Wolfenstein II: The Diaries of Agent Silent Death

Nezměnitelný 

Svět se zbláznil. Ve Wolfensteinu se najednou zabíjí nožem a prolézá ventilací. Nacistickou hegemonii sráží na kolena tajná agentka, která schoulená k zemi podřezává vojákům achilovky a směšnost nového stylu boje je o to křiklavější, že na něj hra není svým designem úrovní, ani umělou inteligencí, vůbec připravená. Na rozdíl od hráčů, kteří už by mohli po zkušenosti s první povídkou docela dobře tušit, že s trojdílnou DLC edicí The Freedom Chronicles není vše v pořádku. Vlastně vůbec nic.  

Druhá povídka z plánovaných tří znovu nechtěně ilustruje, jak je těžké, ba spíše nemožné, reformovat sérii Wolfenstein po herní stránce. Přesto se o to Machine Games pokoušejí, a tak místo aby se v trojlístku rozšíření objevil nový obsah v podobě neokoukaných map, zbraní a nepřátel, šermuje se s nedomyšlenými nápady, které se míjejí účinkem. V druhém DLC se po hráči vyžaduje stealth styl hraní proti neadekvátně početným hordám nepřátel v narychlo přepracovaných, ale vlastně stále stejných mapách z hlavní hry. Co nemá logiku, muselo skončit fiaskem.

Hrdinka bez schopností  

Zábava ve Freedom Chronicles uhnula špatným směrem, když se první i druhá bonusová povídka nechaly „obohatit“ nesmyslnými herními mechanikami. Zatímco v prvním DLC ranař Gunslinger Joe procházel zdmi jako z „papundeklu“, nyní přišel čas kradmého stylu boje v podání obratné, ale nepříliš odolné a už vůbec ne vynalézavé hrdinky Jessicy Valliant. 

Tajné agentce ve službách protinacistického odboje nechybí šarm, ale duchovní nástupkyní Cate Archer z No One Lives Forever určitě není. Postrádá totiž účinné schopnosti, se kterými by vhodně doplnila plížení v šachtách, a stala se v honbě za nacisty ještě akceschopnější. Naopak jí autoři záměrně snížili odolnost „brnění“ pouze na čtyřicet bodů ze sta, čímž ji učinili v přímém kontaktu s nepřáteli velmi zranitelnou. Ironií je, že právě do otevřených střetů se budete vinou špatného designu často pouštět.

Hrr na ni! 

Oproti Gunslingerovi z první povídky je Jessica příkladem sice hbité, ale velmi křehké hrdinky, náchylné k frustrujícím okamžikům, kdy ji přemnožený germánský dav snadno a rychle rozstřílí na cucky. Podle konceptu tichých taktických akcí má přitom (ne)ohrožená dáma bojovat spíše v momentech překvapení, které si sama vybere, a mapou se krást nenápadně jako kuna na půdě. Bohužel, právě mechaniky, které souvisejí se stealth postupem, jsou zpracovány k absurdní neúčinnosti. Například bullet-time je krátký, neovladatelný, dochází k němu víceméně nahodile a co je nejhorší – postava je v něm skoro stejně pomalá jako protivníci.

Změna herního stylu se ani ve druhé epizodě nevyplatila jednoduše proto, že na ni hra není připravena. Pro tichý postup neexistuje opora v konceptu, když mu autoři jednak nepřizpůsobili chování nepřátel, kteří jsou stále zvyklí bojovat jen v hromadných přestřelkách, a jednak ani prostředí, do kterého jednoduše umístili pár nových děr, aby Jess aspoň nemusela vstupovat do každé úrovně hlavními dveřmi.

Ve skutečnosti by tvůrci museli zcela změnit design map i chování umělé inteligence, aby měl tichý postup smysl. To však neudělali a důsledky bolí. Pokusy o tichý postup končívají z valné většiny alarmem, při kterém zase hrajete klasický Wolfenstein (hrr na ně), ale se slabou hrdinkou, které nepomáhá ani tichý pohyb vestoje, ani získávání bonusových bodíků zdraví za tu a tam přesný zásah do německého nepřítele.

Špatné zkombinování nových nápadů se starou hrou nese shnilé ovoce dokonce i v opačném gardu, kdy hlavní postava zaleze do díry a v ní je prakticky neporazitelná. Pak dochází ke kuriózním masakrům, kdy Jessica nataženýma rukama z větráku podřezává každého Němce, který se přijde podívat, a že jich jako obvykle chodí desítky. Ani si nechtějte představit tu směšnou horu mrtvol, která se na zem složí, když se Jessice na chvíli v takové situaci daří.

Krátké a neoriginální 

Zpoplatněné epizody dělají dojem koncepčně zcela vykolejených projektů, a to v jakémkoliv směru, nejen v herní mechanice. Druhá epizoda je bohužel znovu velmi krátká, dokonce kratší než ta první, což z ní dělá přibližně hodinový zážitek. Za tu dobu člověk zhlédne jen mírně přepracované úrovně a recyklované textury z hlavní hry, stále stejné protivníky i zbraně a jednu misi kompletně převzatou z ochutnávky Episode Zero. 

Design a obsah druhého placeného přídavku byl tvořen tak alibisticky, že působí dojmem, jako by chtěl záměrně co nejvíce plýtvat potenciálem. Příkladem budiž mise na lunární základně, kde by byl hřích nezkusit „nízkogravitační“ souboj s nácky ve skafandrech přímo na povrchu Měsíce, ale ve skutečnosti ho uvidíte jen přes sklo základny. 

Místo nového obsahu se autoři bonusových epizod vydali pochybnou cestou drobných změn v hratelnosti, ale tento pokus zatím zcela troskotá na tom, že hratelnost Wolfensteina reformovat nelze, a vlastně je to tak dobře. Ne náhodou byla hlavní kampaň zábavná proto, že výkyvů od tradičního masakru je v nich minimum. Placené dodatky zatím potěší jen hezkou stylizací svých příběhů. Autoři se vzdali filmového zpracování ve prospěch decentního komiksu, který příliš nezasahuje do hratelnosti, a to je oproti hlavní hře příjemně osvěžující. Problém je v tom, že jsme čekali mnohem víc.