Xenoblade Chronicles: Definitive Edition

Zatímco zdánlivě nekonečnou Personu 5 musí člověk hrávat po nocích doma, je možnost si neméně rozsáhlé Chronicles vzít s sebou na dlouhé cesty do práce. A věřte, že budete rádi za každou podobnou příležitost, kdy si ke Xenoblade sednout, protože jakmile se jednou s naivně dospělou hrou sžijete, nebudete se jí chtít vzdát.

Jedna čepel vládne všem

Xenoblade Chronicles je remaster asi nejzásadnějšího (a prvního) dílu série, která odstartovala na Nintendu Wii před devíti roky. Nejde ale jen tak o ledajaký remaster. Kromě změn v grafice a dalších věcech, o kterých bude řeč, se autoři rozhodli dodat do hry ještě i nový epilog a přidat hráčům něco navíc. Pokud jste tedy kdysi dávno první Xenoblade hráli a máte pocit, že vás jen tak nějaký remaster nepřesvědčí o investici do Switche, zamyslete se znovu.

A pokud jste nováčci, jde o výborný způsob, jak se seznámit s další japonskou značkou, která má velmi blízko k anime, a to především svou grafickou stylizací. Postavy mají řádně velká kukadla a naježené vlasy, absurdně velké zbraně pro boj naprosto nepraktické a v neposlední řadě můžete mít všechny své postavy v negližé, což se promítá i do enginových animací. Výsledkem je docela dobrá komedie, zvlášť když se postavy v epických bitevních scénách prohánějí v nedbalkách a vy jim div nevíte až do krku.

O epické výjevy není v Xenoblade nouze, protože ústředním motivem příběhu je odkrývání původu jednak hlavního hrdiny, jednak superúžasnésilné zbraně jménem Monado, která jako jediná dokáže zatočit s neustálou hrozbou v podobě rasy mechanoidů. Ta požírá lidi k večeři, vyžívá se v ničení všeho, co jí přijde pod ruku a je to vlastně to největší science-fantasy klišé, na které můžete narazit.

Přiznáme se, že prvních několik hodin jsme neměli vůbec chuť hře věnovat tolik času, kolik si pořádná recenze zaslouží. Naštěstí pro hráče i čtenáře se postupem času, jako ve většině japonských her, objevuje plíživá závislost a natolik zajímavá atmosféra a soubojové výzvy, že se člověk ke hře vrací chtě nechtě. Zvlášť, když už chcete konečně zjistit, co vlastně Monado umí.

MMO-Switch-RPG

Zatímco spousta japonských RPG nabízí hráčům poklidný tahový soubojový systém, Xenoblade Chronicles na to jdou od lesa a volí mnohem akčnější způsob, který by seděl například do online her typu World of Warcraft.

Hráč je nucen často velmi rychle vybírat schopnosti a volit je v závislosti na tom, kde zrovna stojí. Pozicování hraje velmi důležitou roli, což se bohužel na Switchi ovládá velice nešikovně. Přesto je mechanika správného umístění hrdiny zajímavá, protože rozdíl v uděleném poškození je díky dobré pozici v souboji naprosto zásadní. Obíháte tak své nepřátele podle toho, jestli máte zrovna cooldown na čelní nebo boční úder, a ke všemu se ještě objevují v nabídce drtivé údery zezadu.

Snaha udržet při tom všem správně nastavenou kameru, která občas vyvádí psí kusy, vybrat se svým aktuálně ovládaným svěřencem správné místo v zuřícím boji a ještě u toho mistrně přepínat schopnosti v často hektickém tempu? Uff, nic příjemného.

Musíte si zkrátka zvyknout a věřit, že se souboje postupem času stávají snesitelnějšími a hratelnějšími. Přesto bychom pro konzole volili úplně jiný soubojový model, který lépe reflektuje to, kolik tlačítek je možné současně používat bez možnosti programování specifických makro povelů a klávesových zkratek, které jsou nedílnou součástí RPG na počítače.

Máme tedy svoje výhrady, ale obecně souboje v Xenoblade Chronicles fungují dobře, jsou záživné a náročné. Především bossové a minibossové, stejně jako elitní potvory objevující se v herním světě, vám dokážou řádně zatopit, pokud nejste o několik levelů nad nimi a nemáte solidní vybavení, zbraně a propracované buildy.

První střetnutí s takovým monstrem znamenalo opakovanou potupnou smrt a vlastně i příjemné překvapení. Skutečnost, že nejde o nezáživnou procházku růžovým sadem, se ukázala být velmi příjemnou.

