Wolfenstein: The Old Blood

Schválně se tu budeme bavit o „datadisku“, nikoli o DLC nebo o přídavku. The Old Blood z harddisku ukousne 37 GB, dá se spustit samostatně i bez nainstalovaného The New Order, stojí asi 550 Kč a dokončení kampaně na střední obtížnost zabere cca šest hodin. K tomu nezapomeňte přihodit opakované dohrávání kvůli vyzobávání všech tajnůstek a také nový bonusový mód s arénami, v nichž bojujete o co nejvyšší skóre. Slušná porce, ne?

Ačkoli šlo v prvé řadě o výživnou řežbu, The New Order všechny překvapil svým nečekaně chytrým příběhem s charizmatickými postavami, s nimiž se B.J. ve chvilkách klidu mezi misemi pravidelně střetával, rozmlouval a jejichž osobnosti se postupně vyvíjely. Ne nadarmo byla hra srovnávána s BioShockem.

V The Old Blood je bohužel celá tato lidská stránka pryč, základna rebelů jakbysmet a hra se takřka výhradně zaměřuje na akci, což vlastně samo o sobě nevadí, ale když se pak tvůrci zničehonic snaží o citové drama, působí trapně. Ta hrstka nových spřátelených postav, které by spočítal i nešikovný truhlář na prstech jedné ruky, postrádá řádné vykreslení, a když pak někdo z nich skoná, i přes BJův rádoby srdceryvný monolog nad tím akorát mávnete rukou. No co. Pojďme radši střílet. Od toho tu jsme především.

Co je lepší než brokovnice? Dvě brokovnice 

Původní příběh tvůrci uzavřeli a datadisk se vydal cestou prequelu. Zatímco v The New Order jste lovili generála Wilhelma „Deathsheada“ Strasse, který měl na svědomí nadpozemský arzenál, co rozhodl o vývoji druhé světové války ve prospěch Německa, v The Old Blood teprve zjišťujete, kde se vůbec ten šílený génius skrývá. Metody přitom používáte stejné: do levé ruky vezmete pušku, do pravé ruky vezmete druhou pušku a do obrněných nácků střílíte jejich vlastní medicínou.

Ono totiž není střílení jako střílení. The New Order nabídla střílení s velkým S, velkým T a velkým Ř, přičemž Ř znamená řinčení a řev. Tamní kvéry štěkaly jako hladoví rotvajleři, kopaly jako splašené kobyly a každý zásah (ať už z pušky, brokovnice, nebo líně se roztáčejícího kulometu) byl zatraceně cítit. Náckové se pod náporem létajícího olova odlepovali od země a přes dvojici prskajících hlavní na obrazovce jste kolikrát ani pořádně neviděli. To ovšem člověka vůbec nemuselo trápit, protože moc dobře věděl, že ať už před ním stálo cokoli, tak už to nestojí.

Tento nesmírně uspokojivý pocit ze střelby se logicky vrací i v The Old Blood. Je to jízda, která drhne jen ve chvílích, kdy vám dojde munice a vy ji musíte od padlých nepřátel doplňovat mačkáním klávesy „E“ namísto, aby ji B.J. sebral automaticky při překračování mrtvol. Platí to i pro lékárničky a brnění. Zbytečný vopruz.

Jediné, co ubírá hře na atraktivitě, je nezničitelnost prostředí. Vaše zbraně umí rozcupovat nepřátele na maděru, ale chaos při přestřelkách v kanceláři nebo v kuchyni by byl ještě působivější, kdyby zbraně rozcupovaly na maděru i okolní stoly a výzdobu. Snad příště. Na druhou stranu, hra aspoň běží krásně plynule.

