Wolfenstein II: The New Colossus

Vtípky i slzičky

Jedničkou nepolíbení hráči si po přečtení prvního odstavce nejspíš řeknou, že to tedy vypadá na pěknou hollywoodskou blbinu plnou bezmyšlenkovitého střílení a stupidně béčkového příběhu. Ale veteráni nejnovější iterace Wolfa už jistě tuší, že tak jednoduché to nebude. Příběhová složka New Colossus je ve skutečnosti jednou z největších předností celé hry – dokáže být zároveň citlivá, vtipná, epická, dojemná, děsivá, absurdní i nechutná, a jen málokdy z toho mišmaše vyleze nepříjemný nesoulad. Ano, stává se to, ale méně, než byste čekali.

BJ se tentokrát přesune přes velkou louži z Evropy zpátky domů, do okupované Ameriky 60. let. Tam vládne Nový pořádek™. Po ulicích se procházejí chlápci v kostýmech Ku-klux-klanu, dochází k totální germanizaci americké kultury, Židi jsou pryč a černoši je brzo budou následovat. A z Manhattanu je po zásahu atomovkou radioaktivní peklo. Vzbouřenci z jedničky to tak ale nehodlají nechat, a tak se vydají na krvavou cestu, jejímž konečným výsledkem by mělo být celoamerické povstání.

BJ hraje BJ ve filmu o BJ

Svět, jehož koridory se procházíte a mordujete čím dál tím silnější náckovské poskoky, je opět vybudovaný excelentně. Tvrdá tyranie Třetí říše je vidět na každém kroku, a tak vlastně není divu, že většina Američanů radši tiše sedí doma nebo dokonce kolaboruje s bílou kapucí na hlavě, místo aby se se situací pokusila něco udělat. Sice to není zrovna Muž z Vysokého zámku – na to se přeci jen jedná o příliš silnou karikaturu – ale i tak vás všechno, co kolem sebe vidíte, bude uvěřitelně motivovat k boji. Nezabíjíte nácky proto, že se vám nelíbí jejich (mimochodem velmi elegantní) uniformy. Zabíjíte nácky, protože vidíte, jak shnilé jsou plody jejich státotvorného úsilí.

Tón příběhu se přitom přelévá ze strany na stranu jak osmé pivo ve skleničce potácejícího se ožraly. Chvíli posloucháte upřímně dojemný, depresivní, filozofický monolog hlavního hrdiny, jen aby vás za okamžik přepadla až komiksově zlá hlavní záporačka. Do vážného dialogu o příšerném stavu celé mise vpadne postava hlasitě si pochvalující, jak se po dlouhé době krásně vyprázdnila. V jednu chvíli se dokonce dostanete do situace, v níž jdete na natáčení nacistického propagandistického filmu o BJ Blazkowiczovi a ucházíte se o roli BJ Blazkowicze, přičemž skutečný BJ Blazkowicz to celé bere naprosto seriózně, jako další vážnou součást své výpravy za záchranou světa.

Pozor na výkyvy

A abychom byli fér, vlastně má pravdu. Ono to všechno je důležité, na postavách vám přes všechen parodický humor bude opravdu záležet, a celý scénář je téměř bez výjimky dobře napsaný. Celá hra v určitých momentech silně připomíná filmy Quentina Tarantina, což je ohromná pochvala, za niž ovšem musíme okamžitě připojit varování – celkově vzato to na Tarantinově úrovni v žádném případě není. Můžou za to právě náhlé změny tónu, které jsou občas nepříjemné a vytrhnou vás ze zážitku.

Když vás po jedné z nejsilnějších emocionálních scén za poslední roky unese obří nacistická létající pevnost i s domem, v němž se právě nacházíte, aniž byste měli vůbec čas srovnat si v hlavě to, co jste právě viděli, není to úplně ideální výstavba. To samé platí o situaci, v níž rebelové vymyslí celkem realistický plán útoku, jen aby poté do boje naprosto nesmyslně vyslali vaši těhotnou přítelkyni Anyu a halucinujícího zfetovaného Wyatta.

Citlivý zabiják

Jako celek však Wolfův příběh i tak funguje skvěle, ať už kvůli vynikajícím scénám jako té z baru, kterou jste měli možnost vidět v ukázce, nebo kvůli tomu, že se nebojí ukázat rasismus existující v Americe ještě dávno před okupací ve vzpomínkách na BJovo dětství, nebo nakonec kvůli samotné hlavní postavě. Ta je jednoduše úžasná. Něžný obr plný lásky, citu, odevzdaného fatalismu a tiché nevíry, co se to vlastně stalo se světem, který znával.

