Wulverblade

Verdikt
83

Wulverblade je naprosto nekompromisní rubačka s dech beroucím audiovizuálem a poctivě zpracovanými historickými materiály. Její brutální obtížnost je bohužel nesmyslně vyhnaná do extrému zvláštním systémem pohybu. Pro skutečné masochisty je to ale vlastně plus.

Konzole

Nintendo SwitchNintendo Switch

Nintendo eShop

Další informace

Výrobce: Fully Illustrated, Darkwind Media
Vydání: 12. října 2017
Štítky: historická, arkáda, bojová, akční

Když vám na úvod povíme, že plošinovková hardcore rubačka Wulverblade s pouhými osmi herními úrovněmi vznikala dlouhých pět let, pravděpodobně vám nad tím zůstane rozum stát. K tomu si ještě připočtěte fakt, že za určitých „dokonalých“ podmínek proběhnete každou úroveň během několika málo minut. Ptáte se, kde v tom případě Michael Heald – stvořitel této zkoušky nervů – utopil pět let vývoje? Věřte tomu nebo ne, Wulverblade není jen bezduchá mlátička, ale také odrazový můstek pro začínající nadšence do historie. 

Historické okénko

Nový počin studia Fully Illustrated s opravdu podivným názvem Wulverblade v sobě tedy snoubí dvě poměrně odlišné stránky. Na jedné straně se jedná o hektickou rubačku s opravdu vysoko nastavenou obtížností, kde se trestá sebemenší klopýtnutí, na straně druhé se vám do rukou dostává miniaturní encyklopedie pojednávající o krvavých událostech před dvěma tisícovkami let.

Píše se rok 120 našeho letopočtu, kdy si římské legie podmaňují celou tehdejší Anglii. To jim samozřejmě nestačí, proto se legendární IX. legie složená z pěti tisíců Římanů vydává na svou poslední štaci – na sever do Skotska. Ale jak víme, tragický osud legie je dodnes neznámý. Kam se podělo všech 5000 mužů? Podle vyprávění Wulverblade padli pod meči a sekerami třech hrdinných bojovníků.

Ano, Michael Heald skutečně strávil pět let zkoumáním historických událostí z této doby, aby své znalosti následně přetvořil do fiktivní akční plošinovky. Ale když pominete nepříliš pravděpodobný scénář, ve kterém se o svobodu Skotska zaslouží tři keltští vlastenci Caradoc, Brennus a Guinevere, zbylé informace odpovídají skutečné historii.

O té se dozvídáte z po světě poházených svitků. Jeden vám představí keltského boha přírody Cernunna, další se zabývá tradičním kruhovým obydlím Keltů a jiný vás seznámí třeba s pojmem auxilia. Kde to bylo možné, opatřil Heald informace i vlastními fotkami míst a předmětů. Už je vám asi jasné, že historie má ve Wulverblade obrovskou roli. Jenže v zápalu boje si na ni téměř nevzpomenete.

Bez nervů do Skotska nelez

Nebudeme chodit kolem horké kaše. Wulverblade je brutální. Je brutální ve smyslu uťatých končetin vašich nepřátel, které vám dočasně poslouží místo kladiva, v případě uťaté hlavy místo vrženého kamene. Ale je brutální i ve smyslu nastavení jediné obtížnosti. Při hraní si nesčetněkrát vzpomenete na své trápení v sérii Dark Souls, Bloodborne, Nioh, nebo třeba Cuphead.

V úvodu byla řeč o krátkosti jednotlivých úrovní, které se dají profrčet za pár minut. Je to sice pravda, ale takhle rychlému průchodu předchází desítky až stovky minut zkoušení, než se to na tisící pokus KONEČNĚ podaří. Wulveblade je totiž nekompromisní v mnoha směrech.

Hlavně se musíte naučit fungování vašich nepřátel. Tenhle je v pohodě, ten skoro nic nedělá, tahle umí vyskočit a udeřit do země, tenhle hází dýky, támhleten střílí šípy… Nějakou chvíli vám to zabere, protože se na vás vrhají všechny typy najednou v pořádné přesile. V tu chvíli nevíte, kde vám hlava stojí, dokud ji neuvidíte kutálet se v tratolišti krve.