Arzenál v The Old Blood zůstal v porovnání s The New Order prakticky beze změny a z řady vystupuje vlastně jen jediný zajímavý přídavek: upilovaná dvojhlavňová brokovnice. Tvůrci se jí chlubili i v traileru a proti zástupům zombíků (ano, zombíků) si lze těžko představit lepší kvér. Leč výsledek zklamal. Dvojhlavňová brokovnice zní jako vzduchovka a není zdaleka tak uspokojivá, jak by si člověk od kvéru podobného kalibru v podobně tarantinovské hře sliboval. Je vidět, že zbraně v původní hře dělal někdo jiný (čti lepší), takže co autoři převzali z originálu, to je nadále skvělé, ale co vytvořili sami, to už je slabší. 

Návrat a útěk z hradu Wolfenstein 

Hodně se tu bavíme o střílení, protože Wolfenstein je hodně o střílení, nicméně vrací se i plíživé pasáže z minula, které překvapily tím, že, inu, dobře fungovaly. I v The Old Blood můžete řadu situací řešit dvěma způsoby. To takhle dorazíte třeba na hřbitov a zjistíte, že se v okolí pohybují dva důstojníci. Buď začnete zběsile střílet, důstojníci zavolají posily a vy to všechno vykosíte, nebo se k důstojníkům potichu přikradete zezadu a chřtánem jim proženete železnou trubku, kterou si B.J. přivlastnil v hradním žaláři.

Skvělé je, že oba postupy (střílecí i plížící) si jsou víceméně rovné. Ani jeden není výrazně náročnější než ten druhý a jedná se tedy o plnohodnotné alternativy. Nehledě na stejného vydavatele (Bethesda) tu však druhé Dishonored nehledejte: nepřátelé vidí sotva na 15 metrů, a když během své pochůzky překračují tělo kolegy, kterého jste před chvílí prošpikovali střelbou z pistole s tlumičem, vůbec je to nevzrušuje. Zdejší stealth je prima, dokud jej neberte moc vážně.

V první polovině hry si plížení užijete poměrně dost. Ve snaze získat tajnou složku s lokalitou Deathsheadovy základny infiltrujete horský hrad Wolfenstein, jehož temná a majestátní architektura výborně podtrhuje krutost nacistického režimu. Znáte z minula. Co už však neznáte, jsou přestřelky ve zdánlivě malebné alpské vesničce, kde brzy začnou pršet zombíci. Náckové se ne a ne poučit, podobně jako v Indianovi Jonesovi prováděli vykopávky a podobně jako v Indianovi Jonesovi to totálně zpackali.

Boj proti hordám tupých nemrtvých pěkně zamíchá s nastaveným tempem, a přestože zombíci jsou v dnešních hrách už jedním velkým klišé, tady s nimi zabijete ani ne dvě hodiny a fungují tak dobře. Zkrátka a dobře, z industriálního hradu se přesunete až do gotických katakomb. Řekl tu někdo Return to Castle Wolfenstein? Snad jen kdyby to tvůrci nezakončili výsostně tuctovým, natahovaným a nezajímavým soubojem s bossem… 

Slušný vývar 

Jak již název napovídá, The Old Blood proudí v žilách stará krev a třeba hned první úroveň končí u velké páky, k jejímuž zatažení vyzývá nápis „exit level“. Nostalgie! Wolf 3D! Ten se tu připomíná i na jiných místech. Jednou jsem narazil na starý plakát, a zatímco v The New Order byl jeden level z Wolfa 3D a šlo o skvělý easter egg, tady jich je hned devět. Víte jak je to s tím opakovaným vtipem… Dokonce se tu v bleděmodrém opakuje i scéna, kterak B.J. nese tác s občerstvením pro německou šéfovou. Čistokrevná nastavovaná kaše.

Na celém datadisku je zkrátka vidět, že hlavní kreativní síla vývojářského studia Machine Games už dělá na jiném projektu a datadisk připadl oddělení o patro níž, kde se na lahůdky typu lunární základna nezmohli. Tvůrci dostali výborný základ, kterého se stačilo držet a bylo jasné, že nic než dobrá střílečka z toho vypadnout nemůže. A skutečně nevypadla. Kvalit The New Order však datadisk nedosahuje a pokud vás originál neuhranul, The Old Blood na tom nic nezmění. V opačném případě lze s klidem doporučit.