Wolfenstein: Youngblood

Změny k lepšímu

Kdo si snad vsadil, že jednou budeme hrát Wolfenstein jako kooperativní střílečku s RPG prvky, vyhrává pozlacenou sošku Hitlera bez knírku. Wolfenstein: Youngblood není přímé pokračování moderních dílů série, ani další rychle spíchnutý datadisk, je to unikátní výplň mezery při čekání na potenciální třetí „hlavní“ díl série. Přichází s úplně novým herním zážitkem, který se povedl. Možná to zní překvapivě, ale je dobře že čistokrevná akce pro jednou udělala místo dobrodružnému žánru a sandboxovým prvkům.

Ve smyšlené historii nacisté vyhráli válku, a ještě v osmdesátých letech 20. století okupují Paříž. Říká se ale, že se v ní ukrývá i sám Blazkowicz. Ostatně, jeho dcery jsou mu na stopě a v podzemí města se formuje odboj, který jim má v pátrání pomoci. Není to ale jediný herní motiv. Dvojice spolupracujících hráčů tentokrát vyráží z podzemních katakomb plnit mise i proto, aby pro svá sličná dámská těla získávali nové speciální schopnosti, zbraně i nejrůznější další vylepšení, včetně kosmetických doplňků. Světe div se, je to zábava.

Ještě nikdy v historii série Wolfenstein nebylo možné individualizovat herní styl i svůj zevnějšek. A konzervativci, nechytejte se za hlavu! Teenagerovský neo-punk se hře vyhnul, takže žádné křiklavé barvy, žádné komedie na hlavách, ani kérky, jen nějaká ta graffiti v zapadlých uličkách. Ne všechno je ale v Youngblood dotaženo k dokonalosti.

Ve dvou se to lépe táhne

Nová akce nejvíce potěší dva poctivě spolupracující hráče. Dlužno dodat, že jinak jsou zážitky poloviční. Ideální je mít k sobě kamaráda, který s vámi poctivě projde celou kampaň hezky jednu misi podruhé, bude se chytře pohybovat v lokacích, trefovat Wehrmacht i po třech pivech, v pravou chvíli vám vytáhne obě nohy z hrobu a bude vědět, co platí na odolnější nepřátele a bossy. Prostě bude dobrý v tom, co správného herního parťáka šlechtí.

Bethesda jde rozumu naproti, a tak ke hraní ve dvou postačí jen jedna kopie hry (podobně jako v A Way Out), do které si můžete pozvat kohokoliv skrze takzvaný Buddy pass. Podmínkou je vlastnit Deluxe edici hry, která je o deset euro dražší, ale co byste pro své bližní neudělali.

Co se naopak trochu míjí účinkem, to je alternativní herní režim Quick Match, který vás bez vyptávání vhodí do náhodné hry, nevěda ke komu, ani do jaké části mapy a kampaně. Tenhle mód je fajn, pokud nechcete vůbec nic řešit, ale můžete pak litovat. Třeba když se ocitnete bok po boku zkušenějšího kolegy, za kterým budete jenom vlát, anebo v lokaci, kterou již notoricky znáte, popřípadě v nějaké nové, vytržené z kontextu vaší vlastní kampaně.

Youngblood zase není natolik čistokrevná multiplayerovka, aby na logičnosti vyprávění a posloupnosti prostředí vůbec nezáleželo. Výběr herních režimů a misí je každopádně na vás a hra sympaticky neklade žádné meze.

Jde to i o samotě

Pokud k sobě nemáte spolehlivého parťáka, můžete se vrhnout do ulic nacistické Paříže společně s počítačem ovládanou postavou, ale také to nebude kdovíjak skvělý zážitek. Spolubojovnici sice nechybí elegance a díky souběžně získávaným zkušenostem ani odpovídající úroveň, přesto není počítač v boji příliš užitečný.

AI není schopna taktického uvažování, ani dobré poziční hry. Často se vám bude plést před hlaveň a nechá si od vás vyprášit kožich. O kvalitnější spolupráci v boji se Zitadelle a dalšími monstry ani nemluvě. Čas od času trpí počítačem řízená postava dokonce úplnými výpadky inteligence a je schopná stát se svěšenýma rukama na dostřel nepříteli. Je ale pravdou, že řadoví soldáti to umějí také, a tak je na absurdní kiksy často vyrovnáno. Naštěstí nejde o natolik častý problém, aby zkazil celkový dojem z hraní.

Svižná a pohledná

Máte-li štěstí na dobrého kolegu do hry, užijete si v Youngblood svižnou a nervy drásající akci proti zdatným soupeřům, a to i přes jejich občasné výpadky. Němci před vámi rozhodně nebudou padat do krytu, leda že by to byla součást jejich docela chytré poziční hry, kterou někdy předvádějí. Umějí nabíhat na zteč z nejrůznějších koutů lokace, dokáží se účinně krýt a když je zapotřebí, najdou si cestu i způsob, jak vás zákeřně střelit do zad.

Samozřejmě dochází také k úsměvným momentům, kdy si celá soldateska naběhne do jedněch dveří a vy ji vystřílíte na hromadu. To však k Wolfensteinovi patří, stejně jako propracovaný design prostředí, bez nějž by byla ona špičková herní dynamika jenom poloviční.