Dobře, už třeba víte, jak vyzrát na jednotlivé Římany a přeběhlé domorodce. Jenže oni jsou dost chytří. Budou vám nabíhat do zad, bez větších problémů vás připraví o tři životy a jedete nanovo. Záchytný bod je v každé úrovni jen jeden a pocitově tak z jedné úrovně dělá vlastně dvě, protože v každé strávíte velkou spoustu času posunutím se o další metr kupředu.

Co je tohle za kouzla?

Nemusíte se však posouvat jen vlevo a vpravo, protože Keltové ve Wulverblade umí i nahoru a dolů. A v tom je popravdě největší kámen úrazu celé hry. Zatímco do stran můžete sprintovat, skákat a dělat kotouly, nahoru nebo dolů se jen šouráte, takže se takto horko těžko vyhnete přilétajícímu šípu. Zároveň v této ose nejste schopni bojovat, čímž často vznikají dvě nepříjemné situace.

Zaprvé, zatímco mydlíte nějakého bídáka před sebou, obíhají vás lučištníci shora, nabíhají vám do zad a postarají se tak o váš další nezdar. Jistě, je to dobře z hlediska absurdní obtížnosti, jenže už není dobře, že jim v tom v podstatě nemůžete zabránit. Oni totiž běží doleva, zatímco se vy šouráte nahoru, takže jim nestihnete zatarasit cestu.

Zadruhé, musíte stát v téměř perfektní přímce s vaším cílem. Kolikrát se stalo, že jsme stáli přímo před soupeřem, jenže jsme byli asi o milimetr výš než on. Tím pádem máchání mečem vyšlo naprázdno, lučištníci se dostali do zad, a restart. Stejnou preciznost musíte předvést i při sbírání předmětů. U historických svitků na tom nezáleží, ale když si to zrovna rozdáváte s bossem a opodál leží pečené kuře, zkrátka nemáte čas ťukat do páčky a hledat perfektní pozici pro sebrání ozdravného jídla. Tudíž opět zemřete.

Ohněm a mečem

Jedná se o jediný důvod frustrace, protože samotné rubání je velice uspokojivé i po miliontém nezdaru. Ve hře je spousta zbraní, každá se chová jinak, nepřátele můžete i natlačit do ohniště nebo na bodce, hodit po nich sud, části těl… Souboje s bossy jsou pak opravdovou a zábavnou výzvou.

Navíc si můžete vybrat jednu ze tří hratelných postav, z nichž každá nabízí úplně jiný styl hratelnosti a speciální schopnosti. Postavy jdou naštěstí po vypnutí a zapnutí hry vyměnit, takže pokud se vám nebude dařit s rychlou, ale slabou Guinevere, vyzkoušejte hromotluka Brenna nebo vyváženého Caradoca.

Po grafické stránce se jedná o naprostou parádu a jednu z nejhezčích her letošního roku. Kreslený styl skvělým způsobem odráží atmosféru, vykresluje každý detail tváře bojovníků, baví krví zalitými lesy a chýšemi. Navíc jsou zde plně dabované filmečky, spousta hrdelního řevu, řinčení mečů a čvachtání odkrajovaného masa. Zkrátka pastva pro oči i uši.

K tomu si ještě přičtěte možnost kooperace, ve které je to přeci jen o něco jednodušší, hardcore mód (skutečně), ve kterém máte pouhé tři životy na celou hru, a arény, ve kterých bojujete za účelem co největšího zisku bodů. Hra vás navíc sama vybízí k speedrunningu odpočtem času v úrovních.

Šíp v koleni

Nebýt až maniakálního důrazu na přesnost postavení na bojišti v rámci osy X a Y a s tím spojené frustrace z nemožnosti zasáhnout přímo před vámi stojícího soupeře, případně nemožnosti uzdravit se přímo pod vámi ležícím jablkem, nebylo by hře prakticky co vytknout. Jinak je totiž krásná na pohled, máte obrovskou radost z každého dalšího postupu kupředu, skolený boss znamená vyložený výbuch euforie, a sladká tečka v podobě historického okénka, reálných fotek skotské krajiny, obrázků z konceptů hry a dalších sběratelských materiálů utváří jednu z nejzajímavějších 3rd party her, které letos vyšly na konzoli Switch.