Wolfenstein II: The New Colossus (Switch verze)

Vlk v rouše bubáčím

Obsahově se jedná o plnohodnotný port jedna ku jedné (bez později vydaných DLC, což však vzhledem k jejich zářným „kvalitám“ nemusí nikoho obzvlášť mrzet). Je to dobrá i špatná zpráva najednou. Na jednu stranu nedošlo k žádné redukci a potenciální hráči tedy o nic nepřijdou, ale zároveň to také znamená, že ti, kdo už si hru jednou prošli, za svých šedesát euro neuvidí nic nového.

Dostanou tu samou střílečku se zábavnou akcí, kterou trochu kazí nevýrazné upozornění na zásah (zde rovněž bohužel beze změny), až na pár výjimek sympatickými postavami a příběhem, který sice umí čas od času vzít za srdce, ale také ve svých nejabsurdnějších scénách předvádí, že Tarantina si může dovolit dělat jenom Tarantino (a i jemu se to nakonec ne vždy podaří).

Wolfenstein II pro Switch má ale hlavně smůlu v tom, že není exkluzivním titulem, a tak si pamatujete, jak hra vypadala na počítači a nepřenosných konzolích. Ne, vážně jsme nečekali, že se na obrazovce Switche rozpoutá úplně srovnatelný spektákl, ale od prvních vteřin je nad slunce jasné, k jak obrovskému technologickému downgradu muselo dojít, aby si hra alespoň horko těžko udržela nějakých třicet snímků za vteřinu.

Ona to samozřejmě není úplně chyba hry či vývojářů ze studia Panic Button, kteří dostali port na starost. Výkon handheldu jim vystavil naprosto jasné mantinely a nutno říct, že s tím, co měli k dispozici, se nakonec vypořádali, jak to jen šlo. Za to klobouk dolů. Jenže se ukazuje, že i přes všechnu sympatickou snahu Switch na titul podobného ražení zkrátka nemá parametry.

Handheldové trápení

Textury dostaly příšernou nakládačku, rozlišení připomíná cosi z dob Half-Life 1 a všechno přikrývá mlha poměrně silného rozmazání, kvůli které se obraz zejména při pohledu do dálky slévá v dost odpudivou míchanici. Nepěkná vizuální stránka by byla jedna věc, jenže jak už bylo řečeno, obsahově jde o totožný titul. Přestřelky na dálku tedy nejsou, stejně jako v originále, ničím neobvyklým. Jen s tím rozdílem, že od určité vzdálenosti už nepřátelé jednoduše nejsou na malém displeji v handheld módu pod blur závojem vidět.

Hraní tak čas od času vypadá jako paintball v brýlích a se zamlženou maskou, kdy nazdařbůh pálíte po jinak barevných flekancích, doufajíce, že snad někoho zasáhnete. V takových chvílích sice výrazně pomáhá mířící asistent (je ho možné vypnout), který připne mířidla doprostřed změti, čímž vám ukáže, kam víceméně naslepo poslat spršku olova, ale že by z hraní takovýmto způsobem tryskaly zrovna gejzíry zábavy, to se říct nedá.

Proč?

Kam se ztrácí ponožky z pračky? Jak se dostal kočičí chlup do zavřené sklenice s marmeládou? K čemu portovat na Switch vysokorozpočtové akce z jiných platforem? Všechny otázky mají společný jmenovatel – totiž velmi obtížné odpovědi. Trumf konzole od Nintenda je (krom lákavých exkluzivit) bez debat možnost vzít si s sebou hry na cesty a zároveň, když je příležitost, zasunout krabičku do televizního stojanu a užít si třeba nějakou párty či co-op zábavu na velké obrazovce. Jenže Wolfenstein II se v handheld módu nehraje moc dobře a na televizi nemá pointu, když jakýkoliv jiný stacionární systém nabídne desetkrát hezčí zážitek.

Nechápejte to špatně, onen faktor úžasu, když se vám na přenosném zařízení v rukách rozběhne velkoprodukční titul, zatímco třeba čekáte na vlak, se ani zde upřít rozhodně nedá. Ale ta chvilka hloubání o tom, kam jsme se to posunuli a jakou magií je možné, že něco takového běží na tak titěrném stroji (když je to jako včera, kdy jsme padali ze židlí nad barevným displejem u mobilu), přeci jen neospravedlní výdej patnácti stovek. Obzvlášť pokud už hru vlastníte jinde.

Podobné pocity navíc záhy odezní a zbude záležitost, s níž na cestách není úplně příjemné trávit čas. Nepomáhá tomu ani ovládání – páčkou na pravém Joy-Conu se míří podivně trhaně a i pokud přesedláte na cílení pomocí gyroskopických senzorů, není to žádná sláva. Nemluvě o tom, že ne každý touží při hraní třeba na veřejnosti okolo sebe kvedlat konzolí jak utečenec ze sanatoria.

V sedě fajn

Nutno ale říct, že posezení zejména s Pro Controllerem skýtá daleko příjemnější zážitek, ale to už zase musíte Switch připojovat k televizi. Pravda, na velké obrazovce řada zmíněných neduhů ustupuje do pozadí, nepřátele většinou alespoň rozeznáte a míření už není takový problém, takže hru v dokovaném módu lze prohlásit za ošklivou, ale vcelku zábavnou střílečku.

Jenže na televizní obrazovce se titul dostává do přímé konkurence sebe sama z jiných nepohyblivých platforem, a to je boj, ze kterého ani omylem nemůže vyjít jako vítěz. Sice mu hraje do not mizivá konkurence v FPS žánru v rámci platformy, ale za to přeci nelze chválit samotnou hru. Switch verze měla jedinou šanci ospravedlnit vlastní existenci – nabídnout skvělý zážitek v handheld módu. A promrhala ji. Ne úplně vlastní vinou, jistě. Vývojáři v rámci možností dělali, co mohli – diskutabilní je hlavně rozhodnutí se do výroby Switch portu vůbec pouštět, protože přeci muselo být tak nějak jasné, co nutně vznikne.

Nehezká a v přenosném režimu hůře hratelná verze rok staré střílečky, která vaši peněženku navíc ochudí o plnou palbu. Závěr může být jen jediný: Wolfenstein II na Switch by měly reálně zvážit dvě skupiny lidí. Jednak ti, kdo ho ještě nehráli a navíc nemají doma nic jiného než právě konzoli od Nintenda, případně stíhají hrát jen na cestách. A dále hráči, kteří se stůj co stůj neobejdou bez FPS na Switch. Doom jim nestačí a jsou schopni se obrnit obrovskou dávkou tolerance vůči do očí bijícímu faktu, že zkrátka drží v rukách kus hardwaru, na kterém nepoběží některé náročné AAA tituly ve zrovna lichotivé podobě.