V Paříži je veselo

Mapa Paříže, ať už se pohybujete v ulicích nebo hluboko pod nimi, je přímo prošpikována nejrůznějšími cestami, zkratkami a tunely, díky kterým můžete rozvíjet svoji bojovou taktiku a překvapovat své nepřátele, stejně jako oni vás. Design prostředí se povedl na jedničku, a to i po výtvarné stránce. Paříž pod nacistickým jhem patří k tomu nejpoutavějšímu, co se v sérii urodilo. Autoři díkybohu neodbyli akci v ulicích města tak, jako v Roswellu z The New Colossus.

Kombinace historické architektury a smyšlených dějin je lákavé sousto pro každého, kdo rád nadsázku. Sestřelovat nacisty ze secesních balkonů je přesně to, co série potřebovala, i když v ní zároveň nechybí ani tradiční aranžmá z nejrůznějších bunkrů a tajných skladišť. O to více ale v jejich šedi vyniknou pitoreskní městské bulváry s obchůdky a restauracemi, byť na civilisty ve válečné zóně jen tak nenarazíte. To však autorům nezabránilo, aby ještě lépe nevyprávěli o alternativní historii lidstva, ve které nacisté vyhráli druhou světovou válku.

Druhá polovina 20. století se podle série Wolfenstein odvíjela podle toho, jak Němci práskali bičem. Francie se z jejich dobroty a štědrosti těšila i v osmdesátých letech, což poněkud humorně pozměnilo její tvář od politiky přes kulturu až po hospodaření a všední život, jehož střípky objevíte všude kolem sebe v běžných předmětech a informacích.

Při přebíjení kvéru si můžete ve výlohách obchodů jen tak prohlédnout smyšlené německé zboží, anebo - pokud bude více času - užít si pravou německou videoherní zábavu. Není ostudou zahrát si ve svém podzemním doupěti například upravenou verzi původního Wolfensteina 3D, který se přejmenoval na Castle Wolfstone a odpovídajícím způsobem se v ní převrátila realita. Z Blazkowicze je arcipadouch a místo něj se v roli zasloužilého soldáta Hanse snažíte probojovat z doupěte známého hnutí odporu Kreisau Circle. S německým smyslem pro pokrok vyšla hra–nehra již roce 1961...

Na sběru harampádí

Více než lidí je v ulicích Paříže nejrůznějšího harampádí. Na každém metru se dá něco užitečného sebrat ze země: mince, munice, zbroj, brnění, doplňky zdraví, nejrůznější vzkazy a sběratelské předměty. Místy je těchto tretek tolik, až to pod holínkami chrastí.

Bohatý loot je klíčem ke zdokonalování postavy, které se objevuje v sérii Wolfenstein poprvé. RPG systém umožňuje vylepšovat speciálními schopnostmi a předměty jak těla svých svěřenkyň, tak jejich zbraně (ty válečné samozřejmě), a výrazně tak individualizovat herní styl. Žádný pokrok se přitom neobejde bez arkádových bodů a bonusové měny, které se získávají za splněné mise, objeveného proviantu nebo z prostého růstu vaší úrovně.

Každá z postav se postupem času bude moci pochlubit úžasnými schopnosti, které lze dále vylepšovat podle aktuálně dosažené úrovně. Do akční vřavy se jistě bude hodit schopnost poskytovat účinnější první pomoc, sbírat loot ze vzdálenějšího prostoru, nosit více střeliva, nebo se pohybovat rychleji s těžkými zbraněmi. Pro stealth postup je neocenitelné dočasné zneviditelnění a pokročilejší melee chvaty. Ostatně, kontaktní boj je v moderní sérii Wolfenstein velmi účinný.

Velkoryse lze upravovat také zbraně, a to ať už potřebujete vylepšit jejich kadenci, přesnost, účinnost nebo zásobník. Vyzkoušet lze také novou zbraň - elektrokraftwerk, která vysílá světelné paprsky, účinné zejména proti robotům a je schopná zasahovat několik cílů najednou.

Postupnému zdokonalování je přizpůsobena také struktura misí. Z pařížských katakomb, jakožto hlavního stanu protinacistického odboje, si budete vybírat jednak hlavní mise, které posouvají příběh kampaně, a jednak spoustu misí vedlejších coby urychlovačů růstu zkušeností.

Kdyby chyby

Velice obezřetně dnes musejí recenzenti hodnotit ve hrách jejich případné technické problémy. Digitální distribuce je přímo předurčuje k postupnému dozrávání, ale Wolfenstein: Youngblood bude potřebovat opravdu hodně vylepšit. A nejde přitom jen o výpadky umělé inteligence.

Review kód hry, ze kterého jsme čerpali jen několik dnů před oficiálním vydáním, se choval hůře než nějaká betaverze z early accessu. Hra je velmi nestabilní, prakticky každou půlhodinu fatálně zamrzá, a zákeřně tak neukládá dosažení postup v kampani. Také o grafické chyby není nouze. Postavám vypadávají z rukou zbraně, nebo se nesmyslně zasekávají v prostoru. Snížením úrovně detailů snížíte i výskyt chyb, rozhodně je však zcela nevymýtíte.

Pokud jde o celkový dojem, hra naštěstí podá spoustu argumentů, proč nad prozatímní nestabilitou přimhouřit oči. Vrátila se s ním totiž do série Wolfenstein zábava, kterou jsme tak postrádali v nedávné trojici přídavků The Freedom Chronicles. Nacistická Paříž 80. let je nádherná (pokud to tak lze říci) a tvůrci si dali hodně práce s dotvořením alternativních dějin světa. A co je nejzajímavější, Wolfenstein může docela dobře fungovat i bez B.J. Blazkowicze v hlavní roli, což je po minulé katastrofě příjemné překvapení.