Navíc se můžete těšit na téměř šokující případ uvěřitelného vývoje postavy. Někdo má rád, když je jeho hrdina němý, aby se do něj dala snáze promítnout hráčova osobnost, ale nám více vyhovují skvěle napsané, charismatické hlavní postavy. Dejte nám Geralta, dejte nám April Ryan, dejte nám Blazkowicze.

BJ není asasín

O síle a důležitosti příběhu v druhém Wolfensteinovi jednoznačně svědčí skutečnost, že se pořád ještě nemluví o samotném hraní. A má to svůj důvod. Ne snad ten, že by střílení bylo špatné – naopak, je výborné. Jen je zkrátka velice podobné jedničce, stejně jako všechno ostatní, co budete dělat při průchodu úrovněmi.

Čeká vás dobře známý cyklus „jdi, naraz na nepřítele, pliž se, dokud tě neodhalí, pak rozpoutej rozžhavené olověné peklo, a můžeš jít dál“. Stejně jako posledně tu narazíte na důstojníky, které je ideální tiše odstranit ještě předtím, než vypukne přestřelka, protože jinak zavolají pořádně tuhé posily. Jenže stealth je tu obtížný, snad ještě obtížnější než v jedničce. Nepřátel je hodně a všimnou si vás, jen co vás zahlédnou, takže většinu záporáků skolí spíš kulomet a brokovnice než pistolka s tlumičem.

Jeníček na Venuši

Stealthu nepomáhá ani design úrovní. Ty jsou totiž sice o něco rozsáhlejší a otevřenější než dřív, ale zároveň daleko méně přehledné. V jednom kuse se budete ztrácet. Na vině je určitě mimořádně nešikovný, často téměř neviditelný ukazatel úkolů v součinnosti s neužitečnou mapou, ale navrch máme subjektivní pocit, že úrovně nejsou tak intuitivně zapamatovatelné jako dřív.

Ne že by snad neměly atmosféru – ta jim v kombinaci s naprosto geniálním hudebním doprovodem vážně neschází. Ale rozpadlý New York plný ozářených trosek je navigátorskou noční můrou, a to platí i pro některé nacistické základny, kterými prolézáte. Zvlášť na Venuši vypadají všechny uličky, dveře a mosty naprosto identicky, což sice asi dává smysl z tematického hlediska – ve vesmíru na nějakou architektonickou invenci není místo – ale vaše trpělivost se bude občas otřásat v základech.

Hrůzný Vilík

Naštěstí to vynahrazují samotné souboje. Sice jsme psali, že se toho na nich zrovna moc nezměnilo, ale co byste taky chtěli měnit? BJ má k dispozici luxusní arzenál zbraní, mezi nimiž tedy zásadně chybí spolehlivá varianta na dálku, ale na blízkou a střední vzdálenost zažijete pravé hody. Pokud tedy vaše představa hodů zahrnuje polévkové mísy fašistické krve a ustřelené kýty zmutovaných vojáků.

Popadnout dvě brokovnice a pustit se do vysoce tříštivého tance tváří v tvář zástupům nepřátel se vážně jen tak neomrzí, zvlášť když si ze tří mocných upgradů ke konci hry vyberete ten, který vám umožní ve sprintu taranovat oponenty. Náhle se z vás stane neskutečně mobilní postrach zasluhující jméno Terror-Billy, kterým Blazkowicze obdařila německá média.

Ještě sympatičtější je možnost si dvě zbraně v rukou nakombinovat tak, jak chcete. Můžete v levačce třímat samopal s tlumičem a tiše odstraňovat hlídky, a až vás někdo nevyhnutelně zmerčí, jak se k němu nenápadně plížíte, využijete brokovnici nebo granátomet v pravé ruce. Jisté kombinace vyžadují trochu tréninku – například je překvapivě celkem složité držet tlačítko pro střelbu levačkou, v níž máte kulomet, a ve stejnou chvíli pálit z brokovnice, která potřebuje jednotlivá zmáčknutí. Výsledkem je ale systém, v němž si můžete svou nezanedbatelnou palebnou sílu upravit přesně tak, jak se vám zlíbí.

Pěšáci jsou pasé

Ani vaši nepřátelé nejsou prosté, nudné pohyblivé terče. Už jsme se zmiňovali o jejich nebývalé jasnozřivosti vyvolat alarm, když spatří plížícího se obra s dvěma bouchačkami, ale oni neztrácí tvář dokonce ani v otevřených přestřelkách. Pravda, když někde schrastíte některou ze čtyř superzbraní, obyčejní pěšáci padají na jednu ránu. Ale obyčejní pěšáci už v hitlerovské Říši šedesátých let dávno nejsou v módě.

