XIII Remake

Verdikt
17

Počítač

WindowsWindows

39,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: PlayMagic
Vydání: 10. listopadu 2020
Štítky: komiks, hd remake, střílečka, first person, akční

K tomu, abychom po Třináctce sáhli, jsme měli vlastně docela dobré důvody. Kdysi jsme s nadšením přečetli belgickou komiksovou předlohu a krátce po pořízení PlayStationu 2 se dostali i k původní herní adaptaci, kterou v roce 2003 vydal Ubisoft.

I když se ani tenkrát nedalo hovořit o kdovíjakém zázraku, byla to doba, kdy hrám mnohdy k publicitě a výjimečnosti stačila jediná odlišnost od konkurence. V případě XIII to byla vydařená komiksová stylizace, která se neomezovala jen na cel shading, ale v různých situacích třeba na obrazovce otevírala sekundární komiksová okénka a doplňovala akci o klasická kreslená citoslovce.

O sedmnáct let později přicházejí vývojáři z neznámého studia PlayMagic, aby si od vás pod hlavičkou vydavatelství Microids vzali těžce vydělaných 1 300 korun a na oplátku se vám vykáleli do napřažených rukou. Neočekávali jsme, že se XIII dostane takové péče jako Demon’s Souls od renomovaných Bluepoint Games, ale šílenost, kterou si PlayMagic dovolili poslat na pulty obchodů, nás doslova vyděsila. Sice se za to už na internetu stačili omluvit, ale to je málo.

XIII vypráví příběh člověka se ztrátou paměti, který se probouzí na pláži s výhledem na vnadnou záchranářku, aby byl velmi rychle vhozen do spletité sítě intrik, tajných organizací, plánů na zničení světa a spousty střílení. Než si oko hráče-nemravy dosyta užije pohled na malovaná ňadra v upnutých rudých plavkách (Mitch Buchannon by měl radost), je nebohá záchranářka mrtvá a plážový domek cílem útoku.

Protože hra nedělá s akcí žádné cavyky, nebudeme je dělat ani my se svou kritikou. Od první chvíle zaregistrujete naprosto otřesný pocit ze střelby, doplněný o nechtěně humorné animace umírajících nepřátel. Na to, že je XIII bohapustou střílečkou, vás dokáže hned v prvních pěti minutách přesvědčit o tom, že autoři nezvládli ani úplný základ svého poslání.

Fort-light

Tím ale strasti nekončí, protože ještě před prvním stisknutím kohoutku si všimnete odpudivé grafiky. Nevíme, kdo ve studiu měl ten šílený nápad, nahradit komiksovou stylizaci odpornější verzí Fortnite, panáci a jejich obličeje jsou ale naprosto pekelným příkladem neumětelství a také potvrzením staré známé poučky, že když něco není rozbité, nemáš to spravovat.

Schválně jsme si na YouTube pustili několik minut záběrů z hraní původní hry a bez nadsázky tvrdíme, že bychom se na tenhle víc než dekádu a půl starý počin dívali raději než na obludnost, kterou vytvořili PlayMagic.

Některá prostředí remaku sice vypadají jakž takž hezky, za všechna lze jmenovat třeba skály v poušti, ale grafika a stylizace totálně popírají záměr původního díla. Představovali bychom si naopak, že se současnými možnostmi půjdou autoři ještě dál, komiksových okének, která dokreslují děj, bude víc a budou nápaditější.

Ve skutečnosti se ale stále omezují jen na to, že vám čas od času ukážou, co se děje mimo váš dohled, případně při zásahu kuší nebo odstřelovačkou do hlavy proběhne několikaobrázková sekvence headshotu. Nepřátelům při umírání vyskakuje nad hlavou pořád jen to jedno obligátní „NOOOOO“, a ani efekty výbuchů nejsou tak pompézní, jak by v roce 2020 mohly (měly!) být.

Joudové s emšestnáctkami

Umělá inteligence ve hře úplně chybí. Panáci jsou zkrátka debilní, slabší výrazy nesedí a ani tento naplno nevystihuje závažnost situace. Na střední obtížnost nemáte šanci zemřít, leda byste na tom stran mozkové aktivity byli ještě hůře. Vlastně ne, zemřít můžete kvůli řadě bizarních chyb, ale o tom později.

Faktem je, že nepřátelé vás nedokážou zabít už jen proto, že vás v řadě případů ignorují. A to nejen v tradičních momentech, kdy zabijete jejich vedle stojícího kamaráda, ale i tehdy, když střílíte přímo do nich. Příslušníci oddílů SPADS jsou zjevně trénováni tím nejtvrdším způsobem, protože ani dávka z kalacha nerozhodí jejich sveřepé kamenné výrazy v odporných parodiích na obličeje.

