Xenoblade Chronicles 3

Pištec před branami úsvitu

Základní příběhovou kostru vám nové Xenoblade Chronicles představí v průběhu několika úvodních hodin. V rámci zachování tajemství vznášejícímu se nad hrou a jejím příběhem tak nebudu popisovat víc, než je nezbytně nutné. Nutně potřebujete vědět kupříkladu to, že se ujímáte role Noaha.

Noah je pištec, hráč na flétnu, a také takzvaný off-sear (nebudeme překládat), jehož hlavním úkolem je „sbírat“ duše mrtvých spolubojovníků a posílat je na onen svět. V nekonečné válce, jejíž účastníci mají v rámci svého životního cyklu k dispozici maximálně deset let života (málokdo prožije všech deset), je padlých jak máku a velké části z nich se dostává posmrtného klidu jen díky oné píšťale a postavám, jako je náš hrdina.

Noah je kromě toho členem jedné ze dvou válčících frakcí, které na sebe střídavě posílají útočné vlny a bojují o území. Z padlých nepřátel navíc získávají speciální energii, která v podstatě pohání jejich válečné stroje. Pokud její hladina klesne nebezpečně nízko, má armáda zaděláno na problém na bojišti i mimo něj. Přesně tohle riziko se nad hráčem vznáší od samého začátku, kdy dělá ve světě Aioniosu spolu s Noahem první opatrné krůčky.

Postupné odkrývání vybudovaného herního světa se dá svým způsobem přirovnat k hraní Tetrisu. I zdánlivě nesourodé dílky do sebe totiž postupem času zapadají a stejně jako ony kostečky po naplnění jedné řady dělají zkompletované příběhové dílce místo dalším a dalším. Rozhodně tedy nepočítejte s tím, že budete od začátku běhat po otevřeném světě, vědět o něm všechno a dělat si, co se vám zlíbí.

Xenoblade Chronicles 3 jsou totiž zejména ve svém úvodu lineární záležitostí, kdy sledujete předem připravené záchytné body v příběhu i na herní mapě, po níž nemůžete volně cestovat. Jde o naprosto logickou variantu: Stejně jako v dalším podobných titulech a v předchozích kapitolách Chronicles, i ve třetím díle toho potřebují autoři představit a vysvětlit opravdu hodně, než do vás vloží důvěru a nechají vás chopit se kormidla. A nutno říct, že způsob prezentace je opravdu zase o krok dál.

Musím to hrát? Já se chci koukat!

Jedním z největších problémů, které jsem měl s hraním předchozích Xenoblade Chronicles, byla jejich časová náročnost. Nejde přitom o klasickou časovou náročnost spojenou třeba s pobíháním po mapě a zkoumáním každého zatroleného otazníčku, který tam autoři nachystali, abych se nedejbože nepohyboval po světě jen tak. Ne. To, co je v případě Xenoblade Chronicles (a japonské tvorby tak nějak obecně) největším žroutem času, jsou animované sekvence. Filmečky všeho druhu a dialogy. Pokud si tedy myslíte, že odehrajete vyšší jednotky hodin bez přestávky, pletete se, protože vaše herní seance vždycky přeruší dlouhé minuty trvající neinteraktivní sekvence.

Paradoxně to ale z mé strany není výtka, protože si autoři dali na všech těch příběhových filmečcích obzvlášť záležet a hráči tak před sebou mají hotové divácké žně. Opět nechme teď chvíli stranou samotný obsah, který je ve většině případů jednoduše skvělý, ale zastavme se spíš u technického zpracování.

Oproti předchozím dílům se totiž zvládlo posunout ještě o krok dál a můžete se tak těšit na efektní střih, velmi chytře vybrané úhly kamery a bojové sekvence, za které by se nemuselo stydět ani špičkové anime. Až je vlastně škoda, že se na dění na obrazovce díváme v herním enginu a ne v rámci nějaké dechberoucí kreslené stylizace, která by Xenoblade Chronicles seděla možná přece jen o něco víc. Ale jen možná.

Pitoreskní je hra i v jiném ohledu, a to co se týče zpracování herních lokací. Zatímco brouzdání po otevřeném světě mě po chvíli přestalo bavit, protože jim jako celku příliš neholduji a tvrdím, že méně je více, ten svět sám o sobě je prostě skvělý. Protimluv? Možná, ale zkusme oddělit otevřený svět stran herních mechanismů a zpracování světa po technické a designové stránce.