Největší vrásky vám nadělají robotičtí psi s plamenometem v tlamě, mutanti pochodující v lasery ozbrojených exoskeletech, neskutečně nepříjemné teleportující se humanoidní přístroje, nebo dokonce opravdové válečné kolosy v podobě gigantických kráčejících mechů. Nečekejte klasické bosse, jakým byl v jedničce například London Monitor, ale „obyčejnějších“, extrémně tuhých nepřátel si užijete do sytosti.

Ani sám BJ by New Colossus nemohl označit za lehkou hru, byť je pravda, že AI má ve zvyku sem tam činit pochybná taktická rozhodnutí. Párkrát se stalo, že vojáci nabíhali jeden po druhém do dveří a padali na stále větší hromadu těl, ale mnohem častěji se nacistům podařilo vpadnout do boku nebo nás jinak zaskočit, s tragickými následky pro Druhou americkou revoluci.

K čemu je Braunové kladivo?

Takže tu máme dobrý, jen místy pokulhávající příběh a výborný boj v povedeně atmosférických, ovšem často poněkud zmatených kulisách, a tyhle dva prvky se moc hezky doplňují. Ani jeden není dokonalý, takže je klíčové, že se střídají a vy se ani jedním z nich neunavíte. Navíc si ještě po misi, respektive před ní, můžete dopřát pohodu vaší základny, kterou tvoří gigantická ponorka Evino kladivo (pochopitelně pojmenovaná podle Hitlerovy ženy).

Na ní můžete a nemusíte poslouchat dialogy hlavních i vedlejších postav včetně náhodných členů posádky, jejichž osobní příběhy často opravdu stojí za vyslechnutí a dokreslí detailnější kontury dystopického světa. A hlavní postavy jsou bez výjimek perfektní, od milováníhodné Aničky až po tvrdou revolucionářku Grace. Taky se tu nachází pár drobných překvapení, například automat s alternativní verzí Wolfa 3D jménem Wolfstone 3D, v níž samozřejmě ničíte zlé teroristy. Mimochodem, nejvyššího skóre v ní dosáhl prosťáček a pacifista Max Haas. Že by skrytý náznak, že na hraní stříleček nepotřebujete mozek?

Bez slitování

Ne, tohle asi vážně nebude ta kontroverze, kvůli které si budou lidé New Colossus pamatovat. Je pravda, že pokud se budete snažit, narážky na skutečnou politickou situaci ve Wolfovi nejspíš najdete. Ale vážně pouze jestli budete chtít. Jinak není problém užít si veselé zabíjení všech, kdo vám přijdou do cesty. Nacisty je holt potřeba zlikvidovat. Proč? Protože jsou zlí.

Hra se občas snaží tenhle pohled relativizovat tím, že nacházíte dopisy německých vojáků svým milovaným rodinám, případně zaslechnete obyčejné hovory obyčejných lidí v uniformě těšících se na oběd, do postele, na dovolenou. Jenže všechny podobné hovory o „normálních“ věcech jsou možné jedině proto, že tihle lidé vůbec neřeší očividná, veřejná zvěrstva, která se dějí všude kolem nich, nehledě na to, že jim svou prací přímo napomáhají. Můžete milovat svou mámu a stejně být zrůda, a Blazkowicz zná jediný recept, jak se se zrůdami vypořádat. Milosrdenství mu nepřišlo na mysl.

Dobrou chuť!

Nacistická propaganda vás neustále označuje za teroristu a vykresluje vás jako naprostého amorálního šílence, což, přiznejme si, vzhledem k počtu vašich obětí není až tak nepochopitelný postoj. A je fakt, že během hry způsobíte víc než jeden atomový výbuch. Ale v konečném důsledku vážně není pochyb o tom, že děláte správnou věc. Protože osvobozujete svět od nejstrašnějšího režimu v lidských dějinách. A protože hrajete jednu z nejlepších singleplayerových stříleček poslední doby.

Máme k ní, jak jste si už jistě stačili všimnout, docela dost výhrad, ale zároveň v ní nevidíme žádnou kritickou chybu. Naopak, jde o velice důstojné pokračování výtečného prvního dílu, které sice nezkouší nic moc nového, ale to, co zkouší, mu jde pořádně od ruky. Trochu doplácí na to, že už není tak překvapivě originální jako jeho předchůdce, ale to lze druhému dílu jakékoli série jen těžko vyčítat. Je to zkrátka poctivé hektické střílení opepřené nějakým tím plížením a taktikou, podávané s kvalitním příběhem oživeným skvělými postavami. Gutten Appetit, Terror-Billy!