Wolfenstein II: The Amazing Deeds of Captain Wilkins

Bylo, nebylo...

The Freedom Chronicles autoři koncipovali jako šňůru herních mikropovídek stylizovaných do staromódního komiksu. Tím se DLC zcela minulo s veřejným očekáváním. Místo nového obsahu a přímočaré zábavy totiž čeká hráče jen nová forma vyprávění. Jako by autoři opomenuli, že kvůli válečným historkám na úrovni školních slohovek, a bez parádní akce k tomu, se hry jako Wolfenstein nehrají.

V povídkové sérii se nejprve svalovec Gunslinger Joe mstí za svého tátu, posléze agentka Jessica Valiant marně imituje Jamese Bonda a do třetice válečný veterán Gerald Wilkins s překvapením zjišťuje, že spolupracující povstalkyně Ginny je jeho vlastní dcera. Slabomyslným příběhům snad nelze vyčíst jen decentní komiksovou stylizaci, která na rozdíl od nabubřelého filmu z hlavní hry příliš nezasahuje do samotné herní zábavy. Té je však po hříchu málo. Nedostatek kvalitního obsahu, který by se neopakoval a nesklouzával k absurdnostem, sráží epizodní sérii definitivně k zemi.

Střihonohý Gerald

Epizody přinášejí v součtu pouze pětihodinový zážitek v mírně přepracovaných úrovních a s problematickými herními nápady, které v původní hře zaslouženě získaly jen marginální prostor, ale nyní se je autoři kdovíproč rozhodli zvýraznit. Střídavě se proto lezlo ventilacemi, probourávaly se zdi, zkoušela se stealth taktika a nyní se dokonce hopká po chůdách. To se však k Wolfensteinovi nehodí a v praxi to ani příliš nefunguje.

Nápady samy o sobě nejsou špatné, ale problematická je jejich realizace a zasazení do herního světa. Na probourávání zdí s Gunslingerem jednoduše není připraven design map, na tichý postup agentky zase umělá inteligence nepřátel, a Wilkinsnovy vystřelovací pařáty jsou často na obtíž kvůli krkolomnému ovládání. Přestože mechanickým protézám uzpůsobili autoři herní prostředí, ne vždy fungují tak, jak mají.

Byť se Wilkins umí díky pohybové pomůcce prohánět mezi nacisty skoro jako vetřelec mezi mariňáky, často se ocitá v tragikomických okamžicích, kdy jeho zdánlivě neohroženou zadnici provrtává německá munice jenom proto, že na mechanických pařátech nedoklopýtá včas do bezpečí. Dvojitým úderem akčního tlačítka se sice briskně vymršťuje vzhůru s netušenými možnosti pohybu, ale ne vždy je to opravdová výhoda.

Když chůdy fungují správně, jsou chytrou a užitečnou pomůckou. Wilkins se mezi soldáty prochází pyšně jako páv, ve výškách nachází krytá místa, kam protivníci nevidí, ani nedostřelí, a mění tím povahu původně zcela konvenčních přestřelek v netradiční drama. Pohyb na chůdách však není vždy tak elegantní, jak by měl být. Proto je kolikrát snazší normálně vyběhnout schody než se do patra dostávat z výšky. Kvůli horší detekci kolizí má Wilkins občas problém přelézt dokonce i obyčejné zábradlí. Vydán Němcům napospas s třepotajícíma kovovýma nožkama možná rozesměje, ale s přibývajícím počtem takovýchto smolných případů veškerá legrace končí.

Pevné zdraví přejí Machine Games

Jako by si autoři uvědomovali občasnou nespolehlivost techniky, dali Wilkinsovi do vínku alespoň tuhý kořínek, což hru částečně zachraňuje. Pevné hrdinovo zdraví může dosáhnout až příjemné dvousetbodové hranice, ze které hned automaticky neklesá, jak bylo dříve zvykem. Dobré zdraví paradoxně dělá herní zábavě větší službu než samotné chůdy. Silný hrdina může delší dobu bojovat proti velkému počtu nepřátel, čímž se předchozí epizody nemohly pochlubit. Déletrvající přestřelky naneštěstí neprodlužují celkovou herní dobu. Oč delší střety jsou, o to méně jich tvůrci připravili. Po hodině a půl epizoda končí.

Stejně jako herní doba je znovu skromné i prostředí. Složené je z recyklovaných úrovní v podobě notoricky známých skladišť, hangárů či ponorky. Právě na designu map je nejvíce patrné, jak se při vývoji dodatků plýtvalo potenciálem. Respektive, jak tvůrci šetřili síly i rozpočet vydavatele. Podle názvů jednotlivých levelů by se dalo čekat, že vás hra vezme přinejmenším kolem světa, ne-li do vesmíru, ale to je omyl. To, co hra již v minulosti „nabídla“ například z Venuše či Měsíce, to se opakuje v případě Aljašky. Uvidíte ji prakticky jen z okna německé základny.

Season Pass k loňskému pokračování série Wolfenstein se nepovedl po všech stránkách. Za své peníze hráči získávají Potěmkinovu vesnici z recyklovaných map, nedotažených herních nápadů a bezduchého komiksu, který nakonec nezachraňuje ani příjemná nevtíravá podoba. Investice do herního bonusu, který vlastně bonusem moc není, je skutečně na zamyšlenou.