Xenoblade Chronicles X: Definitive Edition

Původní Xenoblade Chronicles X představovala spíš úkrok v rámci série. Hra se vydala cestou ryzího sci-fi se silně military nádechem (kde bych ale klidně přitlačil na pilu opravdu hard military žánru) a důraz na příběh vyměnila za povahově amorfního hráčského avatara a obrovský svět, který můžete a musíte prozkoumávat. A když říkám obrovský, myslím tím, že je větší než třeba Breath of the Wild, na kterém mimochodem tvůrci ze studia Monolith Soft spolupracovali.

Něco se tady děje, ale moc to neřešte

Zápletka není nijak složitá. Nad Zemí si to dvě vesmírné civilizace rozdaly mano a mano a lidstvo skončilo jako vedlejší ztráta – bez planety v jediné záchranné a zároveň kolonizační lodi, která nakonec spadne na oběnici Mira. Navíc kromě toho, že musí homo sapiens založit nový domov, se z trosek původního světa přihnala jedna z ras s prostým poselstvím: „Lidé jsou nemoc a já ji léčím.“

Popravdě, kvůli příběhu Xenoblade Chronicles X asi hrát nebudete. Málokdy opouští cestičku vyšlapanou tuctem předchůdců a hlavní hrdina je spíše projekční plátno pro vaše já než nějaký zapamatovatelný aktér. Ostatně absence hlasu mu v tom také nepomáhá.

Zároveň je třeba říct, že X míří jiným směrem a více se zaměřuje na Miru, interakci s místní faunou, obyvateli a také následnou válku. Příběhové lapsy, respektive jeho utlumenou podobu, nemá smysl hře vyčítat, protože podobně bych mohl vyčítat to samé Monster Hunteru.

Což je vlastně docela dobré přirovnání, protože obě hry spojuje spousta vlastností. Zároveň je pro Xenoblade trochu smůla, že vychází tak brzy po Monster Hunter Wilds. I když jde v jádru o hry, které se v mnohém liší, nemohl jsem se párkrát ubránit nevyhnutelnému srovnání. Prvořadá je samozřejmě grafika, která odpovídá stroji a jeho možnostem, na kterém vychází.

Hezčí, ne nutně nejkrásnější

Definitive Edition má samozřejmě vylepšenou grafiku, a to opravdu výrazně. Pokud si vedle sebe pustíte obě hry, nebudete pochybovat, jak moc práce do novější verze šlo. Zároveň ale neopouští standard, jaký od JRPG na Switchi očekáváte a občas za ním lehce zaostane. Animace obličejů nic moc, animace pohybů klasicky přehnané… zároveň si ovšem přitom uvědomíte, že to samé jste nevyčítali technicky totožné Personě 5 a je nefér s tím začínat zrovna u tohohle remasteru, který je opravdu promyšlený a není to laciný pokus vyrýžovat na starší hře.

Spousta vylepšení se týká nejen grafického zpracování, ale i toho, jak příjemně se titul hraje. Původní hru jsem nehrál, ale nechápu, že se někdo smířil s tím, že v tak rozlehlém světě absentoval přesnější ukazatel, který mířil k předmětům potřebným ke splnění úkolu. Definitive Edition tohle nahrazuje velmi efektním a efektivním sledovacím systémem, který prostě funguje tak akorát, abyste neměli pocit, že vás někdo vodí až příliš za ručičku.

Další vylepšení se týkají soubojového systému. Podobně jako v ostatních dílech série necháváte v rámci realtime soubojů své postavy automaticky útočit a volíte jen speciální útoky, schopnosti a řešíte pozicování ve vztahu k nepříteli. Je to funkční, adrenalinové a občas se při plnění komb a výzev spolubojovníků hodně zapotíte. Schopnosti fungují na cooldown a novinkou je, že si můžete jinou schopností cooldowny vynulovat a lépe tak řetězit komba.

Souboje jsou hodně příjemné, musíte u nich myslet a netrhají žíly ani remcavému milovníkovi tahových střetů jako jsem já. Zároveň jich ale není málo a po dvaceti, třiceti hodinách jsem měl pocit, že mne často jen zdržují od dalšího postupu. Navíc jich musíte absolvovat opravdu, opravdu hodně, protože průchod dějovou linkou je vázaný váš level a tím pádem i plnění vedlejších úkolů. Prostě designově pořád stará škola a systémově není možné tenhle přístup změnit bez toho, abyste překopali kompletně celou hru od základu.

Beru jako velmi příjemný prvek celkovou interaktivitu místní fauny. Ne každý z místních živočichů vám jde po krku, a ne každý musí být přiměřený úrovni, na jaké si lokace odemknete. Vytváří to příjemné situace, kdy ze srandy zkusíte seknout obrovitého plaza jen proto, abyste viděli, jestli budete mít nějakou šanci a on vás smete jedním útokem. Ale o třicet hodin později už se v hlavním městě New Los Angeles promenádujete se slušivým párem dinosauřích rukavic.

Už jste se zase kochal, pane doktore?

Město a pětice velmi rozličných kontinentů Miry jsou skutečnými hlavními hrdiny hry. Jak už bylo řečeno, svět je obrovský a obrovským zůstane, i když si odemknete mecha jménem Skell, který přidává celou jednu vrstvu hratelnosti a dává vám větší rychlost a svobodu při průzkumu planety. I tak je ale Mira neskutečně rozlehlá a občas nebudete vycházet z údivu, co vše si na vás ještě přichystala.

Zároveň je třeba říct, že teprve se silnějším hardwarem Switche může hra běžet opravdu plynule, než tomu bylo ve verzi pro Wii U. Sice občas doskakují textury a místy objevíte zastaralou podobu monstra nebo nešťastného NPC, ale je celkem jasné, že teprve s remasterem mohli Monolith Soft opravdu ukázat plný potenciál svého konceptu.

Je opravdu dobře, že Nintendo vydává kvalitní remastery svých starších her. U Xenoblade Chronicles X se čekalo, zda nepřijde pokračování i kvůli nedořečenému konci. Definitive Edition tečku za příběhovou linkou přidává uspokojivě. Zároveň jde o skvělou exkurzi do doby, kdy JRPG pracovaly zase s jinými principy a studia se potýkala s jinými problémy a výzvami v rámci fungování velkých světů.

Xenoblade Chronicles X: Definitive Edition rozhodně má místo na současné mapě JRPG her, které máte na Switchi a blížícím se Switchi 2 k dispozici. Akcentuje rozlehlost mapy, prostředky jak ho objevovat a zkoumat a také množství úkolů, které před vás staví. Ubírá naopak na intenzitě vyprávění, kdy má několik dobrých vypravěčských beatů, ale jinak nechává běhat hlavně vaše avatary a představivost, než že by vám cpala ze všech stran nervydrásající válečnou operu.

Není to na chvilku

Vlastně je to dost osvěžující, protože JRPG mají vysokou herní dobu (tady počítejte mezi 60 až 100+ hodinami podle toho, co vše chcete splnit) a ne vždycky chcete být pod kanonádou příběhových zvratů, maximálních emocí a zákrut, na které si nemusíte po desítkách hodin ani vzpomenout. Občas prostě chcete vzít Skell a letět na Cauldros lovit unikátní Tyranty na engame levelu. A že jich jsou doslova desítky.