Zatímco z toho prvního úhlu je hra z dlouhodobého hlediska mírně otravná a pomáhá si berličkou v podobě rychlého cestování, v designu světa exceluje. Některá dechberoucí panoramata si budete opravdu užívat, stejně jako odlišné biomy, které sice nejsou tak moc odlišné, ale zároveň do Xenoblade dokáží vnést jakousi iluzi proměny. A do toho na vás začnou mluvit postavy.

Noah, jó Noah, Noaha zná celá parta

Postavy jsou v Xenoblade Chronicles 3 velmi ukecaná stvoření a netýká se to jen dialogů, do nichž aktivně vstupujete. Naopak, při prozkoumávání světa narazíte na nejrůznější místa a situace, anebo si některých naopak vůbec nevšimnete. Tím spíš se pak ozve někdo z vaší partičky vyvrhelů, aby přidal k situaci vlastní komentář nebo vás upozornil na támhleten kontejner na druhé straně rokle se zvídavou otázkou, jak se tam dá asi dostat. A tak vás nejspíš čeká drobná odbočka od původního plánu, protože vás přirozeně taky začne zajímat, jak se tam dá asi dostat.

Stejně vás ale budou zajímat i mezilidské vztahy, protože šestice protagonistů má dynamiku z úvodu opravdu zajímavě nastavenou. Teď se omlouvám za drobné spoilery, ale pro kontext jde o nezbytné informace: Vaši partu tvoří Noah se dvěma přáteli ve zbrani, kteří se na začátku tažení střetnou s trojicí obdobně vybavených hrdinů z druhé strany barikády – pro zjednodušení jim říkejme Tank, Healer a DPS.

Obě skvadry musejí chtě nechtě v určité chvíli spojit síly při zásadním souboji, jen aby se pak zase rozešly po svém a zjistily, že jim jde po krku celý svět, který tak nějak zapomněl, kdo jsou. Máme tu tedy šestici vyvrhelů, kteří hledají svoje místo ve světě, nevěří vlastně ani sobě, natož těm druhým a konflikty všeho druhu tak můžou začít pozvolna probublávat.

Autoři si rozhodně zaslouží pochvalu za způsob, jakým se rozhodli hráčům naservírovat nejen konflikty mezi postavami, ale také jednotlivé hratelné třídy a specializace, které jsou v podstatě navázány na šestici charakterů, s nimiž přijdete v úvodních hodinách do styku. Autoři navíc zvolili variantu progresu, která vás donutí si všechny hratelné třídy nejprve osahat a až potom vám nechá volnou ruku v tom, jak s nimi budete nakládat. V klasických JRPG může být prvotní množství informací trochu ubíjející a informací přehršel, a tak je skvělé, že vám hra pro začátek dává prostor upustit od jakýchkoliv experimentů a napřed si pěkně v klidu a bez zbytečných zmatků osahat základy.

Xenoblade Chronicles 3 vás totiž i po několika hodinách zasypávají nejrůznějšími tipy a tutoriály, s nimiž se musíte při hraní porvat a opravdu není těžké se začít ve hře ztrácet. Pravda, k dispozici je poměrně přehledné uživatelské rozhraní a jednotlivé ovládací prvky jsou intuitivní, ale v systémech pod nimi se toho skrývá opravdu hodně. Dvojnásob to platí pro soubojový systém, který má tolik vrstev, že by se z její loupání rozbrečel i jinak odolný cibulák Shrek.

Location, location, location

Souboje v Xenoblade toho mají s realitním trhem společného překvapivě hodně: Jde v nich především o dobré umístění. Tedy ne že by šlo o to, kde zrovna bojujete – naprosto zásadní roli ale hraje to, kde stojíte. I v případě soubojového systému se připravte na to, že vám Xenoblade Chronicles budou jednotlivé aspekty velmi opatrně a postupně dávkovat, abyste neměli od prvních minut na bojišti pocit, že jste přehlcení.

Začínáte tak vybavení pouze automatickým útokem, kterým jednoduše zaměříte svého oponenta a necháte hru udělat zbytek. Jenže pak přicházejí první poziční útoky, které sice nemusíte nutně použít zepředu, zezadu nebo zboku, ale může se stát, že se protivník nečekaně pohne a vy přijdete o bonusové poškození. Nebo ještě hůř, přijdete o řetězící se efekt.

