XCOM 2: War of the Chosen

Taktizování v bitvách i na mapě světa si tedy pořád užijete do sytosti a budete se u něj bavit. Základní mechanismus tahových soubojů zůstává nezměněný, stejně jako systém, kdy v tahu můžete udělat dva pohyby, jeden pohyb a jednu akci (včetně výstřelu), nebo jen výstřel, pokud toto zrovna neupraví některá ze speciálních schopností. Je třeba zároveň dodat, že těch je v datadisku požehnaně, nicméně základní premisa funguje pořád stejně. Přestřelky jsou pořád zábavné a leckdy díky drobným novinkám výrazně lepší.

Mezi tyto drobné novinky, které ale mají na vylepšené hratelnosti lví podíl, patří především nové druhy misí a několik kompletně nových prostředí. Až se budete například proplétat tunely pod Chicagem, nebo procházet město zamořené zombíky, abyste se dostali k odříznuté jednotce povstalců, budete si připadat, jako byste hráli úplně novou hru. Stejně tak potěší i předělané supply raid mise (nově závodíte s nepřáteli o to, kdo rychleji vyzvedne více krabic se zásobami), nebo mise, kde máte za úkol zabít jednoho určeného mimozemšťana na mapě – až v nich zjistíte, jak důležité je utajení a pečlivé naplánování jediného přepadu a následná rychlá evakuace.

Drobnosti, které potěší

V podstatě všechny druhy misí a předpokládáme, že i stavebnicové díly, z nichž se náhodně generují jednotlivé úrovně, byly doplněny, vylepšeny a odladěny tak, aby nabízely perfektní zážitek. XCOM 2: War of the Chosen tak působí od začátku do konce mnohem více jako partyzánská akce, a osvěžení pomáhá tomu, abyste se bavili, i když třeba nefandíte opakovanému hraní stejného titulu. Obecně se dá říct, že vás hra nutí k rychlejšímu postupu, ale zároveň vyžaduje, abyste stále riskovali přiměřeně a využívali krytí, přepady a další vychytávky.

Ke správnému taktickému postupu ostatně hra motivuje i novým a vylepšeným systémem dovednostních bodů. Za úspěšné taktické manévry (obejití nepřítele a jeho zastřelení z boku, správné využití reakčního výstřelu, poražení těžkého bosse, využití výškové výhody…) dostáváte speciální dovednostní body, které se načtou danému vojákovi i do společné XCOM databanky. Ty pak slouží k odemykání schopností v novém výcvikovém centru.

Tradiční povyšování vojáků a odemykání schopností ve dvou stromech je v případě War of the Chosen ozvláštněno tím, že můžete za výše zmíněné body dokoupit i druhou schopnost, kterou jste při povyšování nechali uzamčenou, a navíc má každý voják náhodně určenou v určitých kategoriích schopnost třetí, která se přebírá od jiných tříd. Můžete si tak vytvořit třeba odstřelovače, který stejně jako kulometčík ničí nepříteli zbroj.

Každý voják se tak stává unikátní jednotkou, s níž je třeba počítat. Navíc si k jednotlivým vojákům vybudujete díky jejich specifikům větší vztah a ztráty vypiplaných postav tak zabolí ještě mnohem víc než v původní hře. Schopnosti jako takové jsou nicméně celkem drahé, takže nikdy nevytvoříte supervojáka a nad každým investovaným bodíkem musíte přemýšlet. Tahle novinka se povedla na jedničku.

Velmi křehké vztahy

XCOM 2: War of the Chosen jako cibule postupně odhaluje jednotlivé vrstvy a vy zíráte, jak do sebe všechno zapadá. Při novém vylepšování vojáků a přidávání tříd by se nejspíše stalo, že budete mít skvadru plnou jasných oblíbenců a některé třídy zůstanou na ocet, zatímco vy budete střídat jedno, maximálně dvě družstva. To se ale v XCOM 2: WotC nestane, protože autoři k systému zranění přidali ještě systém únavy – vaši vojáci zkrátka po vypjaté akci musejí odpočívat, jinak riskujete, že v boji získají nějakou tu jizvu na duši, která jim dá značnou nevýhodu. Ať už se začnou více nervovat pod palbou, budou mít panickou chuť přebíjet po každém výstřelu nebo něco jiného, začne vám v případě přetěžování vojáků XCOM připomínat Darkest Dungeon.

K péči o psychický stav vojáků pak rovněž patří nový systém vztahů, kdy si z často spolu působících vojáků můžete udělat efektivní dvojici, která si v boji navzájem poskytuje bonusy. Když však jeden z dvojice zemře, druhého to poznamená nejen v misi samotné (kde třeba chytne záchvat nekontrolovaného vzteku nebo zpanikaří), ale i permanentně. Příjemná novinka, která dokresluje lidskost vašich postav a opět přidává další taktické možnosti.

