nouze. Snad s výjimkou příběhových soubojů jde totiž vždycky o masové akce.
Ty mají naneštěstí tendenci stávat se místy lehce nepřehlednými a bohužel tomu zrovna dvakrát nepomáhají ani souboje, v nichž s Kazumou stojí proti přesile i některý z jeho společníků. Ti nejsou hratelní a často si spíš překážejí, než aby se reálně přičinili o likvidaci nepřátel. Na druhé straně se hráč ale v takových případech dočká pěkných animovaných sekvencí (při správné kombinací tlačítek), v nichž se o příznačný poslední úder podělí několik postav v čele s Kazumou.
Ve snaze ozvláštnit souboje a nenechat hlavního hrdinu ve stavu úplného chudáčka nabízí hra jakýsi levelovací systém dovedností, které si hráč “kupuje” za odměny získané z úkolů, soubojů nebo dokonce za správně sestavený jídelníček. Naučit se například vyšvihnout kopem s otočkou ze země stojí určité množství obratnosti a výdrže, zlepšit si poškození stojí sílu a výdrž. Kterým směrem se bude Kazuma vyvíjet je tak trochu na hráčově chuti a způsobu rozložení získaných bodů, kterých je sice hodně, ale není jich nekonečno.
I když jsou brutální arkádové souboje poměrně chytlavé a jednoduché na naučení, po několika odehraných hodinách se z nich stává trochu rutina, kterou příliš nenabourávají ani nově naučené schopnosti. Nejde o to, že by byly všechny souboje snadné, ale často jde soupeře (hlavně při souboji jeden na jednoho) dostat do stavu, kdy je chycen ve víru vašich útoků a na nějakou pěstní odpověď si sakra počkáte. Takže pak se objevují zajímavější souboje jen párkrát mezi těmi rutinními.
Jak je ti, Japonsko?
Krásně. SEGA na sebe může být pyšná. Yakuza 6: The Song of Life je nejen více než důstojným ukončením série (chystá se nicméně nový díl s novým hrdinou pod názvem Shin Ryu Ga Gotoku) a Kazumova příběhu, ale zároveň více než dobře poslouží i jako lákadlo pro potenciální nové hráče, kteří se sérií ještě nepřišli do styku.
Pokud nováček zvládne přežít úvodních asi třicet minut dialogů a animací, čeká ho skvěle napsaný příběh s postavami, k nimž si lze velmi snadno vytvořit pouto, a které se hráči vryjí do paměti. Když se tomu připočte poměrně záživný soubojový systém, živá a uvěřitelná města, a bezpočet drobností, kterými se lze při hraní rozptýlit, máte na stole skvělou hru, která navíc dobře vypadá.
Rozloučení s Drakem z Dodžimy stojí za každou minutu. I kdyby totiž Yakuza 6 postrádala všechny svoje vedlejší herní prvky a činnosti a soustředila se čistě jen na střídaní dialogů a soubojů, stálo by to za to.