Jakmile totiž překonáte prvních pár soubojů a naučíte se základy, začnou se před vámi kupit schopnosti a dovednosti, které můžete různými způsoby měnit, upravovat, a především řetězit do dvou typů efektivních a efektních komb, s nimiž oponenty můžete reálně převálcovat. Jinak se totiž zdá, že je jen tak lechtáte obrovskými čepelemi a z jejich zdraví neukrajujete skoro nic. Jakmile se ale naučíte správně řetězit útoky, srazit je na kolena, omráčit nebo v rámci malinkatého taktického menu přikážete týmu soustředit se v bitevní vřavě na jednoho silného nepřítele, najednou prohlédnete – ono je to úžasné!

Dobrá, možná trošku přeháním, není to zas až tak světoborné, ale pro potřeby žánru i Xenoblade Chronicles 3 jde o perfektní zpracování soubojového systému. Ten navíc získává postupem času další roviny, protože jak už bylo v textu řečeno, hra vám jednotlivé prvky opravdu odemyká postupně a snaží se vás nezahltit.

Asi největším překvapením v rámci systémů pro mě bylo, že si jednotlivé hratelné třídy můžete přepínat mezi postavami, levelovat je, získávat s nimi nové dovednosti, ba dokonce i další třídy a podobně. Podle toho, jaké dovednosti a specializace používáte, disponují vaše postavy i adekvátním arzenálem. A tak všechno fúzuje se vším a výše popsané roste do výšin.

Samozřejmě si můžete na nízké obtížnosti vystačit se základem, ale pokud máte s žánrem nebo sérií zkušenosti, rozhodně se neomezujte na základní bojůvky a začněte se pomalu nořit do komplexního soubojového systému komb a fázovaných útoků, které dělají na bojišti pěknou paseku.

Zajímavé jsou i šarvátky na mapě, do kterých můžete zasáhnout. Hra vás na ně upozorní, pomůže vám na ně v rámci otevřeného světa zamířit a následně vám umožní přidat se na jednu ze dvou stran konfliktu – ať už mezi válčícími frakcemi, nebo klidně mezi dvěma druhy bytostí obývajících tamní svět. Jedna strana vám dá extra zkušenosti, druhá extra suroviny, volba je na vás. Na to je posléze navázaný craftingový systém, který ale nestojí za delší elaborát, protože jde o JRPG klasiku.

Vznášející se čepel

Navzdory mé předchozí ódě Xenoblade Chronicles 3 nejsou bezchybnou hrou. Jako žádná z nich určitě není pro každého a nováčky v rámci žánru nebo série čekají krušné hodiny, během nichž budou určitě několikrát chtít dát ruce pryč a zahrát si něco jednoduššího a přímočarého.

Paradoxně nejsem výjimkou a prvními hodinami jsem se prokousával dlouho. Ještě paradoxnější je, že za to můžou právě vychvalované filmové sekvence, dialogy a vývoj příběhu, který je sice zajímavý, ale taky pomalý a ukecaný. Ne každý má po dni stráveném nad texty nebo u monitoru náladu číst tuny anglického textu. K tomu přičtěme rozlehlý otevřený svět, přesuny, průzkumy a komplexní soubojový systém ve stylu easy to learn, difficult to master – a najednou před sebou máme poněkud nepřívětivý a nepřístupný titul.

Budu se tak při hodnocení držet o něco níž, než jak celkové vyznění recenze napovídá, ale vězte, že body strhávám a uděluji kvůli stejným věcem – nesporným kvalitám, kterými Xenoblade Chronicles s mohutným mečem, který trčí z herního světa (zdravím do Azerothu), disponují.

Pro fanoušky jde o bezmyšlenkovitou povinnost, kterou by si měli okamžitě pořídit a brát si pak s sebou Switch v podstatě všude, aby náhodou z herního světa nevypadli a neztratili se v záplavě informací a textů. Pro všechny ostatní hru doporučuji s varováním: Zkuste si ji napřed někde u kamarádů, nakoukejte videa a investici zvažte hlavně vzhledem k sobě samým. Pokud se ale odhodláte a vydržíte, odměna vás nemine.