Abychom jen nekřivdili, v určitých situacích umělá inteligence dostane pořádnou nakopávací dávku ginkgo biloby a stane se navýsost bystrou. Zejména tehdy, když se některý z panáků rozhodne vyvolat jen tak z plezíru poplach, i když jste o několik místností jinde a nemá šanci o vás vědět. Skvělé je to zejména v situaci čerstvě po checkpointu, kdy to nemáte šanci ovlivnit a zvuk alarmu se rovná neúspěchu mise.

Stealth je nedílnou součástí hry, jenže jeho funkčnost je bohužel velmi diskutabilní a navíc hra není ani konzistentní v tom, kdy je hlasitá přestřelka problém a kdy ne. Někdy vám ukončí misi taková malichernost, jako že jste před deseti minutami nedbale uklidili tělo a někdo jej koutkem oka zahlédl. Hra vám to ale nijak nevysvětlí, a my tak museli asi 15x opakovat jeden zatrolený checkpoint, jen abychom to nakonec vzdali a rozehráli celou misi znovu.

Během onoho opakování jsme ale měli skvělou možnost sledovat, jak se třeba postava, která má skriptovaně stát u automatu na dobroty, jen tak teleportuje na místo, kam jsme v předchozím pokusu přenesli její bezvládné tělo. Lahůdka.

Past vedle pasti

Technický stav je obecně zoufalý. Budete se propadat texturami do hlubin, sledovat šíleně se třesoucí modely nepřátel jak z hororů a poslouchat stále se opakující dvě hlášky jako ze zaseknuté desky. Skriptované sekvence se častokrát nespustí, čímž vás donutí zase loadovat, případně je vstup do nich neskutečně kostrbatý.

Momenty, kdy nemáte postavu pod kontrolou, jsou vysloveně směšné, protože se nezúčastněně díváte, jak hrdina stojí jako tvrdé Y, zatímco třeba do místnosti komicky přibíhá skupina nepřátel, která se následně způsobně zastaví, vytáhne zbraně a začne pálit, aniž by se tvrďák XIII třeba pokusil krýt. Pud sebezáchovy je pro hrdinu i jeho nepřátele zbytečným luxusem.

V téhle hře je problém třeba i jen vylézt po žebříku. Pokud se pečlivě nenasměrujete a nevlezete na něj přesným středem, patrně se zaseknete. Tím asi hra vyvažuje fakt, že protagonista leze samozřejmě bez držení. Jeden z posledních žebříků ve hře, vedoucí k závěrečnému střetnutí v raketovém silu, nás zhruba 10x zabil, protože se hrdina odmítl chytit a raději zvolil potupnou smrt pádem z dvaceti metrů.

Ano, chápete správně, v XIII jsou i boss fighty, nebo spíš parodie na ně. Utkáte se třeba s vojenským vrtulníkem, který si nás všiml ve chvíli, kdy mu zbývala zhruba třetina zdraví, do té doby se jen znuděně vznášel ve vzduchu. Bojovat budete i s hnusným mengeloidním doktorem, který v rozhovoru lituje toho, že nestačil jisté sestře předvést svůj nejsilnější nástroj, protože se mu chystala dát. Tohoto polodementního starce pak ztrestáte několika střelami do obličeje, zatímco on zmateně pobíhá po ordinaci, neschopen vám ublížit.

A takhle je to se vším. Finální souboj vám může zavařit jen tehdy, že zapomenete na prostorové záludnosti a přepadnete přes okraj.

Proč?

Nejhorší ze všeho ale je, že XIII není zábava hrát. Není tu zábavné střílení, byť máte k dispozici slušnou zásobu zbraní (mimochodem i přepínání mezi nimi je naprosto nespolehlivé a většinou se vám výběr z kruhového menu povede tak na třetí pokus), příběh po 17 letech působí vyčpěle a rozhodně netáhne kupředu a všechny ty technické problémy, vyskytující se doslova na každém kroku, vysávají život a chuť ještě se někdy věnovat videohrám.

Vzpomínáme si, že zhruba v době, kdy vyšlo první XIII, psával Michal Rybka v Levelu občas o příšerných střílečkách, které vydávala společnost ValuSoft. Nikdy jsme žádnou z nich nehráli, ale Rybkovo zoufalé varování se nám vrylo hluboko do paměti a vytanulo nám na mysl právě u hraní téhle zhůvěřilosti.

Jestli vám ji někdo bude chtít věnovat jako dárek, NENÍ TO VÁŠ PŘÍTEL.