Kompletní novinkou je pak frakce Zatracených – lidí přetvořených v zombie, kteří se vyskytují v opuštěných hlavních městech. Zatracení využívají k udolání svých nepřátel především vysoké počty a útoky na blízko. V rámci boje vás potěší, že jde o zcela nezávislou frakci útočící jak na vás, tak na ADVENT. Sympatické také je, že pro ně autoři vymysleli zcela novou mechaniku a pro funkční přestřelky je třeba hlavně se pořádně trefovat – nepřítele zabije jen rána do hlavy, nicméně vzhledem k vysokým počtům máte při každém zabití jednoho ze Zatracených další akci navíc. Frenetický boj s přesilou tak hned dostává jinou atmosféru a mise se Zatracenými mají úplně jiný náboj.

Kamarádi, co se nemají rádi

Největším přídavkem nicméně jsou tři nové frakce, do nichž se rozdělil odboj proti mimozemským utlačovatelům. Tyto tři frakce se navzájem nemají příliš rády (což poznáte ale tak maximálně ve dvou misích ze začátku, a pak postupně získáte důvěru všech) a hlavně přinášejí nové unikátní třídy jednotek, které rozšiřují unikátními schopnostmi paletu vašich taktických možností. Mrštní a rychlí odstřelovači od Reaperů, kteří připomínají Stalkery ze stejnojmenné hry, se výborně hodí na plížení se terénem a podpůrné odstřelování, ale efektivitou nemají na vaše vycvičené rezidentní snipery. Na rozdíl od nich ale umí házet silné výbušniny, umí se výborně plížit a lze je výborně využít jako průzkumníky a střelce ze zálohy.

Bývalí vojáci ADVENTu, jež se vymanili z područí Starších, jsou zase údernou silou, s kterou je třeba počítat, a která vyniká solidní možností pohybu i taktických možností. Skirmisheři se hodí jako univerzální jednotky, které jsou efektivní na blízko i na dálku, umí vystřelit i dvakrát za tah a umí se pomocí háku dostat na střechu (nebo jím přitáhnout nepřítele). Poslední frakcí jsou Templáři, kteří těží z enormních psionických schopností, které jsou ještě na výrazně vyšší úrovni než u vašich standardních „nadaných“ vojáků. Jejich poznávacím znamením jsou rukavice, z nichž vystřelují psionické čepele, jimiž jsou schopni nakrájet většinu nepřátel, a neustálé posilování se během mise.

Jednotlivé jednotky z těchto frakcí pak dostáváte jen výjimečně, často formou odměny za splnění nových tajných operací: misí, na něž za specifickým cílem pošlete vojáky, ale přímo je neovládáte. I tenhle nově přidaný prvek funguje – přináší vám totiž další vrstvu strategického plánování a ovlivňuje vaše možnosti v tom, kolik zdrojů na misi obětujete a kolik vojáků pošlete.

Nepřátelé, co se respektují

Jednou z nejvýznačnějších novinek jsou potom titulní Vyvolení, kteří v tomto případě nejsou panoptikem divných lidí zavřených ve vile a natáčených pro účely reality show. Jde o tři mocné mimozemšťany. V jednotlivých misích představují jakési minibossy a mohou se objevit pokaždé, když zavítáte v misi na území, které ovládají. Abyste se jich zbavili nadobro, musíte nejdřív vypátrat jejich základnu, a pak je porazit ve vyčerpávajícím souboji na jejich vlastní základně. Charaktery těchto nepřátel jsou prokreslené a je zajímavé sledovat jejich vývoj i jejich interakci s vámi – a samozřejmě je i zadostiučiněním je konečně porazit.

S novými druhy nepřátel i Vyvolenými se váží nové možnosti výzkumu, nové zbraně, nové zbroje a nové schopnosti… Datadisk War of the Chosen toho prostě mění tolik, že by to vydalo na novou hru, takže vás už nebudeme dalším výčtem změn unavovat: jen zmíníme, že jsme u hry strávili před datadiskem desítky hodin a po vydání WotC znovu. Nutno říct, že v druhém případě jde o ještě lepší zábavu než minule, a pokud máte tahovky rádi, s XCOM 2: War of the Chosen nemůžete šlápnout vedle. Jen jednu radu: loadujte co nejmíň. K drsné válce patří ztráty a hra dostává úplně jiný rozměr, pokud je smrt vašich vojáků opravdu definitivní.