Čísla, čísla, čísla

Hlavní hrdina Shulk i další hratelné postavy, které můžete mít v partě celkem tři najednou, poctivě levelují a především se po soubojích samy léčí. Jsme za to rádi, protože lootu je ve hře nepřeberné množství a probírat se neustále inventářem kvůli drobnému léčení by bylo časem otravné. Takhle stačí opustit soubojový mód a v tu chvíli se začnou hrdinové léčit závratným tempem, takže není problém obratem naskočit do další šarvátky.

Levelování má příjemné tempo, a byť jsou některé boje opravdovou výzvou, nesetkali jsme se s nutností agresivně grindovat náhodná monstra. Mnohem důležitější je v tomto kontextu investovat získávané body do jednotlivých dovedností.

Každá úroveň schopností stojí víc bodů, takže se vyplatí zvážit, jakým směrem budete postavu vyvíjet. Například Reyn, Shulkův věrný společník, se od začátku profiluje jako klasický tank. Chce to tedy mít vypracované schopnosti na získávání aggra nebo snížení obrany nepřátel. Shulk je naopak typický hrdina–ničitel, takže v jeho případě investujte body především do toho, co nabízí legendární čepel. Bez jejích efektů se prakticky nedá bojovat s mechanickými nepřáteli.

Do toho máme léčení přímo v souboji, sesílání buffů a velmi efektní combo útoky. Drtivý efekt, který jimi můžete způsobit, často souvisí s tím, jaké schopnosti zvolíte, protože řada útoků může skončit buď po vyčerpání akcí všech členů party, nebo je možnost vrstvit útoky dál a způsobovat obrovská zranění. Sestavení party reflektující vybrané schopnosti je opravdu zásadní.

A jak se to má s questy? Většinou docela jednoduše. Stačí například pozabíjet určitý počet nepřátel nebo sebrat určitý počet předmětů a je splněno. Tedy za předpokladu, že se trefíte do správné denní doby. Ne všechny questy se totiž dají odevzdat v libovolný čas.

Postavy mají denní režim a jsou k zastižení jen v určitou dobu. Například v noci trénující vojáky neuvidíte a podobně. Občas to, pravda, vede k tomu, že si quest odložíte na později a zapomenete na něj kvůli ostatním, v nichž můžete aktuálně pokračovat, ale rozhodně nejde o nějaký problematický aspekt, spíš zajímavé zpestření.

Zlaté bikiny

Oproti devět let starým Chronicles toho verze na Switch nabízí plno na úrovni drobných úprav a zlepšováků. Dá se například snadno vyvolat přehledná mapa, pochválit musíme i přepracovaný design obrazovek pro levelování postav nebo větší přehlednost inventáře. Pokud jste původní verzi nehráli, těchto věcí si vůbec nevšimnete, ale je příjemné vědět, že autoři respektují proměnu doby i hráčské nároky a nebojí se je reflektovat při převodu staré klasiky na nová zařízení.

Co nás ovšem překvapilo asi nejvíc, byla možnost obnažit své hrdiny téměř na kost. Jak jsme už psali v úvodu, při přidělování vybavení jednotlivým svěřencům máte možnost nastavit jim i vzhled. Takový transmog, řekněme. Bez ohledu na to, jaké má postava zrovna vybavení, si můžete nastavit vzhled vybavení podle toho, jaké se vám už podařilo získat. Skvělá fíčura, která ale nemusela obnášet možnost svléknout postavy do prádla. Je to kouzelné, ale divné.

To je obecně velmi výstižný popis celých Xenoblade Chronicles. Jsou kouzelné, mají příjemnou hratelnost, existuje zde fast travel, aby hráč nemusel všude neustále pobíhat jako slepice bez hlavy. Postavy i příběh jsou sice mírně šablonovité, ale přesto se k nim dá vytvořit nějaký vztah.

Dlouho ale trvá, než si člověk na hru zvykne. Kdykoliv jsme se po pauze ke Xenoblade Chronicles vraceli, museli jsme se přemáhat, byť jsme si pak každou seanci v podstatě užili. Je to velmi náročná hra na to, abyste do ní pronikli, a i když většina questů působí přímočaře a skoro až nudně (plní se automaticky po zabití potvor nebo sesbírání předmětů), dokážou nabídnout slušnou výzvu.

Xenoblade Chronicles vás buď chytne, nebo ne. Rozhodně z ní nebudou šťastní všichni, objektivně je ale třeba uznat, že jde o velmi solidní hru, která by fanouškům žánru a vlastníkům Switche neměla uniknout.